U lékaře - příběh

Každý z nás jednou musel k lékaři a já nejsem výjimkou. 

U okýnka sedí obrýlená důležitě vyhlížející bába, která se tváří, že má strašně moc práce. Prohrabuje papíry, občas do některého z nich udělá poznámku a dělá vše proto, abych si myslel, že na mě vůbec nemá čas. Po několika minutách mi pohlédne do očí a než se stačím nadechnout, abych vyslovil své přání, se zvedne od stolečku a jde hrabat do kartotéky. Vytáhne nějakou složku a vrací se. To už jsem připraven vyslovit alespoň pozdrav, když se najednou bába otočí zády a opět se hrne ke kartotéce. Tam zkontroluje jinou složku a konečně kartotéku zavře. 

Jakmile se ta ženská přiblíží na takovou vzdálenost, abych nemusel příliš hlasitě projevit své přání, pozdravím:

„Dobrý den….“, to je ale vše, co můžu vyslovit, protože mě evidentně nevnímá. Začínám být na tu bábu alergický, přesto to zkusím znovu: „Dobrý den“

Bába zvedne hlavu a komisním hlasem, rozkazovacím způsobem, vysloví otázku: „Jste objednán!“ Divím se, proč její hlas zní tak přísně a nepoužívá intonaci hlasu. Marně hledám na konci věty otazník.

„Ne, nejsem objednán, ale…..“ bohužel můj proslov přeruší ještě přísnější pohled, který mi připomene dětství, kdy se paní učitelka rozzlobila, když jsem neuměl požadovanou látku. Má alergie se tím ihned prohloubila.

„Jděte si sednout, ale nevím, kdy dojdete na řadu. Přednost mají objednaní!“ Ani nepočká na moji reakci a zavře okýnko. Tím dala dostatečně najevo, co si o mně myslí a vše vyřešila.

Usednu do čekárny, ale pro jistotu se prohlížím, zda se alergie na tuhle babu neprojevila nějakou vyrážkou, to bych pak musel stejnou proceduru opakovat i na kožním.  

V čekárně je ticho, lidi šeptají. Zajímavé je, že v každé čekárně lidi šeptají. Proč? Proč nikdo nemluví normální konverzační hlasitostí?

Z poza rohu zazvoní telefon. Ozve se burácející silný hlas „Pavarottiho“, kterému vůbec nevadí, že ho slyší až na parkoviště před ordinací. Tak jsem si uvědomil, že mi to hodně vadí, navíc když chlap mluví jako hulvát. Takže odpověď na otázku proč se šeptá, mám vyřešenou. Jen ať lidi šeptají, tohle fakt nemusím!

Rozhlédnu se, kdo tu vůbec sedí. Mimo dvou důchodkyň, které si doslova žerou z ucha, jak někoho z Hodonína pomlouvají, tu sedí mladá maminka s dítětem. Maminka čte zřejmě velice zajímavý článek v časopisu a dítě samou nudou houpe nohama. Jak tak dítě prohlížím svým zrakem, od jeho nohou nahoru, zastavím se pohledem na té dětské tváři. Vypadá mile. Teda do doby, než začne lovit holuby hluboko zabořeným ukazováčkem v nose. Vždyť to není možný, to si musí nehtem poškrábat mozek, jak je ten prst zaražený. 

Šok se dostaví vzápětí. Dítě vytáhne prst a na něm obrovský holub, kterého ani nebudu popisovat. Jenže co s ním? Jak jinak než ho uschovat, nejlépe bude do pusy, ale ono dítě neeee, šup s ním pod sedačku, kde se dá utřít do čalounění. Stejně se tam ztratí mezi několika přilepenými žvýkačkami.

Tak tu sedím minuty, hodiny, během nichž lidi vchází a vychází z ordinace. Na mě se zapomnělo? 

Konečně jsem na řadě. Už nemám problémy, se kterými jsem přišel, už jich mám daleko víc. Bolí mě záda, je mi zle od žaludku z hladu, pálí mě žáha, mám žízeň a hlavně nervy na pochodu. Pokud vyjdu z ordinace živý, půjdu to oslavit.

Jakmile opustím práh ordinace a vstoupím do čekárny, musím se ještě na chvilku posadit. Tak mám celodenní návštěvu u doktora za sebou. Strávil jsem v jeho blízkosti několik hodin obohacen o vědomosti o nějaké Kučerové z Hodonína, přes zdravotní potíže důchodců po kontrolu lékařem.

Schovám recepty do tašky, k tomu vezmu několik zajímavých letáků, co leží na stole, a rozmýšlím, kam půjdu. Kam jinam, přeci domů.

Doma zjistím, že jsem si odnesl nejen pár letáků, ale toho obrovského holuba, který se mi přilepil na nohavici, když jsem po příchodu z ordinace zaujal místo toho spratka.

-  ALADAR  -