Ukrajina 2017 - cestopis

Ukrajina:

cesta do minulosti?

Vždycky mě lákalo objevovat nové věci. Především jsem chtěl cestovat, ale nebyl na to čas a už vůbec ne prostředky. Jakmile děti odrostli, koupil jsem motorku a vše se rázem změnilo. Nyní, v rámci omezených prostředků a hlavně mimopracovního času, si můžu plnit své sny a představy.

Jeden takový sen byl navštívit Ukrajinu, nebo alespoň tu část země, která kdysi patřila Československu. O Ukrajině jsem viděl mnoho dokumentů a slyšel hotové zkazky od sousedky, která pochází z Mukačeva a také od motorkářů, kteří tuto zemi navštívili. O to bylo vše silnější a já doslova hořel touhou Ukrajinu poznat. Podle vyprávění by to mohla být „cesta do minulosti“, ale není nic lepšího, než se o tom přesvědčit sám.

Tento rok jsem už měl jednu expediční cestu s přáteli za sebou, a to do Bulharska, proto bylo těžké najít parťáka, který by takovou poznávací cestu absolvoval semnou. Rozhodl jsem se pro krajní řešení a oslovil motorkáře na různých facebookových stránkách. Dlouhou dobu se nikdo neozval, pouze zvednutý palec (like) utvrzoval o aktuálnosti inzerátu.

Nakonec se čekání vyplatilo a jeden motorkář se mi ozval – Petr Procházka. Zkušený matador, který už na Ukrajině byl. Prý si tam udělal spoustu přátel a rád by se s nimi opět setkal. Potěšila mě jeho zpráva: „Pokud tam opravdu chceš jet, a nikdy jsi tam nebyl, rád Ti udělám doprovod.“

Taková nabídka se samozřejmě neodmítá, zvláště, jde-li o člověka, který už má nějaké zkušenosti. Může mi ukázat místa, která bych sám nenašel.

Domluvili jsme si schůzku v Jedovnici. Setkání u restaurace Barachov na břehu rybníka Olšovec proběhlo nad moje očekávání. Na malém skútru přijel sympatický mladík, plný elánu a hned z prvních slov bylo jasné, že si budeme rozumět. Vzájemně jsme se podělili o zkušenosti a zážitky, abychom zjistili, co můžeme jeden od druhého očekávat. Než došlo k rozloučení, musel jsem se zeptat:

„Ty pojedeš na tom skútru?“

„Neee, já mám ještě Stroma (Suzuki V Strom 650), ale nejraději bych na tom skútru fakticky jel,“ odpověděl s úsměvem.

Následující dny proběhlo velké plánování. Do odjezdu zbývalo pár dní a já sháněl ukrajinské peníze, třídil věci, které jsem považoval za potřebné a pečlivě připravoval motorku na dlouhou cestu. Petr posílal po messengeru odkazy na různá místa, která bychom mohli navštívit a také videa z vlastního archívu. Znásobil tím ještě větší zvědavost.

Konečný plán cesty zněl: Co nejdříve se dostat za hranice a pak můžeme jet tam, kam nás to potáhne. Zkrátka, bez nějakého konkrétního plánu, mimo návštěvy Petrových přátel v Koločavě.  Uznal jsem, že to tak bude vlastně nejlepší. Naplánovat cílovou destinaci a jak a kdy se k ní nebo z ní dostaneme, bude záležet už jen a pouze na nás.

Ačkoli Petr nesouhlasí s onačením „expedice“, bohužel mě nic jiného nenapadá. Ono, pro mě samotného je expedicí každá cesta za poznáním. Snad jednou, až budu mít naježděno tolik co On, bude to možná pro mě také „pouze“ vyjížďka, jako je to teď pro Petra. Ale přiznejme si, pořád je co objevovat.

Po České republice toho mám najeto jako málokdo, ať už na motorce, tak v rámci zájezdů a rodinných dovolených, přesto je stále mnoho míst, která jsem ještě nenavštívil. Je pravda, že v případě delších vyjížděk, na několik dnů v kuse po České republice, bych už s označením „expedice“ opravdu váhal. Ona jedna expedice tady už byla v roce 2016. To jsme objížděli hranice a nedokážu si momentálně představit, na jaké téma by mohla být případná další.¨

Snad mi Petr promine, když budu psát tuto expedici podle svých pocitů, které jsem prožíval a jaké postřehy a zážitky v mé mysli zůstaly.

Den první

 Je 26. srpna 2017, 10 hodin dopoledne. Motorka je sbalená a připravená na druhou expedici, kterou v letošním roce absolvuji. S Petrem se mám sejít v Brně u benziny v obchodní zóně u výpadovky na Bratislavu. Sice ohlásil malé zpoždění, ale to mi vůbec nevadí, není kam spěchat.

Rozjedu se k Prostějovu a tam najedu na D1. Zastavím až na určeném místě v Brně.  Sluníčko krásně hřeje, proto sundám bundu a pohodlně se usadím do stínu na chodník. Volnou chvíli krátím surfováním po internetu v mobilním telefonu.

Zhruba po 20 minutách se objeví Petr a ihned se omlouvá. Doladíme několik maličkostí, jako je maximální rychlost, kterou pojedeme, a signály, kdyby jeden z nás cokoli potřeboval. Pak nasedneme na motorky a vydáme se po D2 na Bratislavu.

Cesta ubíhá rychle. Žádný závratný provoz. U Bratislavy odbočíme na Rajku, kde přejedeme státní hranice a ocitneme se v Maďarsku. Zde najedeme na dálnici s označením M1.

Petr mi před odjezdem poslal potvrzení o zaplacení dálniční známky. V Maďarsku se dálniční poplatky týkají i motocyklů a v přepočtu to dělá něco kolem 130 Kč na deset dnů. Maďarská dálniční známka je elektronická, tzv. e-vigneta. Známka se dá koupit na internetu nebo u kterékoli benzinové pumpy. Potřebná je pouze registrační značka, kterou zadají do systému. Při policejní kontrole tak lehce zjistí, jestli je zaplacená nebo si pouze ověří její platnost.

Před Győrem předjíždím Petra, abych mu naznačil, že potřebuji dotankovat. Moje motorka má dojezd 300 km a už dlouho jsem neviděl žádnou benzinku. Nerad bych skončil někde viset na dálnici a pak čekat, až mě někdo „zachrání“. Sjedeme z dálnice a zastavíme u nákupního domu Tesco, kde je i Schellka.

V Maďarsku není na dálnicích tak hustá síť benzinových pump, jako jsme zvyklí v Česku. V Česku je benzinka po pár kilometrech a skoro u každého odpočívadla. Tady v Maďarsku, když už narazíme na odpočívadlo, tak je vybaveno pouze toaletami a pitnou vodou. Někde mají dokonce sprchy pro unavené řidiče, kteří potřebují spláchnout prach z cesty, ale benzinka nikde.

Po doplnění nádrží, se opět vracíme na dálnici. Cestování po Maďarsku je šíleně únavné a nudné. Je to tu samá rovina, kam až oko dohlédne. Dokonce se chvílemi zdá, že vidím zakřivení země. Jediné, co momentálně můžu obdivovat, jsou polní plodiny, které se střídají v nepravidelných intervalech. Nevidím ani les, který by alespoň trochu narušil reliéf krajiny.

Zhruba po 60 km jízdy u města Tatabánye vidím po levé straně konečně nějaký kopec. Jde o zelenou vyvýšeninu Gerecse. Je to část pohoří Transdanubia, rozkládající se na ploše 850 km² mezi městem Tatabánya a řekou Dunajem s nejvyšší bodem Nagy-Gercse (634 m). Součástí pohoří, je i vápencová hora osazená mytologickým ptákem a zároveň státním symbolem Maďarska – Turulem. Zrovna pod ním projíždíme, vypadá opravdu majestátně.

Turul – je vlastně altajský lovecký sokol (raroh velký nebo altajský). Podobnou sochu Turula, lze spatřit v Budapešti na Budíně u brány vedoucí na nádvoří královského paláce. Dále na sloupech Mostu svobody (mylně označované za habsburské orlice) nebo také v areálu hradu Palanok v Mukačevu (Ukrajina). Pták se vyskytuje i na špercích maďarských nomádských bojovníků. Maďarští bojovníci měli na přílbách tzv. rarotol, což je pero z křídla raroha.

Před Budapeští provoz houstne. Abychom se vyhnuli centru města, najedeme na východní okruh značený M0, který opustíme u Mogyoródu. Mogyoród je znám především milovníky Formule 1 a GP 2, protože se tu nachází závodní okruh Hungaroring.

Závodní okruh sice nevidím, ale vidím, že se napojujeme na dálnici M3. Pokračujeme dál nudnou jízdou až k Dormándu, kde konečně sjedeme na okresku (33). Po necelých 30 km zastavíme v obci Poroszló a hledáme ubytování. Blíží se 19 hodina.

Po chvilce bloudění narazíme na Tisza lake camping, který je v těsné blízkosti druhého největšího jezera v Maďarsku - Tisza. Jezero je 27 km dlouhé s průměrnou hloubkou 1,3 m. V nejhlubším místě bylo naměřeno 17 m.

Kemp má bránu mezi rodinnými domy, kde zaparkujeme. Než najdu v tankvaku doklady, Petr schází z prudkého kopce ke karavanu, u kterého je pod plátěným přístřeškem stoleček a za ním sedí postarší žena. Než k nim přijdu, je vlastně všechno domluvené. Stačí vyplnit ubytovací formulář, zaplatit pobyt a vybrat si místo pro stany. Ještě se zeptám na restauraci. Bohužel v kempu nic takového není, ale pokud máme zájem, obchod je nedaleko. Ten má však otevřeno pouze do 19 hodin, což je za 5 minut. Dnes tedy budeme bez občerstvení, a to jsem se těšil na točené pivo.

Opatrně sjedeme z kopce a zamíříme k maringotkám uprostřed kempu. Vypadá to, jako by se tu tábořil nějaký cirkus. Kolem maringotek sedí rekreanti a živě rozmlouvají, děti kolem nich pobíhají v plavkách a my se snažíme dostat k plotu, abychom měli kde rozvěsit propocené prádlo. Vybereme plácek za jednou z maringotek v blízkosti stanového přístřešku s lavicemi. Ihned si jednu lavici přivlastníme.

Petr postaví stan, vezme použité spodní prádlo a hledá umývárnu, aby ho mohl vyprat, zatímco já vařím polévku ze sáčku. Jakmile se Petr vrátí, vystřídáme se. A vezmu s sebou propocené termo prádlo, také zaslouží vyprat.

Umývárna se nachází pod jedním z rodinných domů, u kterých jsme parkovali při příjezdu. Jsou tu sprchy, umyvadlo s tekutým mýdlem a dokonce pračka. Jen škoda, že u ni neleží krabice s pracím prostředkem. Musím si nějak poradit, proto napustím plné umyvadlo a místo pracího prášku použiji erární tekuté mýdlo. Mokré prádlo pak rozvěsíme na plot za stany.

Den druhý

Probouzím se brzy, kemp ještě spí. Vylezu ze stanu, abych zjistil, jaké nás čeká počasí a obloha slibuje nádherný den. Snad tomu tak opravdu bude. Na plachtě, kterou jsem přikryl motorku je rosa, takže je zcela zbytečné zkoušet, jestli máme prádlo suché. Zajdu si do umývárny a naberu vodu na kávu. Netrvá dlouho a kemp se začíná probouzet. Když se vracím k našemu tábořišti, už z dálky vidím Petra, jak leze ze stanu a pohmatem zkouší, co je na plotě suché.

„Máš mokrou garáž čeče,“ zavtipkuje Petr s ukazováčkem směřujícím na moji motorku.

Stáhnu plachtu z motorky, vytřepu ty největší kapky rosy a vystavím ji chabým paprskům slunce na plot vedle našeho prádla. Poté otevřu paštiku a namažu ji na chleba, který vezu ještě z domova. Když otírám ostří nože, pořežu se na ukazováčku pravé ruky. Krev z rány okamžitě stéká po dlani a já se ksichtím bolestí. Petr vyhrabe z lékárničky náplast a ránu přikryje. Řez je na místě ohybu, to se bude blbě hojit.

Po snídani zbytek paštiky vyškrábu na trávník, pro psa, který tu pobíhá okolo nás. Vrátíme lavičku na původní místo a sbalíme věci. Bohužel termoprádlo je stále mokré a tak musím vytáhnout náhradní. Přitom sleduji Petra, jak si do víka top casu přivře svůj ručník a ponožky, prý to tak nejlíp a nejrychleji uschne. Sice to za jízdy bude vypadat, jako by tam měl zavřeného strýčka Fida, ale je to praktické. Pochválím nápad a přivírám i já na své motorce prádlo do víka top casu.

Před odjezdem si všimneme, jak mezi stromy za kempem prosvítá zajímavá stavba, co vypadá jako rozhledna.

„Jedeme tam,“ zazní téměř současně.

Zastavíme před železnou bránou Ekocentra (Tisza – Tavi Ökocetrum), jejíž součástí je i 30 m rozhledna, kterou jsme viděli z kempu. Na informacích se dozvídáme, že Ekocentrum nabízí prohlídku fauny a flory, největší akvárium v Evropě, 3D zážitky (bouřka na jezeře nebo tah ryb), skleněný tunel pod vodou, kde je možné pozorovat ryby, vydry nebo lovícího ledňáčka. Bohužel na to nemáme čas, vstupné zahrnuje všechny atrakce a není zrovna levné. Nejde koupit pouze vstupenku na rozhlednu, proto raději odjíždíme.

Vrátíme se na dálnici M3 a čeká nás zhruba 200 km k Ukrajinským hranicím. Je nádherný den, počasí nám opravdu přeje. Během jízdy můžeme opět pozorovat pouze plodiny na místních polích. Všiml jsem si, že tu na východě pěstují i melouny. Nejraději bych zastavil a jeden vzal s sebou, na osvěžení.

Na 206 kilometru zastavíme na odpočívadle. Je to klasické odpočívadlo s toaletami a pitnou vodou. Toalety jsou však v takovém stavu, že je lepší vykonat potřebu někde venku do příkopu. Není tu ani žádný vzrostlý strom, pod který by se dalo schovat před ostrými paprsky slunce. Zkontroluji olej v motoru a pokračujeme dál.

Dálnice končí kruhovým objezdem u města Nyírmada. Zde se dáme po jedenačtyřicítce na Vásárosnamény a odtud je to na hranice s Ukrajinou pouhých 20 km. Musím říct, že je to příjemná změna, když nejedeme po dálnici. Bylo to opravdu úmorné cestování.

Přijíždíme k hraničnímu přechodu Beregsurány. Máme štěstí, nebudeme dlouho čekat. Zastavíme za bílou plně naloženou dodávkou, před kterou stojí pouze jedno osobní auto. Za chvíli jsme na řadě, ale musíme počkat, než se voják rozhodne otevřít závoru.

Jakmile voják uzná za vhodné, že jsme už „dozráli“, obejde nejprve Petrovu motorku a pak moji. Každému dá do ruky lístek (bumážku) s vepsanou registrační značkou. 

Ještě než opustíme prostor před závorou, Petr mi sdělí instrukci:

„Ten papírek musíš mít orazítkovaný na obou stanovištích, které projedeš, a pak ho zase odevzdáš u závory na druhé straně. Neboj, drž se mě a dělej to, co dělám já.“

Moc dobře si uvědomuji, že já jsem ten, kdo jede na Ukrajinu poprvé. Musím si dávat pozor a všechno bedlivě sledovat.

Voják nás popohání, ať projíždíme rychleji, ale ještě než dojedu k první budce, už mě volá celník s cigaretou v puse, abych zastavil nejprve u něj. Petr pokračuje dál a zastaví až u budky. Takže plán, abych Petra sledoval a dělal to co On, nevyšel. Začínám být nervózní.

„Ščo ty potrapljaješ?“ zeptá se komisně a ukazuje na top case.

„Vezu jen osobní věci, nic navíc,“ odpovím a otevřu top case. Chlápek se podívá a cosi zabrble. Pak naznačí, abych top case zase zavřel a jel k budce. Jako na naschvál mi nejde top case zavřít, což mě znervózní ještě víc, a aby toho nebylo málo, mám problém posbírat rukavice s přílbou.

„Bystro, bystro, davaj!“ popohání mě v ruštině.

Konečně stojím u první budky a vložím doklady do okýnka, včetně papírku, co jsem dostal u závory. V budce sedí ženská s přísným pohledem a přebírá podávané doklady. Mezitím se Petr přesunul k druhé budce a čeká na odbavení.

„Pjervyj raz v Ukrajině?“ vyruší mě ženská v okýnku.

„Tak,“ souhlasně přikývnu.

Ženská listuje v pase stránku po stránce a nakonec mě zaskočí, když požádá o další doklad. Moc tomu nerozumím, občanka přeci není doklad k cestování, ale ženská naléhá o to důrazněji. Rezignuji a vytáhnu občanku z tankvaku. Pozorně porovná fotografie na občance i v pasu a pak mi doklady vrátí s ledovým výrazem v tváři. Najednou se okýnko zavře, aniž by zabučela.

Oddychnu si, ale stále mám obavy, co bude následovat. Přesunu se k druhé budce, přitom pohledem sleduji Petra. Ten je už odbavený a čeká na mě opodál. Vložím doklady do okýnka, naštěstí zde je procedura rychlejší. Pouze listování v pasu a zápis do počítače. Pak můžu jet k Petrovi.

„Máš všechno, cos jim dal?“ zeptá se starostlivě. Přikývnu a schovám doklady do tankvaku.

„A co razítka a podpisy v papírku? Ten musíš odevzdat tam, u závory,“ doplní a ukáže k nedaleké závoře.

„Mám vše, hlavně ať už jsme odtud pryč.“

Nasadím přílbu a popojedeme k poslední překážce, která nás dělí od Ukrajiny. Předáme papírky (bumážky) vojákovi a ten nás konečně vypouští z jámy lvové. Zastavíme asi po 100 m, kousek před první benzinovou pumpou na Ukrajině, už si můžeme oddychnout.

Od benzínky se k nám blíží nějaká žena. Oba si shodně myslíme, že je to holka lehkých mravů, navíc když po chvíli zastaví a mává na projíždějící auto, které přejelo hranice hned po nás. Pak zůstane stát jako by čekala, kdy pojede další. Asi za pět minut zastaví dodávka, ale podle vítání se s řidičem, to vypadá na známého než na kunčafta. Tak jsme se spletli.

Nasedneme na motorky a pomalu se rozjedeme. Zpozoruji první ukazatel, který ještě není v azbuce. Oznamuje vzdálenost k Mukačevu 32 km a Užgorodu 72 km.

Následuje obec Astei. Architekturou se domy hodně podobají těm našim. Prostě normální vesnice jako každá jiná. Mezi třetím a čtvrtým domem na začátku obce po levé straně ulice, mě zaujal hřbitov. Normálně bych ho projel bez povšimnutí, protože vypadá jako obyčejná zahrada, s klasickou bránou pro vjezd automobilů, ale na poslední chvíli jsem koutkem oka zahlídl těch 15 – 20 hrobů, krčících se ve vysoké trávě.

Skoro před každým domem stojí vzrostlý strom, pod jehož stínem je umístěna lavička. Tu a tam sedí stařenky v šátcích a sledují dění na silnici. Je to stejné, jako jsem viděl v Rumunsku.

Následuje Beregovo a zhruba po 15 km nezastavíme na stopce před železničním přejezdem, tak jak by se mělo, což se nám později vymstí. Vjedeme do Chustu a nedaleko centra města slyším charakteristický zvuk policejního auta. Megafon na vozidle zavelí, abychom zastavili u krajnice. Zastavíme u nějakého nákupního domu, tak abychom netvořili překážku, a policejní auto zastaví před námi. Z vozidla vylezou dva policisté. Jeden vtáhne Petra do auta, zatímco druhý směřuje ke mně s nataženou pravicí.

„Gavariš pa rusky?“ zeptá se policista.

„Da, němnožko. No panimáju charašo, gavariť  složněje.“

Přátelsky se představí a vyzvídá, co tu děláme, kam jedeme a také zabrousí s dotazy na rodinu či zaměstnání. Nezapomene se zeptat na výši našeho platu. Myslí si, že v České republice bereme statisíce, čemuž se posměšně ušklíbnu a vrátím jeho domněnky zpátky na zem. Vysvětlím mu, jaký je průměrný plat a jaký je ten reálný.

Když se během rozhovoru zeptám, jestli je nějaký problém, odpoví záporně a okamžitě změní téma. Přesto mi neustále vrtá hlavou, co tam ten druhý policajt s Petrem v autě probírá. Třeba chce kšeftovat, napadá mě.

Asi po 20 minutách propustí Petra z auta. „Můj“ policajt se rozloučí, popřeje mi šťastnou cestu a kvapem odjedou pryč.

„Tak kámo,“ začne Petr tajemně, „to nám to hezky začíná.“

Policista v autě, chtěl po Petrovi 100 euro za každého, za tu stopku u přejezdu. Naštěstí je Petr v takových situacích zběhlý a nakonec to usmlouval na 50 euro za oba dohromady.

Na Ukrajině policisté nesmějí ukládat pokutu na místě. Správně musí sepsat o incidentu protokol a předat jej na příslušný soud, který rozhodne o její výši. Samozřejmě si vyhlíží cizince, co chtějí pokračovat v cestě a veškeré „pokuty“ jim tak jdou do vlastních kapes. Nikdo nechce strávit několik dní v jednom městě, aby čekal na ortel, který stejně nebude příznivý. Takže, ten, kdo tyto praktiky zná, smlouvá a hodně vysmlouvá, ale kdo to nezná, zbytečně zaplatí.  Naštěstí to byl Petr, kterého vzali do auta, kdyby vzali mě, asi bych se mohl otočit a jet zpátky bez peněz domů.

Trochu posmutnělí, pokračujeme v naši expedici po Ukrajině. Musíme být opatrnější a dodržovat vše, co se dá a jak se má. Je to předsevzetí trochu svazující, ale pokud nechceme platit, nic jiného nám nezbývá.

Abych tolik nemyslel na zúžený rozpočet, sleduji místní holky. Musím uznat, že Slovanky jsou opravdu nejkrásnější holky na světě. Tady na Ukrajině, ač je bída, všechna děvčata jsou oděna v čistých, moderních a krásných šatech. Nikde, ani koutkem oka jsem nezahlídl děvče, které by nebylo perfektně upravené. Některé naše holky by se mohli stydět.

Vzpomínám si na léta minulá, kdy v Olomouci měli posádku ruští vojáci. Vždy, když jsem přijel na nádraží, bylo poznat, že je v blízkosti ruská žena. Byly totiž až nechutně naparfémované pronikavou sladkou vůní. Možná si tímto způsobem vytvářeli prostor, aby se na ně nikdo nelepil, protože se opravdu každý, kdo prošel kolem, odvrátil a raději se jim vyhnul obloukem. Ale to byly Rusky nikoli Ukrajinky. Tady nic necítím, a když už, tak příjemnou svěží vůni.

Chust opustíme severovýchodním směrem, proti proudu řeky Rika. Rika odvádí vodu z Karpat. Má délku něco málo přes 90 km a u Chustu se vlévá do Tisy. V některých místech dosahuje šířky až 40 m. Občas je přemostěná úzkými dřevěnými zavěšenými lávky, ale nechybí ani klasické silniční betonové. Silnice kopíruje její úžasné meandry takřka po celé délce jejího toku.

Rovinatá krajina se postupně mění na hory a obdivujeme krásnou nedotčenou přírodu. Občas mineme pasoucí se krávy, které nikdy nezapomenu pozdravit mávnutím ruky. Ani nevím, jestli to Petr vidí ve zpětném zrcátku, ale kdykoliv to gesto udělám, nereaguje.

Projíždíme vesnicemi, které se zdají nekonečně dlouhé, ale to jen protože jsou stavěné podél silnice nebo podél řeky. Vlastně nemají žádné postranní uličky, a když už, tak velice krátké. Další výstavbě brání svahy kopců.

Mižhirja – můžeme přeložit jako Mezihoří. Dříve Volové Pole. Je to okresní město ve středním Zakarpatí s 10 000 obyvateli. Rozkládá se mezi poloninami Borzava a Krásná, a je to významné turistické centrum. V centru města se nachází několik zajímavých kostelů, například nový dřevěný kostel Vzkříšení páně postavený v roce 2006, pravoslavný kostel sv. Petra a Pavla nebo kostel sv. Archanděla. Nedaleko města je lyžařské centrum Makovica s lanovou dráhou. Lanovka bývá v provozu po celý rok. Jsou tu i minerální prameny. Nejznámější pramen Sojmy je asi 8 km daleko. Minerální pramen má i Mižhirja ve svém znaku.

Zastavíme na okraji města u benzinové pumpy. Potřebuji natankovat tak najedu rovnou ke stojanu. Sundám tankvak, otevřu nádrž a zasunu pistoli. Ať mačkám, jak mačkám, nic neteče. Od vchodu do prodejny na mě volá chlap, abych vrátil pistoli do stojanu, a hned položí otázku, kolik benzínu budu brát.

„Polnyj bag,“ odpovím. Chlap zaběhne zpátky do prodejny a přes výlohu pokyne, abych začal tankovat. Sundám pistoli ze stojanu a nyní už potřebná tekutina teče. Jakmile je nádrž plná, vrátím pistoli do stojanu a jdu zaplatit. Vytáhnu z peněženky 200 hřiven a podávám je prodavači. Ten div nevyletí z kůže, až se sám leknu, co se stalo.

„U menja nět krichitnich,“ odpovídá nešťastně. Nechápu, jak je možné, že na benzince nemají drobné? Naštěstí tu mají terminál a můžu zaplatit kartou, jinak nevím, kam bych šel rozměnit, kdyby to kartou nešlo.

Petr se usmívá a vysvětluje: „Ty máš jen dvoustovky? To je stejný jako bys šel pro jeden rohlík s tisícovkou, taky ti to nikde nerozmění. Co nejdřív, jak to půjde, se toho zbav!“

To je rada nad zlato. Jak se toho mám zbavit, když ani na benzince to nerozmění? Tak hold zaplatím za ubytování a oni ať si s tím dělají, co chtějí, jinak budeme spát zadarmo.

Naproti benzinky stojí hotelový komplex Trembita. Je tu všechno ze dřeva a prý je to jedna z nejvyhlášenějších turistických destinací.

„Většina motorkářů, kteří zavítají do těchto končin, se ubytují právě tady,“ dodává Petr.

Motel Trembita, je třípodlažní dřevěná budova s devíti pokoji zdobené přírodními dřevinami a ručně vyráběným dřevěným nábytkem. Každý pokoj má kabelovou televizi, lednici a vlastní koupelnu. U hlavní budovy stojí dvoupodlažní chata se šesti pokoji. Hotel nabízí mimo internetu, bar, restauraci, dvě sauny, zastřešený gril, terasu, dětské hřiště a hlídané parkoviště.

Trembita je dřevěný hudební nástroj. Vyrábí se z dlouhého rovného kusu dřeva borovice nebo smrku. Údajně je nejlepší takový, který byl zasažen bleskem. Trembita byla používána hlavně v horských oblastech a sloužila k oznamování úmrtí, pohřbů a svateb, ale především k nahánění ovcí v zalesněných horách. V dnešní době můžeme trembitu slyšet při vystoupení ukrajinských folklorních skupin a mnoho hotelů, penzionů nebo restaurací v tomto kraji nese její jméno.

V recepci nás přivítají dvě sympatické mladé recepční, které později potkáváme i v restauraci jako číšnice. Chtějí naše doklady, ale po zjištění, že potřebné informace nejsou v azbuce, začnou trochu panikařit. Nakonec se nabídnu a přihlašovací lístky vyplním sám. Petr se jen usmívá a kroutí hlavou, jak mi ta azbuka pořád krásně jde. Holky jsou rády a po všech formalitách nás jedna z nich uvede do pokoje v prvním patře. Ještě před odchodem se zeptá, jestli budeme ráno snídat a odejde zpátky za kolegyní.

Jakmile vybalíme a dáme se trochu dohromady, sejdeme dolů do restaurace. Původně jsme chtěli sedět venku v přístřešku, ale bohužel nás tam nikdo neobsloužil. V restauraci jsme sami. Chceme se najíst a hlavně ochutnat zdejší točené pivo. Petr nejprve objednává kvas.

Pod pojmem „kvas“, by člověk čekal něco jako burčák, ale tady nám přináší nealkoholický nápoj černé barvy. První hlt je nepopsatelný a zvláštní chuť se rozkládá na jazyku, ale po pár dalších hltech si na tu chuť člověk zvykne a nakonec kvas zachutná. Nenapadá mě přesné přirovnání, ale hodně vzdáleně by to mohlo připomínat kofolu. Kvas se vyrábí zkvašením černého chleba, kvasnic, mouky a cukru. Má prý dokonce léčivé účinky.

Po každé objednávce se těším na další, protože mladá a velmi hezká servírka kdykoliv nám něco donese, prohlásí ukrajinsky: „Buď láska,“ což v češtině znamená prosím. Z úst mladé slečny s milým úsměvem to zní, jako by opravdu chtěla, abychom jí milovali, a tak zůstáváme do pozdních hodin a neustále objednáváme jak jídlo, tak pití. Navíc ke každému jídlu dostáváme malého panáka vodky.

Den třetí

Probouzí nás cinkot kravského zvonu. Mižhirja vyhání krávy na pastvu. Můj soused má manželku z Ukrajiny a jednou mi vyprávěl o tom, jak chodil někde u Mukačeva pást krávy. Ráno, obyvatelé obce vyvedou krávy na náves, kde si je převezme pasáček, který s nimi vyrazí na pastvu. Mají tam pravidlo, že každý den bude pást někdo jiný, aby se spravedlivě vystřídali všichni. Jednoho dne přišla řada i na rodinu mého souseda. Sám se nabídl, protože s krávami jako krmič v našem družstvu, má mnohaleté zkušenosti. Rodina jej vybavila vydatnou svačinou a nezbytnou lahví vodky, což souseda potěšilo. Krávy sami poslušně odpochodovali na pastvinu nedaleko obce. Jakmile došli na místo, začaly se pást a soused vyhledal místo ve stínu statného stromu. Po nějaké době se začal nudit, a tak volnou chvíli krátil ochutnáváním nafasované čiré tekutiny do doby, než se sám umrtvil. Probudil ho cinkot kravských zvonů v době, kdy se slunce sklánělo k západu. Byl čas odvést krávy k domovu. A protože krávy znaly cestu domů, dovedly pasáčka souseda na náves, a tam se sami rozešli ke svým domovům. Také soused našel cestu domů, takže všechno dobře dopadlo. Musím dodat, že se v tom týdnu soused nabídl ještě jednou a celý popsaný příběh do puntíku zopakoval.

Postupně sbalíme věci a odnášíme je k motorkám. V rohu parkoviště se krčí postarší muž zabalený v dece s horkým čajem v ruce a popotahující z cigarety. Petr vysvětluje, že je to hlídač parkoviště.

„Aha, zdejší kamerový systém,“ odtuším. Nezávidím tomu muži jeho práci ani za mák. V recepci zaplatíme za ubytování, rozloučíme se a tady naposledy uslyším příjemné: „Buď láska!“

Ještě než opustíme Mižhirju, zastavíme se v místním koloniálu. Je to malinký obchod s pultovým prodejem. Koupíme, jak my na Moravě říkáme, „štanglu“ salámu podobný vysočině, pečivo a vodu v pet láhvi.

Asi 7 km kopírujeme řeku Volovec, pak odbočíme na Siněvir a pomalu stoupáme po vrstevnici hory. Silnice je plná výtluků a hlubokých děr, musíme jet pomalu se zvýšenou opatrností. Zastavíme těsně pod vrcholem hory, kde stojí hotel Kamyanka a nějaký nový pravoslavný kostel. Nacházíme se v průsmyku Siněvir (Siněvirský pereval), který je vůbec nejkrásnější v ukrajinských Karpatech a zároveň vstupní bránou do Siněvirského národního parku.

Siněvirský národní park se rozkládá na 40 000 hektarové ploše a řadí se mezi nejnavštěvovanější oblast Ukrajiny. Parkem protéká dravá horská řeka Terebla, místy je možné spatřit její mohutné peřeje.  Park je také domovinou medvědů, vlků, rysů a jelenů evropských. Nalézá se zde mnoho zajímavých turistických cílů. Například Siněvirské jezero, které největším přírodním jezerem Zakarpatské Ukrajiny. Název jezera prý vznikl podle pověsti:

Mladý chudý horal jménem Vir, se zamiloval do krásné bohaté dívky Siň. Její rodiče však nepřáli lásce a nechali mladého horala zabít. Siň nad jeho hrobem tak dlouho plakala, až vyplakala celé jezero slz.

Ostrov, který se nachází uprostřed jezera, má symbolizovat zbytek mohyly Virova hrobu. Ve skutečnosti jezero vzniklo sesuvem půdy během zemětřesení před více jak 10 000 lety. U jezera stojí dřevěná plastika zobrazující horalku Siň a pastevce Vira.

Stojíme na malém parkovišti, kde se neustále střídají auta po krátkých nepravidelných intervalech. Turisti zde zastaví, aby si mohli zakoupit suvenýry nebo občerstvení z dřevěného stánku stojící na okraji hory.  Za neustálého cvakání fotoaparátů a obdivného šeptání „jaká je to nádhera“ můžeme shlížet do údolí na obec Siněvir a řeku Tereblu. Na severu se tyčí hora Kajmanka (1578 m), na jihovýchodě Strimba (1719 m), na jihu hřbet Ovčáckého vrchu a na západě masív poloniny Boržava. Pokud bychom vyšli na vyvýšeninu nedaleko parkoviště, mohli bychom spatřit poloniny nad Koločavou.

Zaujali mě někteří jedinci, kteří se nechávají fotit zády ke svahu přilehlé hory. A není jich zrovna málo. Možná tato hora skrývá tajemný důvod, proč tomu tak je, ale bohužel jsem nezjistil jaký. Ostatně, já osobně bych se nechal vyfotit spíše s výhledem do údolí než se zatravněnou plochou za zády. Ale proti gustu…….

Využíváme příjemného zázemí útulného zastřešeného posezení za stánkem. Vybalím vařič, abych si mohl udělat kávu. Petr jde koupit vychlazený kvas, pak nakrájí chléb se salámem. Musím uznat, že kombinace vychlazeného kvasu, salámu s chlebem je báječná. Během našeho pikniku nasáváme příjemný čistý horský vzduch a atmosféru veškerého dění. Přes vysokou návštěvnost tu panuje ticho, jakoby všichni měli úctu k tomuto místu.

Po malé svačince pokračujeme v objevování ukrajinských krás. Sjedeme vrstevnicí až k Siněviru, ale nejedeme do města, odbočíme doprava. Držíme se řeky Terebly. Podél silnice plné děr se pasou krávy. Nedá mi to a zastavím u krajnice, abych si tu scenérii vyfotil. Petr zastaví asi o 200 m dál. Široká řeka v údolí, kolem nedotčená příroda a v ní život – pasoucí se krávy, které jen nechápavě civí a přitom líně přežvykují. Jsem do focení tak zabrán, až se leknu, když se otočím. Jedna kravka vyšla z křoví a zafuněla mi přímo do obličeje. Přišla se podívat, kdo to narušuje její teritorium. Hledíme si do očí, natáhnu ruku a vlídně na ni promluvím. Nabídnutou ruku očichá, olízne a zase odkráčí do svého keře. Audience skončila.

„Cos tam dělal?“ zeptá se Petr, když se k němu opět připojím.

„Člověče, nedalo mi to, musel jsem to vyfotit. Je to nádhera,“ rozplývám se.

„A co ta kráva?“

„Ta se přišla podívat, co tam dělám. Možná je to zdejší modelka a chtěla se nechat vyfotit nebo mě přišla jenom přivítat.“

Asi po kilometru jízdy opět zastavíme. Tentokrát u jednoho z bunkrů patřící do tzv. Arpádovy linie. Nad bunkrem je zbudované dřevěné odpočívadlo, které vytváří dojem nízké rozhledny.

Arpádova linie byla budována po maďarské okupaci v březnu 1939. Je to stovky kilometrů dlouhá linie betonových opevnění vedená hřebeny Karpat od Slovenska přes Podkarpatskou Rus až do Rumunska. Ačkoli se Maďaři snažili okopírovat naše opevnění vz. 37, kvalita těchto objektů za moc nestála. Jednalo se vlastně o betonové kostky zapuštěné do země s jednou střílnou. Jak už tvrzení napovídá, osádka neměla velkou šanci na přežití.

Linie byla budována jugoslávskými zajatci a nuceně nasazenými dělníky až do roku 1944, prakticky do zahájení karpatské a dukelské operace. Po prolomení linie Rudou armádou, 1. čs. Armádním sborem a rumunskou armádou, byla většina objektů zničena, aby je nemohli využívat ukrajinští nacionalisté tzv. Banderovci.

Jen pro zajímavost, poslední teroristé v této oblasti byli zlikvidováni až v roce 1957, takže obava s využíváním bunkrů byla opravdu reálná. K banderovcům patřil i bratr a synovec známého loupežníka a vraha československých četníků, Nikoly Šuhaje. Podle dostupných informací, byli zlikvidováni někdy v letech 1947 – 48, kdy Šuhajův bratr padl v boji proti NKVD a synovec Vasil spáchal sebevraždu vlastním granátem v obklíčení policií. Existují i jiné dokumenty, které hovoří o zatčení obou zmiňovaných a jejich zahynutí v sibiřském gulagu v roce 1955. Pak kde je pravda?

Další zastávka následuje u dřevěného srubu strážců parku. Za srubem je odbočka k vorařskému muzeu přehrazená závorou. Musíme požádat správce, aby nám závoru otevřeli. Ve srubu jsou dva, z nichž jeden umí celkem dobře česky. Tedy, je to spíše směs češtiny, slovenštiny a ukrajinštiny, ale dobře mu rozumíme. Požádáme o otevření závory a za malý poplatek (cca 30 Kč) nám bude vyhověno. Ale ještě před tím následuje výslech.

„Kam jedete, co tady děláte, odkud jste, kolik vyděláváte, kolik stojí ty motorky…“ a mnoho dalších. Když hovoří, tak nezapomene vždy ukončit myšlenku větou:

„Je to na p**u!“

„Tady není práce, a peníze taky ne, prostě na p**u.“

Za srubem stojí motorka, ke které nás zavede. Je to starý Iž někdy z let 1955 – 60 s robustním trubkovým nosičem. Samovýroba od prvního pohledu. Samozřejmě se s úsměvem zeptám, jestli jde o originál.

„To je na p**u, ale dělal jsem ho sám. Potřeboval jsem převézt kamna a je na p**u. Přijel jsem tam, naložil kamna, zvedlo se přední kolo a zjistil jsem, že je to na p**u. S tím jsem nemohl jet. Nosič je těžký a na p**u.“

Petr se podívá na tachometr, na kterém odečetl najetých něco málo přes čtyři tisíce kilometrů.

„To je taky na p**u. Mnoho vodky bylo, spadl jsem, rozbilo se to a teď je to na p**u. Musel jsem to vyměnit. Ale všechno je jinak originál,“ přesvědčuje důrazně.

Odmontovaný náhon a odpojená přední brzda ukazuje na podobný osud, prostě to byly dráty na p**u.

Ještě než zvedne závoru, pro jistotu se zeptáme, jak je to tady se stanováním. Vysvětlí nám, že si můžeme postavit stan a rozdělat oheň, kde se nám zlíbí. Zaplatili jsme, tak si můžeme dělat, co chceme a jak chceme. Upozorní však na medvědy a vlky.

Stoupáme po kamenité lesní cestě plné kaluží z dešťů za poslední dny. Po pravé straně kopírujeme řeku Ozerjance, která je také nazývaná jako Černá řeka z důvodu vysoké úmrtnosti vorařů v dobách, kdy byla řeka využívána ke splavování dřeva. Na březích Ozerjanky stanuje několik rybářů zahalených do přikrývek. Prozrazuje je bíle stoupající dým z ohniště. Mineme staršího cyklistu a několik pěších turistů. Po nepravidelných úsecích zde mají vybudována zastřešená dřevěná odpočívadla, vybavená stolem a lavicemi.

Motorky zaparkujeme u billboardu předpovídající rekonstrukci vorařské klauzury. Klauzura je splavovací nádrž, což je vlastně uměle vytvořená přehrada pro regulaci vody, potřebné ke splavování dřeva ve vorech. Většinou bývají sroubené ze dřeva a hráze jsou chráněny šindelovou střechou. Vorařství se zde provozovalo až do roku 1956. Hlavní těleso hráze bylo zničeno při povodních, proto je zde dochováno pouze torzo původní stavby a nádrž v dnešní době vlastně neexistuje. Původní hráz měla délku 80 m, šířku 5,5 m a výšku 3,5 m.

Podobné nádrže jsou i u nás, třeba na Šumavě. Těch je tam hned několik a jsou nazvány jako jezírka: Boubínské jezírko, Jelení nebo Žďárské jezírko. Dále jsou v Beskydech na území obce Bílá: Čubarka, Kociánka nebo Bedřichův klauz. V katastru obce Rajnochovice jsou dvě zachovalé klauzy: zrekonstruovaná klauza na Rosošném potoce a klauza na říčce Juhyni pře silnici na Tesák, která je zavedena i do Ústředního seznamu kulturních památek ČR.

Nedaleko klauzule u které stojíme, se dokonce uskutečnil legendární tábor „hochů od Bobří řeky“ vedený „Jestřábem“, tj. Jaroslavem Foglarem, na jehož místě skupina nadšenců vztyčila upomínkový totem.

Přejdeme přes most zatarasený závorou k budově expozice. Momentálně je uzavřená a v rekonstrukci. U budovy stojí zaparkované auto a na lavičce nervózně poposedává chlap, zřejmě hlídač. Nespouští z nás zrak, i když se tváří, že ho vůbec nezajímáme, ale když pokračujeme v prohlídce areálu a směřujeme k nedaleké studánce, otáčí celým svým tělem tak, aby nás měl neustále v dohledu. U studánky se zastavíme, protože chci ochutnat pramenitou vodu, což ale Petr nedoporučuje. Z trčící trubky vytéká průzračná voda a připravený hrníček láká k jeho naplnění. Navzdory očekávání je voda bez chuti i bez zápachu. Po pár metrech od studánky zjišťuji, že voda vytékající z trubky je vlastně povrchová strouha.

Vedle studánky je uměle vytvořené koryto, kterým se stahovalo dřevo z lesa a nedaleko na trávě malý vor, pro představu, jak to asi vypadalo, když se tu normálně pracovalo.

Součástí areálu je několik malých dřevěných budov a přístřešků. Mě zaujala jedna koliba. Je vybavená grilem a dalo by se v ní krásně v suchu a teple přespat. Stačilo by jen posbírat dřevo v lese. Pokud budeme potřebovat někde složit hlavu, tahle koliba bude jasná volba.

Vracíme se zpátky k motorkám kolem „hlídače“, a ten opět otáčí celé své tělo našim směrem. Asi si zhluboka oddychne, až odtud vypadneme. Ještě než opustíme tohle místo, chci se podívat na místo, kde dříve stávala hráz klauzule. Ze svahu, ze kterého vzhlížím na protější torzo budovy, vidím pouze několik dřevěných pilířů, zapuštěných do dna řeky a pod sebou souměrně upravený svah, kde původní hráz končila.

Nastartujeme motory a pomalu sjíždíme z kopce po kamenité cestě. Asi po kilometru jízdy zastavíme u jednoho z odpočívadel, abychom se v klidu naobědvali. Petr je stejně jako já polívkový, takže oba vytahujeme sáček a čekáme na vroucí vodu. Během oběda mi vypráví své zážitky, co navštívil a viděl, když tu byl naposledy a také navrhuje, abychom dnes navštívili Ivana, kvůli kterému tuto cestu vlastně absolvuje. Má dokonce s sebou fotky, které by mu rád osobně předal a zároveň věří, že budeme moct u Ivana přespat.

Po obědě sbalíme veškeré věci, nastartujeme a já se pomalu rozjíždím vpřed. Asi po dvaceti metrech se podívám do zpětného zrcátka a vidím, že Petrova motorka leží na zemi. Okamžitě zastavím a spěchám k němu vyzvědět, co se stalo.

„Ále, nějak mi to podklouzlo na kameni, nebo co,“ říká Petr s úsměvem nad ležící motorkou.

„Tak alespoň lom rukama a panicky řvi jaká je to hrůza,“ dělám si legraci. Pak ale starostlivě vyzvídám, zda je v pořádku a pomůžu mu postavit motorku na kola. Bylo veliké štěstí, že se to stalo při rozjezdu v téměř nulové rychlosti. Pád utlumily řídítka a hlavně boční kufr, na kterém spočívala veškerá váha stroje. Po ohledání jsme kupodivu nezjistili žádnou škodu a můžeme nerušeně pokračovat dál.

Vracíme se zpátky k hlavní silnici, kde odbočíme doprava a proti proudu řeky se dostáváme na konec Národního parku. Stojí zde několik stánků s občerstvením a nezbytnými suvenýry. Za stánky je příjezdová cesta přehrazená závorou, u které vybírají poplatky za návštěvu parku. Vládne tu docela čilý provoz, převládají dodávky nad osobními vozy.

Všimnul jsem si, že Ukrajinci milují dodávky. Možná proto, že se do nich hodně vleze. Samozřejmě tu také můžeme vidět staré zrezivělé Lady, ale výjimku netvoří ani luxusní Mercedesy. Co se týká motocyklů, velká poptávka je po tzv. pitbike (pitbajků), což jsou malé lehké krosky. Někdy se jim také říká dirtbike – špinavý motocykl, z důvodu jeho využívání jízdy v terénu. Motocyklistů (mopedistů) je tu opravdu hodně. Ono není divu, protože silnice jsou v takovém stavu, kdy jízda automobilem představuje riziko zničení tlumičů a náprav. Motocyklisté většinou vůbec nemívají přílby, někdy ani brýle a viděl jsem i několik, kteří za jízdy kouřili cigaretu. Občas pobaví, když spatříte na takovém mopedu i starou babku v barevném šátku, jak závratnou rychlostí brázdí kamenité silnice v této oblasti.

„Tak tady, na tomto místě kde stojíme, je konec civilizace,“ otočí se Petr ke mně a zároveň vyzývá, abych ho následoval, protože mi chce ukázat „pravěk“. Projedeme kolem parkoviště a za ním končí asfalt. Následuje široká, řekl bych polní cesta, plná výmolů a děr naplněných dešťovou vodou, vedoucí do obce Svoboda. Během pomalé jízdy potkáme muže vedoucí koně a cyklistu. Je to jako návrat do minulosti.

Zastavíme na okraji obce u pravoslavného kostela. Obec Svoboda má být jednou z nejkrásnějších vesnic Zakarpatí. Svůj název údajně dostala kvůli nevolníkům, kteří utíkali do těchto míst za svobodou. Domečky vesnice jsou rozesety ve svazích hor, kam až oko dohlédne a nevedou k nim žádné přístupové cesty. Je tu jen jedna jediná, a to ta, na které stojíme. Za obcí už žádná cesta nepokračuje. Možná proto si vesnice žije svým vlastním životem bez narušení a návalu zvědavých turistů.

Podél „silnice“ stojí mnoho zajímavých dřevěných staveb, jako vyčarovaných z pohádek. Bez bližšího ohledání by člověk řekl, že je to perfektně zachovalý přírodní skanzen, avšak opak je pravdou. Většina těchto staveb slouží jako garáže nebo sklady. Nedokážu si přestavit život v této vesnici v zimním období. Stačí mi představa každodenního výšlapu zdejších obyvatel k některému z domků.

Vracíme se zpět a zhruba po deseti kilometrech jízdy, v Siněvirské Poljaně, nacházíme u silnice dřevěnou česko-ukrajinskou hospodu. Zaparkujeme naproti vchodu, a sotva sundáme přílby, uslyšíme tichou ukrajinskou hudba, vycházející někde z ukrytých reproduktorů, lákající ke vstupu. Hospoda je klasická koliba, kterých tu je bezpočet. Uvnitř je zařízená dřevěnými lavicemi a stoly s pruhovanými ubrusy. Stěny koliby jsou „ozdobeny“ papírovými bankovkami, popsanými různými vzkazy návštěvníků. Jsou jich stovky, přilepeny kam až ruka majitele dosáhla. Mezi bankovkami doslova zanikají obrazy a kroj umístěný u barového pultu. Nemůžu si pomoci, ale ukrajinská pestrobarevnost a výzdoba na mě působí přeplácaným a kýčovitým dojmem. Uprostřed koliby stojí kamenný gril se zavěšeným odsávačem, který je zároveň ve studených měsících využíván jako zdroj tepla pro celou kolibu. Abych nezapomněl, čepují zde Starobrno.

Příjemná paní za pultem v nás okamžitě poznává Čechy. Objednáme si kvas a ukrajinský boršč, o kterém Petr básní už od prvního setkání. A má pravdu, je výtečný. Jako druhý chod si dáme místní specialitu, uzené maso s opečenými bramborami. Po vydatné husté polévce, sotva všechno zkonzumujeme.

Nedaleko odtud se nachází medvědí rehabilitační centrum, kam máme nyní namířeno. Motorky odstavíme k dřevěné ohradě, u odbočky k rehabilitačnímu centru. Dále pokračujeme raději pěšky, protože prudký kopec plný šotoliny nebudí příliš důvěry. U pokladny zaplatíme poplatek a pak můžeme nerušeně pozorovat medvědy skrz vysoký drátěný plot, před kterým je z důvodu bezpečnosti ještě nízký dřevěný.

Centrum bylo zbudováno pro týrané a zabavené medvědy z cirkusů na ploše 1 ha. Původně prý začali se dvěma medvědy a v roce 2012 už jich bylo pět. Občas lidé najdou opuštěné medvědí mládě a přinesou jej právě sem, jako do nějakého útulku. V současné době centrum obývá 15 medvědů hnědých. V případě, že se medvědi spáří, jejich mláďata jsou vypouštěna do volné přírody. Můžeme zde vidět od malých medvídků až po obrovské huňáče.

Když se vracíme zpátky k motorkám, už z dálky vidíme dvě krávy, které je se zájmem okukují. Stojí na silnici tak nešikovně, že projíždějící auta musí zpomalit nebo zastavit, aby nedošlo ke srážce. Krávy auta vůbec nevzrušují a dál nerušeně zírají s mlaskajícím přežvykováním na naše stroje. Po chvíli to jednu přestane zajímat a popojde k ohradě mezi stromy, kdežto ta druhá stojí jako zhypnotizovaná.

Přijdeme k motorkám a Petr nastartuje. Já ať dělám, co dělám, motor ne a ne naskočit. S takovou si brzy vymlátím baterku.

„To vypadá jako by tam nešel benzín,“ přemýšlí Petr nahlas. Zkouším nastartovat se sytičem, ale ani to nepomáhá. Moc dobře vím, že benzín v nádrži je, ale pro jistotu zacloumám motorkou. Z nádrže se ozývá zvuk šplouchající kapaliny.

„Zkus tam dát rezervu,“ radí Petr „a když to nepůjde, budeme muset vyčistit ventil.“

Otočím kohoutem na rezervu a v duchu se modlím, aby motor naskočil. Zmáčknu spouštěč.

„Bingooo,“ motor naskočí téměř na „drc“. Mám radost, že tu nebudu muset vyhledávat pomoc nebo rozebírat motorku. Shodou okolností, jak motor naskočil, zhypnotizovaná kráva odchází přes silnici, kde si vyhlédla trs krásně zelené traviny. Silnice je volná a my můžeme vyrazit.

Po 20 km jízdě údolím, po proudu řeky Terembly, vjíždíme do Koločavy. Koločava leží na jižní hranici Siněvirského národního parku, sevřená mezi hřebeny Poloniny Piškoňa a Krásna, v podhůří Boržavy. Je známá především z knihy Ivana Olbrachta – Nikola Šuhaj loupežník, který se v této vesnici narodil a má tu i svůj hrob. Tahákem turistů je mimo hrobu loupežníka a hrobů českých četníků jím zabitých, dřevěný kostel svatého Ducha, muzeum Ivana Olbachta, muzeum České školy, četnická stanice nebo skanzen Staré selo.

Projíždíme Koločavou a zastavíme u hostince Trembita. Právě v tomto hostinci by měl být Ivan, za kterým jedeme. Vstoupíme do prázdného lokálu a hledáme obsluhu. Po chvíli se za výčepem objeví sympatická slečna. Nejprve nechápe, proč chceme Ivana, ale když Petr vysvětlí, že se znají, pookřeje.

„Ivan bohužel tady není. Je někde na cestách a vrátí se až zítra večer.“

Je to obrovské zklamání pro Petra, protože se na něj těšil a absolvoval tuto výpravu hlavně proto, aby Ivana viděl. Nicméně předává fotografie, na kterém jsou zachyceny společné zážitky Ivana a Petra a objednává studený kvas. Posadíme se před hostinec a přemýšlíme, kde přespat. Ivanova nepřítomnost nám trochu nabourala plány.

Zatímco ucucáváme studeného kvasu, napojím se na místní wifinu a dávám vědět rodině, že jsem v pořádku, a kde se zrovna nacházíme. Petrovi vrtá v hlavě dnešní noc, proto se vrátí do lokálu, aby se zeptal, jestli je možné se někde v okolí ubytovat. Vrací se s úsměvem.

Nasedneme na motorky a vydáme se pomalou jízdou do mírného kopce za hospodou. Sledujeme obě strany ulice, abychom nepřehlédli případný poutač lákající k bytování. Vždy, když se to Petrovy zdá dlouhé, zastaví, zeptá se na nějakou adresu a pokaždé dostane stejnou odpověď:

„Jti vpěred!“

Po několika desítkách metrů, zastavíme u dětí, které na nás mávají. Je to chlapec a dívenka ve věku kolem šesti let. Chlapec se nabídne, že nás dovede tam, kam potřebujeme. A skutečně po dalších několika metrech zastavíme u brány jednoho přízemního domku s růžovou fasádou a dřevěným srubem v zahradě. Vypadá jako nově postavený.

Chlapec volá do oken, dokud nevyleze starší panímáma. Ta bohužel neví, jestli je ubytování možné. Posílá chlapce do místního obchodu, kde pracuje snacha, která může rozhodnout. Po chvilce čekání přibíhá paní s telefonem v ruce a jak „zavěsí“, vybídne k otevření železné brány. Můžeme vjet do zahrady a odstavit motorky u zábradlí malé terasy přede dveřmi domu. Ukáže nám pokoj v podkroví ve srubu a zároveň upozorní na sousedy, kteří tu jsou na dovolené. Pak vysvětlí, proč telefonovala. Ptala se prý sousedů, jestli jim nebudeme vadit.

Vybalujeme věci z motorky, když se u brány objeví dva chlapi. Jeden je kníratý a rychlým krokem se blíží k nám s napřaženou pravicí. Pán domu, hlava rodiny. Následuje hlučné přivítání, jako bychom tu už někdy byli.

„Pajdi, kak u vas gavarytě? No, poďme do baraku,“ rozesměje se a netrpělivě čeká, dokud si neodložíme.

Posadí nás do skromně vybavené místnosti a okamžitě nalije kořalku.

„Na družbu!“ zazní společnou řečí na přípitek.

Je to nějaká pálenka s naloženým kořenem byliny, a jelikož nevím, co to je, nazvu ji „kořenovice“. Samozřejmě tím sklidím smích, ale nakonec se tento název pro dnešní den ujímá.

„Kak vaše imeni – meno? Ja sem Mykola,“ představí se pán domu a opět nalije skleničky. Během představování vyzve manželku, aby dala něco k nakousnutí, protože popíjet bez jídla na Ukrajině prostě nejde. Žena přináší nakrájený domácí sýr a chleba. Sýr je výborný.

Petr odchází pro slivovici a nabízí ji hostiteli jako dárek. Ten slušně poděkuje a ihned ji otevře se slovy:

„Toto dněs buděme piť a až dojde, můžeme pokračovat v korenici!“

Za hlasitého smíchu ho opravím: „kořenovici!“

„Tak! Korenovici,“ ukončí Mykola rozmluvu a s chutí převrátí skleničku se slivovicí do sebe. My ostatní jej následujeme.

Během veselého klábosení postupně poznáváme všechny členy rodiny. Seznámíme se dokonce se švagrem, co přijel na kus řeči a pak se synem, který je tu velmi oblíbený. Je to známý zpěvák. Mykola nám představuje jeho tvorbu na internetu v mobilním telefonu a je na něj viditelně pyšný.

Petr si všimne zavěšených hodin na zdi a nedá mu to, aby se nezeptal, jaký čas vlastně tady uznávají. Jestli Kyjevský nebo evropský. Odpověď je nečekaná:

„Někto Kyjivský někto europsky, kak kto chce,“ vysvětluje Mykola, „my se dycky domluvíme.“

Mezi řečí na sebe prozradí, že je starosta Koločavy a socha, před vchodem do skanzenu Stare selo, znázorňující Nikolu Šuhaje, byla vytvořena podle něho. Stál totiž modelem při její tvorbě. Musíme uznat, že určitá podoba tu je.

Čas pokročil a manželka Mykoli začíná být nervózní. Proto Mykola bere láhev a kytaru a jdeme společně do kuchyňky srubu. Tam do nočních hodin za zpěvu ukrajinských lidových písní udržujeme „družbu“, dokud celou láhev nevyprázdníme. Pak se rozejdeme a ulehneme do pohodlných postelí v pokoji provoněné dřevem.

Den čtvrtý

Ráno mě budí kokrhání s tlumeným kvičením hladových prasat z chlívku. Uvařím kávu a uvelebím se na balkoně. Petr se ještě chvíli chce válet v posteli a připojen k místní wifině surfuje po internetu.

Dnes bude nádherný den, cítím se skvěle. Nebe je bez mraků, lehký vánek třepotá lístky jabloní a v protějším svahu hory vidím pasoucí se krávy, které brzy ráno vyhnali obyvatelé Koločavy. Stráň je dost prudká, tak si říkám, jak se tam ty „holky“ vůbec udrží.

Nastává čas odjezdu. Mykola musel odejít za nějakou prací, tak se před odjezdem loučíme na zápraží se zbytkem rodiny. Vyrazíme cestou necestou nahoru do táhlého kopce. Míjíme různá stavení, vedle nichž jsou zaparkovaná auta staršího typu včetně legendárního nákladního automobilu ZIL 131. Zily nás provází po celou dobu pobytu na Ukrajině. Ve většině případů míjíme plně naložené buď kamením, nebo obrovskými kmeny stromů. Tyto automobily budí respekt už z dálky díky svému robustnímu vzhledu.

Na konci Koločavy silnice v takové podobě, jakou jí známe, končí a začíná opravdový offroad. Ačkoli je to hlavní spojnice Koločava – Usť-Čorna, po asfaltu ani památky. Pouze prach, kamení a vymleté rýhy od vody po vydatných deštích. Balancujeme ve stupačkách do prudšího kopce a máme co dělat, abychom poskakující motorky měli stále pod kontrolou. Přejíždíme ze strany na stranu a hledáme vhodnou stopu. Zejména v serpentýnách musíme být na pozoru, nikdy nevíme, co se za zatáčkou skrývá nebo jestli se v protisměru neobjeví vozidlo. Můžeme jet maximálně na druhý převodový stupeň, protože rychlejší jízda by mohla být už nebezpečná.

Pomalu se prokoušeme kamením až k Perevalskému průsmyku (926 m), kde konečně můžeme zastavit. Je odtud nádherný výhled do údolí Koločavy, na poloninu Krásná nebo na horu Strimbu (1719 m). Hora Strimba se výrazně odlišuje od ostatních kopců díky kamenným mořím na úpatí i jejím vrcholu.

Na místě, kde se zrovna nacházíme, je turistický rozcestník se žlutou turistickou značkou. Z cedulky vyčtu, že jsme z Koločavy ujeli pouze 11 km, ale zdálo se mi to nekonečné. Turistické značení tu obhospodařuje Karpatský turistický spolek se sídlem v Ostravě. Je to spolek dobrovolníků, kteří propagují přírodní a kulturní bohatství Karpat na podporu zvýšené turistické návštěvnosti této oblasti.

Petr navrhuje, abychom se nasnídali, s čímž rozhodně souhlasím. Nechce se mi jen tak odtud zase odjet, když je tu k vidění tolik krásy. Navíc je tu klid, který narušuje pouze zpěv ptáků v oblacích. Usadíme se do jednoho ze dvou přístřešků z výhledem do údolí a užíváme si nádherného prostředí hor. Nedaleko od nás je ve výstavbě malá koliba a kousek za ní dřevěný kříž s Ježíšem na kamenném podstavci. Kolem Ježíše jsou zavěšeny spletené květiny.

Provoz tady není takřka žádný, během snídaně projede pouze jedna dodávka. Ono se není čemu divit, po takové cestě bych jel leda terénním vozem a pro jistotu opatřený navijákem, kdybych náhodou někde zapadl. Ale je vidět, že místní jsou zvyklí.

Po snídani se sbalíme a vracíme stejnou cestou zpět do Koločavy. Z kopce je třeba v tomto terénu daleko větší opatrnosti, a když dojedeme zpět na asfalt, hlasitě si s úlevou oddechnu. Máme to nejhorší za sebou a bez úhony.

Za hospodou před mostem odbočíme vlevo a zastavíme až u PV3S zapíchnuté do svahu před skanzenem Staré selo. Ta „vejtřaska“ je snad na každé fotografii, která je zveřejněna turisty, co navštívili skanzen v Koločavě.

Muzeum (skanzen) Staré selo, vzniklo v roce 2007, za účelem přitáhnout do obce co nejvíce turistů. Myslím si, že svůj účel plní na jedničku. V muzeu můžeme vidět, jak vypadaly vesnice na přelomu 18. a 19. století. Úpatí hory na zelené louce je posázeno dobovými chalupami s expozicí jednotlivých řemeslníků a jejich používanými nástroji. Najdeme tu kovárnu, ševce, mlýnici, truhlárnu, ale i školu, pivnici nebo chlívek vybavený vycpaným divočákem. Na všechny vystavené exponáty je možné si sáhnout, nejsou to věci pouze na dívání.

Dolní část areálu je vyhrazena pro muzeum lesní železnice s úzkokolejnou tratí. Mimo parní lokomotivy GR 6-286, která tomu všemu dominuje včetně připojených vagónů, můžeme vidět i motorové vozy a drezíny z padesátých let minulého století.

Musím říct, že to ve mně zanechává rozporuplné pocity. Na jedné straně úžasné prostředí, dobrý nápad, zajímavá expozice, ale na straně druhé je to neucelené a zmateční. Připadá mi to zvláštní, jako by člověk nevěděl, z jakého důvodu sem vůbec přišel. Skanzen, jehož součástí je muzeum železnice, dřevěné povozy a vše završené pietním místem padlích hrdinů z 2. světové války mi nějak nejde dohromady. Ale je to pouze můj osobní pocit.

Po prohlídce usedneme na stroje a zamíříme k centru obce. Zde se dáme doleva na Merešor, ale zastavíme zhruba po dvou stech metrech u bunkru náležejícího do Arpádovy linie. Starší průvodce zrovna ukončil prohlídku a vede své návštěvníky do druhého bunkru. Vyzve nás, abychom počkali, ale otevře nám železnou branku vchodu. Ocitneme se v krytém okopu zapuštěném do svahu kopce. Je to takové „předsálí“ samotného bunkru. Stojí zde dřevěná lavice, na které leží několik starých vojenských přileb. Jakmile se průvodce vrátí, musíme si z bezpečnostních důvodů jednu z přileb nasadit. Pak teprve otevře pancéřové dveře, kde se nachází tmavý prostor plný vojenských věcí z 2. světové války.

Díky nízkému stropu musíme být shrbeni a občas jsme rádi, že tu přílbu máme. Naše pohyby jsou doprovázeny typickým dutým zvukem kovu přílby o betonový strop bunkru. V bunkru není osvětlení a tak každý exponát, o kterém mluví, osvítí slabým světlem baterky.  Když zjistí, že jsme Češi, neopomene vyzdvihnout české zbraně, kterými jsou oba bunkry vybaveny.

Následuje prohlídka druhého bunkru. Tentokrát už nemusíme mít přílby, protože strop je dostatečně vysoký. Bunkr je vybavený kulometem vz. 37 československé výroby, které nám Němci zabavili za okupace. Bohužel je v žalostném stavu. Vlhko a nedostatečná konzervace udělali své. Zbraň sžírá koroze.

Na závěr prohlídky se před bunkry rozloučíme s průvodcem a vracíme se zpět do centra obce, kde odbočíme doleva. Petr zastaví u české hospody s názvem Četnická stanice. Je to hospoda, jejíž název nelze přehlédnout, protože je psaná latinkou. Kromě jídla a pití nabízí i ubytování. Je to bývalá prvorepubliková četnická stanice, která byla postupně předělána na restauraci a penzion. Majitelé mluví česky a hospoda má i svojí vlastní turistickou známku. Navíc nabízí k prodeji upomínkové předměty a hlavně trika, podle kterých se pozná, kdo tuto hospodu navštívil.

My však do hospody nejdeme a pokračujeme dál na Siněvir. Po cestě zastavíme u jedné z dřevěných lávek, přes řeku, kterých je tu bezpočet. Lávky jsou úzké, stavěné pouze pro jednoho člověka, a když se na ně vkročí, tak od třetiny její délky se rozhoupou. Naštěstí nebývají vysoké, takže to není až tak nepříjemný pocit.

Další zastávka je v Siněvirským průsmyku u stánku s občerstvením, kde jsme byli včera. Zde se naobědváme. Tentokrát vytahuji vepřovku, na které si opravdu pochutnáme. Je to jako na čundru. Kolem nás projedou motorkáři na BMW, podle značek jsou to Češi. Vzájemně se pozdravíme a trojice mizí v zatáčce. Myslel jsem, že se zastaví a pokecáme, ale asi mají na pilno nebo tento průsmyk už znají. Jinak se mi nechce věřit, že by nezastavili.

Sjíždíme po rozbité silnici dolů na Mižhirju, potom přes Saimu, Ripiny a Bukovec do obce Pylypec. Během cesty obdivujeme kostely. Každá obec má dva a někde dokonce tři kostely vzdálené od sebe jen pár desítek metrů. Jejich pozlacené cibulovité věže svítí už zdaleka, jak se do nich opírá slunce. I když je tu bída a nedostatek financí, jsou obyvatelé schopni dát do kasičky poslední peníze, co mají. Všechny kostely co jsme viděli za celou svou pouť, mají nové fasády a pozlacené věže. Hodně jich je také ve výstavbě. Je vidět, že Ukrajinci jsou hodně nábožensky založený národ.

Na konci obce, v údolí mezi poloninou Boržava a pohořím Verchovina, stojí hotel U lva. Je to pro české motorkáře hodně profláknuté místo o čemž svědčí i malá nástěnka na sloupu před vchodem do restaurace. Její vitrína je polepená samolepkami různých motorkářských spolků, klubů, ale i jedinců vlastnící nebo propagující nějakou firmu.

Zastavíme u brány a skoro současně se objeví sympatická blondýna z nízké dřevěné budovy, za kterou se schovává venkovní posezení. Petr se zeptá, jestli mají otevřeno.

„Máme,“ odpoví stručně a česky.

„Máte volné pokoje?“

„Máme,“ ozve se podruhé.

„Můžeme se ubytovat na jednu noc?“

„Můžete.“ Po této odpovědí se všichni nahlas zasmějeme. Otevře bránu dokořán a nasměruje nás k přístřešku, pod který máme zaparkovat. Ještě upozorní, abychom tam nechali místo pro další tři.

Jestli to nebudou ti tři, co jsme je zdravili v průsmyku? Pomyslím si.

Blondýna zavře bránu a přichází s nataženou pravicí.

„Já jsem Natálka,“ představí se s nepatrným ukrajinským přízvukem. Dostaneme útulný pokoj v přízemí přilehlé dependenci. Je celý obložený dřevem a s vlastním sociální zařízením. Areál hotelu U lva tvoří penzion, u něhož je ve výstavbě hotel, kuchyni, která zásobuje jak restauraci uvnitř penzionu, tak venkovní posezení, saunu, dependanci a velký prostor u potoka, kde se můžou ubytovat ti, co pohrdají luxusem a spokojí spaním ve stanu.

Po vybalení usedneme do stínu deštníku venkovního posezení. Objednáváme si u Natálky pití, když se najednou objeví její manžel s lahví vodky v ruce.

„Já jsem Leonid,“ představí se a položí láhev na stůl, pak zmizí v restauraci. Po chvilce se vrací se skleničkami a vybídne nás:

„Na, nalejte si!“ A opět zmizí tam, odkud přišel.

Petr prozatím odmítá a já samozřejmě nepohrdnu. Naliju si půl skleničky a lehce ucucnu. Leonid se vrací s objednaným pitím, a když uvidí, že v láhvi neubylo, ihned spustí:

„Cožpak takhle se pije vodka? Vy neumíte pít vodku a jedete na Ukrajinu?“ kroutí hlavou.

Během jídla si k nám přisednou postarší muž se ženou. Jsou to Češi. Prozradí, že tu mají už několikátou dovolenou a právě tuhle si udělali na kolech. Zdolávají místní kopce a obdivují krásy z pedálů a sedla svých bezmotorových ořů.

K večeru se vrací tři motorkáři z vyjížďky a opravdu to jsou ti, které jsme zdravili. Ani se neunavují s převlékáním a ihned usedají tak jak jsou k našemu stolu. Jsou to kluci z Prahy a podle řečí, tu také nejsou poprvé. Začíná hlučná debata a zábava se rozjíždí.

Jakmile jsou všichni obslouženi, přisednou k nám i Natálka s Leonidem. Zábava je v plném proudu. Předháníme se ve vtipných hláškách, vzájemně si vyprávíme příběhy z cest a doporučujeme si návštěvu zajímavých míst až do pozdních hodin. Jako první opouštíme společnost, protože nás ráno čeká dlouhá cesta. Ostatní zůstávají.

Den pátý

Ráno se nám vstává trochu ztěžka. Natálka nás vítá servírovanou snídaní a nevidím na ní žádné známky únavy. Obdivuji ji. Postupně přichází i ostatní přátelé z předešlé noci, ale na těch už rozhodně únava znatelná je. Někteří dokonce spali v jiném pokoji, protože se nedostali do toho svého. Včera před vyjížďkou předali klíče do úschovy Leonidovi a než se šlo spát, zapomněli si je opět vyžádat. Naštěstí byly nějaké pokoje otevřeny, tak si prostě ustlali tam, kde bylo volno.

Po snídani si necháme zesumírovat útratu a nestačíme valit bulvy. Veškerá únava je pryč a přichází jasné prozření.

„Však nějaká vodečka taky byla…“ argumentuje Leonid. Přiznávám, večer se objednávala jedna láhev vodky za druhou a pilo pivo, ale my žádnou láhev neobjednali a už vůbec bychom nezvládli tolik piv, co na lístku bylo čárek. Navíc Petr vodku ochutnal jen jednou a piva měl všeho všudy tři, a kdybych tohle všechno vypil sám, co bylo na lístku, asi by mě museli rovnou zakopat.

Nechceme se hádat. Vytáhneme peníze všech měn, co máme (hřivny, eura i české koruny) a zaplatíme. Bůhví co čeká na lístku ty ostatní. Skromně a naivně doufám, že noční objednávané láhve vodky Leonid poměrnou částí rozepsal mezi všechny zúčastněné, a proto na lístku to udělalo takovou útratu. Avšak ty piva podle mě rozhodně přehnal. Petr to zhodnotil slovy:

„Jak se zdá být něco perfektní a navíc, je-li to hodně profláklé místo, smrdí to vždycky průserem. Navíc taková družba, co byla v noci, smrděla už od samotného počátku.“

Tak pro příště máme ponaučení. Přesto všechno jsme na toto místo nezanevřeli a vzpomínáme na Natálku i Leonida v dobrém. Bereme to jako svoje osobní selhání.

Dnes chceme opustit Ukrajinu a přejet hranice na Slovensko. Vyrážíme horskou krajinou, po silnici plné výtluků, vstříc dalšímu dobrodružství. V obci Podobovec míjíme nádherný dřevěný kostel sv. Mikuláše ze 17. století. Je to prý jeden z mála kostelíků v této oblasti, který nebyl poškozen. Bohužel nezastavujeme, abychom si jej prohlédli, a pokračujeme na Volovets.

Volovets se nachází severně od masívu Polonin Borzhava, v údolí řeky Vicha na Vysočině Ukrajinských Karpat. Žije tu něco málo přes 7000 obyvatel. V roce 1930 zde nalezli dva poklady s 23 kusy bronzových a 5 kusy zlatých předmětů, které potvrdili osídlení oblasti už v době bronzové (na konci 2. tisíciletí př. n. l.). První zmínka o obci se však datuje na rok 1433. Za obcí projedeme několik nepřehledných serpentýn a pak rovinka až do Nyžni Voroty.

V Nyžni Vorotě se chceme napojit na silnici E50. E50 je třetí nejdelší evropská silnice 1. třídy, dlouhá 6000 km. Začíná ve Francii a protíná Německo, Česko, Slovensko, Ukrajinu do Ruska. V České republice tato silnice tvoří D5 z Rozvadova do Prahy, v Praze pokračuje jako D0 a napojí se na D1 až za Brno (exit Holubice), kde vede přes Uherské Hradiště k slovenským hranicím u Starého Hrozenkova.

Zastavíme na křižovatce, kde uprostřed silnice stojí dřevěná budka se sídlem silniční hlídky. Průjezd kolem této budky je z každé strany zúžen betonovým zátarasem, aby kolem ní mohlo projet vždy jen jedno vozidlo. U budky stojí dva přísně vyhlížející policisté v modrých uniformách se zelenými reflexními vestami, sledující provoz. Projedeme kolem nich pomalou jízdou a musím uznat, že jsem si opět zhluboka oddychl. Jeden z policistů ostřížím zrakem po celou dobu průjezdu sledoval každičký náš pohyb a čekal jsem, že nás vyzve k zastavení. Naštěstí se tak nestalo a my můžeme pokračovat nerušeně za svým cílem.

Konečně „pořádná“ silnice. I když slovo „pořádná“ musím dát do uvozovek, je to však silnice, na které to můžeme konečně rozjet. Provoz je tu jako na dálnici a odpovídá tomu i rychlost, která se pohybuje okolo 110 km/h. Ačkoli se zde jezdí rychle, je třeba dbát zvýšené opatrnosti. Není totiž žádná výjimka, kdy se uprostřed pruhu nečekaně objeví díra. Kolikrát tak velká, že by do ní zapadlo kolo motorky až do poloviny. Nechtěl bych tudy jet v noci. Raději udržuji větší odstup od Petra, abych mohl případně v čas zareagovat.

Zastavíme až po 60 kilometrech jízdy, u vchodu Krasnogorského kláštera na počest všech svatých. Zaujaly mě jeho zeleno-bíle fasády a naleštěné pozlacené cibulovité kopule, svítící do dáli. Jde o ryze mužský klášter postavený v roce 1995 na Červené hoře u okraje Mukačeva. Otevřen byl v roce 2006. Tento klášter je znám především díky zázraku s ikonou Matky Boží. O Velikonocích byla ikona ozdobena bílými liliemi, které po čase uschly. Když je chtěli uklidit, na suchých stonkách opět rozkvetly květy a vydávaly příjemnou vůni. Doposud tento jev nedokázal nikdo vysvětlit.

Z návrší, na kterém stojím, je vidět i do postranních ulic Mukačeva. Cesty v ulicích, jsou jako všechny co jsem viděl na Ukrajině, bez asfaltu. Bývají buďto klasické prašné (polní) nebo vysypané kamením. Asfalt se používá pouze na hlavních tazích, což mě trochu u takového města jako je Mukačevo udivuje.

Máme ještě hodně před sebou, musíme popojet. Mukačevo opouštíme severozápadním směrem. Následuje nekonečná rovina mezi poli, lemovaná pouze listnatými stromy. Je skoro bezvětří a slunce dostává sílu. Naneštěstí se před jeho paprsky nedá nikde skrýt.

Užhorod míjíme podél jeho východní straně. Směrovky k hraničnímu přechodu Petra nechávají zcela chladným, protože na velkých hraničních přechodech bývá dlouhá čekací doba na odbavení, proto míříme na některý z těch menších.

Užhorod mě překvapil svojí velikostí. Nevím proč, ale měl jsem vždycky v sobě zafixované, že se jedná o malé městečko, a přitom je to město s více než 116 000 obyvateli. Jeho název je odvozen od řeky Už, která městem protéká. Mezi lety 1919 a 1938 byl Užhorod hlavním městem Podkarpatské Rusi, tehdy součásti Československa. V roce 1938 se na základě Vídeňské arbitráže celá jižní část včetně Užhorodu stala součástí Maďarska a po II. světové válce byla celá Podkarpatská Rus předána Sovětskému svazu. V roce 1991 vyhlásila Ukrajina nezávislost.

Zastavíme asi dva kilometry od Užhorodu, protože potřebuji přestávku. Nejenže se hlásí únava, ale také lidská potřeba. Odbíhám do kukuřičného pole u silnice. Musí na mě být úžasný pohled, protože po cestě odhazuji zbytečné svršky, je to opravdu akutní případ. Když se po chvíli vracím zpátky k silnici, sbírám rozházené věci a musím se nahlas zasmát. Ze všech stran ze mě čouhají dlouhé zelené kukuřičné listy.

„Tě vyhnal divočák?“ zeptá se Petr. Popravdě mi to blesklo hlavou, sotva jsem se ocitnul mezi klasy. Stejnou rychlostí jakou jsem tam vběhl, jsem se taky vrátil.

Když už stojíme, vytáhnu čokoládový croissant a lehce posvačím. Zároveň si určíme, kterým hraničním přechodem opustíme Ukrajinu. Dnes se chceme dostat do Dukelského průsmyku, proto volíme přechod Ubľa. Není velký, předpokládáme malou čekací odbavovací dobu. Nasedneme na stroje a zastavíme po 40 km před tabulí oznamující hraniční přechod.

Vypadá to, že tu přeci jenom nějakou dobu strávíme, proto vypneme motory a zbavíme se propocených bund. Před námi je pět osobních aut, ale to jen před závorou, za ní je nejméně dvacet dalších.

Za námi zastaví auto se třemi slovenskými seniory. Dva muži a žena. Ihned se s námi dají do řeči. Klasické dotazy typu: odkud jsme, kam jedeme, jaká místa jsme navštívili, přejdeme na politiku obou zemí, a nakonec probereme, jaké jsou zkušenosti s přechodem hranic s Ukrajinou. Jeden z těchto seniorů vždy dokončí myšlenku slovy: „…. naozaj je to čudo.“

Hranice se Slovenskem vypadají, jako v dobách železné opony. Holý průsek lesem ohraničený z obou stran plotem s ostnatým drátem a vyšlapanou cestičkou pohraničníků, kteří neustále hlídají tento kousek země. Průsek je stejně široký, jako je vzdálenost mezi závorami před námi.

„Pozerám na ten plot, rovnaký ako za komačou, naozaj čudo,“ doplní senior.

Jakmile se dostaneme za závoru, přichází ukrajinský celník a vybere od celé kolony doklady, aby urychlil proces. Po půlhodině je přináší zpět. Odbavení ze strany Ukrajinců je tentokrát rychlé, problémy dělají Slováci. 

Po třech hodinách se konečně dostaneme k slovenským celníkům. Přichází velmi nepříjemně vyhlížející žena ve středních letech a ihned se odměřeně vyptává: „Niečo na preclenie?“

Odpovídám popravdě, že nemám k proclení vůbec nic, ale vezu zbytek nedopité slivovice, kdyby mělo dojít k prohlídce. Nad touto informací pouze mávne rukou a žádá otevření zavazadel připevněných na motorce.

„Osobné věci?“

„Ano,“ odpovídám vystrašeně. Sice nic zakázaného nevezu, ale nechtěl bych tu všechno vybalovat.

Nakonec chce nahlásit najeté kilometry z tachometru a momentální obsah benzínu v nádrži. Vše zapíše do notýsku, pak odchází.

Slováci jezdí na Ukrajinu především pro levné cigarety, alkohol a hlavně benzín. (Pro představu, benzín je oproti cenám v Česku asi o deset korun levnější.) Aby mohli benzín převézt, musí mít prokazatelně najeté nějaké kilometry po vnitrozemí, protože nejde si jen tak na Ukrajině natankovat a zase se vrátit zpátky na Slovensko. Jsou daná určitá pravidla, která se musí dodržovat. Maximálně jednou za sedm dní do nádrže plus 10 litrů do kanystru. V případě, že jedete častěji nebo berete víc, vztahuje se na benzín spotřební daň a clo. Je to stanoveno zákonem s platností od 1. ledna 2013.

Konečně máme nepříjemnou proceduru za sebou. Rozloučíme se se seniory a opouštíme hraniční pásmo. Tím končí naše návštěva Ukrajiny. A nyní bych si měl odpovědět, jestli to byla či nebyla cesta do minulosti.

Osobně si myslím, že Ukrajince hodně podceňujeme. Nechci je nikterak obhajovat, ale určitě nejsou zaostalí, jak si tu hodně lidí myslí. Nedávno jsem viděl dokument o Ukrajině, o místech, které jsme zrovna navštívili, a nestačil jsem se divit. V dokumentu udělali z místních lidí opilce, žebráky a omezence žijící v 18. století, bez mobilního signálu nebo televize. Ale není tomu tak. Televizi mají všichni, ale moc ji nesledují. Mají raději, když se můžou bavit. Je pro ně mnohem lepší osobní kontakt s rodinou nebo lidmi, které mají rádi a užívají si společných chvil. Přitom hrají na hudební nástroje, zpívají, tančí a veselí se.

Mobilní telefon?  Ten používají zcela běžně. Za celou dobu působení na Ukrajině se nám nestalo, že by někde nebyl signál. Ani v horách či průsmycích, které jsme navštívili. Signál byl zkrátka všude, jako je tomu u nás.

Co se týká internetu, tak ten mají snad všude. V každé domácnosti, v hotelích či penzionech a dokonce i v malých vesnických koloniálech. Není pravda, že by byly odříznuti od světa.  Zajímavé mi přišlo, že skoro žádná wifina nemá heslo a když už, tak zcela jednoduché. Například jméno majitele s popisným číslem domu, nebo název hostince, kde se nachází. Pokud není heslo, stačí požádat majitele wifiny a on rád heslo poskytne, aniž by se ptal, nač jej potřebujete.

Jediné co trochu zaostává v přetechnizované společnosti, jakou ji známe my, je platba kartou.  Kartou se na Ukrajině samozřejmě platit dá, ale ne všude. Mají raději hotovost. Stává se, že ačkoli se v prodejně nachází terminál, přesto musíte zaplatit hotově, protože terminál má fiktivní závadu. Není tomu dávno, kdy jsme sami nechtěli platit kartou. Nezdálo se nám to bezpečné a přeci jen pocit, mít peníze v ruce, byl přirozenější, než mít v ruce platovou kartičku.

Ukrajinci jsou velice družný národ. Mají k sobě tak nějak blíž. Možná je to dáno životním stylem, možná náturou. Jak už jsem napsal, chtějí se bavit. Využívají každou příležitost, aby mohli být v nějaké společnosti. Čím víc lidí, tím líp. Ano, hodně lidí si řekne, že je to záminka ke konzumaci alkoholu, ale oni to vidí jinak. Ten alkohol je pouze doplněk zábavy nikoli jeho příčina. A ještě k tomu, jak jsem zmínil dokument, který z Ukrajinců dělá alkoholiky, nikde jsme nepotkali jediného opilého člověka. A ruku na srdce, nepotkal někdy, kdokoli z nás v Čechách, nějakého opilého člověka? Je to známka alkoholismu, když třeba jednou za rok v rámci oslavy to trochu přežene? Je známka jednoho či dvou lidí v podroušeném stavu toho, že by byl celý nárok alkoholiků?

Majetkové poměry jsou na Ukrajině stejně tak patrné, jako u nás. Viděli jsme chatrče i honosné vily. Ukrajinci se v oblasti Siněviru hodně zaměřují na výstavbu srubů. Krásně to esteticky zapadá do přírody a vytváří jakousi nostalgii. Navíc je to dostupný materiál a hlavně to láká turisty. Ti, kteří jsou alespoň trochu při penězích, využívají právě turistického ruchu, který za poslední léta jenom vzkvétá, k vlastní obživě. S touto praktikou se netají ani majitelé navštíveného hotelu U lva, kteří pochopili, že nejsnáze lze přijít k penězům právě na turistice, a to celoročně.

Na Ukrajině jsem viděli stařičké Žigulíky, Zily a Lady Nivy – auta, která se objevují na všech fotkách návštěvníků Ukrajiny, ale nejsou výjimkou ani vozy jako jsou Mercedes, Audy nebo Lexus. Ono záleží, z jakého pohledu se na to návštěvník dívá. V horských oblastech, vzhledem k silnicím a cestám jaké tam jsou, si těžko představit luxusní Volvo, raději bych sám zvolil vrak, který když doslouží, můžu poslat do sběru, než lamentovat nad pokaženým zánovním vozem. Tady jde spíše o praktičnost, kterou my můžeme vnímat jako falešný dotyk nedávné historie. Samozřejmě, jde hlavně o peníze a hodně lidí na novější auto prostě nemá. Jen se snažím na Ukrajinu dívat normálním pohledem, ne jako na objekt, kdy je Ukrajina prezentována jako nějaký skanzen.

Je návštěva Ukrajiny cestou do minulosti? Nebo si to jen namlouváme, protože Ukrajinu tak vidět prostě chceme? Pokud to tak vidět chceme, je to dobrá zpráva. Je to zajisté také dobrá zpráva i pro zdejší podnikatele v turistickém ruchu, protože to bude vždy hlavním lákadlem všech turistů. Ale do jaké doby to tak budeme vnímat? Do té doby, dokud nezjistíme, že je to tam úplně stejné, jako kdekoli jinde? Nebo si najdeme jinou destinaci, kde se budeme opět cítit jako v minulosti? Pro mě bude hlavním tahákem nádherná příroda. A možná je to právě ta nedotčená příroda, která vytváří to úžasné kouzlo a pocit, že jsme se ocitli v minulosti.

Každopádně tato expedice byla i pro mě cestou do minulosti.

-ALADAR-