S Jardou do Alp - Slovinsko a Itálie 2018

S Jardou do Alp

Je tomu už rok, co jsme s jedním cyklistou začali plánovat cestu do Slovinska a nyní naše plány konečně zrealizujeme. Každý z nás si může vybrat jednoho až dva parťáky, se kterými si společně užijeme vysněné dobrodružství. Cyklisti budou na kolech zdolávat vytyčené vrcholy a já budu moct poznávat okolí na motorce. Jediné, s čím jsme apelovali, bylo datum výletu, a to: 5. – 9. září 2018. 

Je konec srpna a já stále nemám k sobě parťáka, zatímco cyklisti jsou tři. Oslovení kamarádi mají vyčerpanou dovolenou, a tak to vypadá, že pojedu na motorce sám. Naštěstí se tři dny před odjezdem, na facebooku, objeví zpráva o mém dlouholetém kamarádovi Jardovi. Vzpomněl jsem si, že mi jednou říkal něco o motorce, ale nějak jsem tomu nevěnoval pozornost. Má hlava to brala pouze jako informaci o dalším motorkáři, který bude jezdit pouze okolo komína. Přesto Jardu oslovím. Třeba bude mít čas. 

Jarda reaguje překvapivě. Peníze nejsou problém, motorka je připravena a čas má taky. Rychle ho uvedu do situace a nedám mu v podstatě čas nabídku odmítnout. Domluvíme si setkání, na kterém probereme detaily cesty a než se Jarda vzpamatuje, stojíme s nastartovanými motorkami před jeho domem, připraveni na cestu. Poslední kontrola uchycení zavazadel, rozloučení se s nejbližšími a vzhůru za dobrodružstvím. Cílová stanice Bovec – Slovinsko. 

Najedeme na dálnici, směr Mikulov. Zde, na poslední benzince natankujeme, zakoupíme rakouskou dálniční známku a můžeme překročit státní hranice. Mezi motoristy a motorkáři zvláště, je všeobecně známo, že rakouská policie je nekompromisní. Pokutuje za sebemenší přestupek, včetně špatně nalepené dálniční známce. Samozřejmě ji oba nalepíme na špatnou stranu kapotáže, ale jinak jsme rozhodnuti za každou cenu dodržovat veškeré dopravní předpisy i za cenu, že dojedeme do cíle v nočních hodinách. 

Cesta po rakouské A2 ubíhá rychleji, než jsme očekávali. Provoz je mírný a počasí nám přeje. Na jedné benzince potkáme několik desítek Harleyů. Mají někde poblíž Villachu sraz a tady se shlukují. Později tyto motorkáře budeme potkávat téměř v každém místě, které navštívíme. Smutné je, že skoro nikdy neodpoví na naše pozdravy, protože typem motorky k nim prostě nepatříme. 

Než vjedeme do Slovinska, musíme překonat zhruba 25 km úsek v Itálii. Zde, se začínáme rozplývat nad krásou, které Julské Alpy nabízí, a čím víc se blížíme do cíle, tím více krásy přibývá. Kdybychom měli všechno zdokumentovat, ještě dnes stojíme někde poblíž Logu pod Mangartom s foťákem v ruce.

Konečně Bovec. Nádherné městečko obklopené horami, jejichž vrcholky sahají do výše až nad 2000 m. Nedaleko protéká řeka Soča, uchvátí svojí průzračností a modrozelenou barvou, která je prostě úžasná. Čistota vody doslova tají dech a láká ke koupání. Je však studená, teplota vody se i v letních měsících pohybuje v rozmezí 8 – 12 °C. Jardu to neodrazuje, dává si výzvu, že si v ní během pobytu alespoň jednou zaplave. 

Čtvrtek. Od brzkého rána se po vrcholcích hor rozlévá svit zlatého slunce. Je rozhodnuto: „Jedeme do Itálie k moři.“ Cestu naplánuji tak, abychom co nejvíce využili slovinskou stranu hor. Projíždíme nádhernými horskými vesničkami a můžeme tak obdivovat nepopsatelné scenérie, navíc v těsné blízkosti řeky Soči. 

V předměstí Terstu nedočkavě slezeme z motorek a vrháme se do vln Jaderského moře. Voda je teplá jak čaj. Na obzoru je vidět několik obrovských lodí a po stranách v lehkém oparu italské a chorvatské pobřeží. Nikam nespěcháme. Užíváme moře a slunečného dne. 

V odpoledních hodinách se vracíme zpět. Tentokrát po italské straně hranic. Nad horami je černo, musí tam pořádně pršet. Jakmile překonáme státní hranice, pocítíme sílu deště na vlastní kůži. 

Pátek. Nad horami visí mraky. Dnes máme v plánu zdolat Mangart a průsmyk Vršič. Vyjedeme před devátou a první zastávku uděláme u pevnosti Kluže. Tato pevnost sloužila jak v napoleonských válkách, tak za 1. světové války. Byla využívána především k ochraně hranic a je významnou slovinskou kulturní památkou. Pevnost měla kapacitu 180 osob. Jeden člen posádky pečoval o poštovní holuby. Iniciály FJI na svahu u silnice připomínají návštěvu císaře Františka Josefa I. Hned za pevností je most přes řeku Koritnica. Z mostu je vidět soutěska kudy protéká řeka. Má nádhernou zelenomodrou barvu a je stejně průzračná jako Soča. 

Vjíždíme do Triglavského národního parku. Tento park zaujímá 4% území Slovinska a je jediným národním parkem ve Slovinsku vůbec. Zahrnuje většinu území Julských Alp. Nejvyšší hora Triglav (2864 m), která dala jméno národnímu parku, se nachází v jeho pomyslném středu. Myslím, že má být Slovinsko právem na co hrdé, protože je opravdu nádherný. 

Na rozcestí se dáme doprava směr Mangart. Zhruba po dvou kilometrech nás zastaví dva sympatičtí chlápci s reflexními vestami a požadují poplatek za vjezd na vrchol. Je to prý ekologický poplatek, něco jako daň nebo mýtné. Chtějí 5 euro a na oplátku, z legrace, se chceme my s nimi vyfotit. 

Pak už pokračujeme 12 km dlouhou, nejkrásnější horskou silnicí Slovinska k vrcholu. Musíme projet pěti tunely a naskytne se nám bezpočet překrásných výhledů do údolí. Bohužel je silnice úzká a omezený prostor nedovoluje bezpečně zastavit, abychom se mohli pokochat tou nádherou. 

Dojedeme na vrchol, kam až se motorkou dá dostat. Mangart (2679 m), je třetí nejvyšší hora Slovinska a nachází se na slovinsko-italské hranici. Má tvar zakulacené pyramidy, proto není možné si ji splést s jinou horou. Nejvyšší místo, kam silnice sahá, je ve výšce 2065 m n. m. Pod vrcholem s obdivem smekáme pomyslný klobouk cyklistům. Vyšlapat tuto horu s takovým převýšením chce mít opravdu něco natrénováno. My s Jardou jsme na tohle příliš líní a raději se budeme držet řídítek motorky, které nás vyvezou, tam, kam potřebujeme. 

Panuje tu celkem čilý ruch. Motorky, kola i automobily se střídají po rychlých a nepravidelných intervalech. Setkáme se tu s dalšími Čechy. Ti se k nám připojí a společně zamíříme k další metě dnešního dne. 

Vracíme se před Bovec, kde odbočíme u hřbitova padlých v 1. světové válce. Pak následujeme řeku Soču. V některých místech řeku přehrazují závěsné mosty, ze kterých je možno nahlédnout do soutěsek. K výhledu zvou informační tabule u silnice. Také my u jedné takové cedule zastavíme a obdivujeme přírodní krásu řeky tekoucí mezi skalami. 

Počasí se kazí a na hledí přílby spadne několik kapek. Na nepromoky to zatím není, ale jsme v pohotovosti. Před výjezdem do průsmyku si ještě prohlédneme sochu dr. Juliuse Kuga. Byl to známí alpinista, botanik a spisovatel. Napsal sedm knih z toho šest, je věnováno Julským Alpám. Doktor se tváří zadumaně a svůj pohled směřuje k vrcholkům hor. Mezitím co prohlížíme sochu, projede několik motorek následované luxusními sportovními vozy. Rachot motorů, zní údolím. 

Silnice z Trentu do Kranjské Gory, přes průsmyk Vršič, kam směřujeme, má 50 ostrých zatáček. Každá zatáčka je označena cedulkou s pořadovým číslem a nadmořskou výškou. Zhruba v první třetině kopce nás zastaví semafor, informující o práci na silnici. Pak už nám v cestě, mimo několika vozidel v protisměru, nic nestojí. Zaparkujeme až v samotném průsmyku. 

Průsmyk Vršič (1611 m), je nejvyšší slovinské silniční sedlo. Silnici stavěli ruští zajatci v roce 1915. Na vrcholu se nachází dva stánky se suvenýry, kam okamžitě zamíříme. Kolem jednoho z nich obchází ovce s jehnětem. Jsou přítulné a nechávají se pohladit. Počasí se horší, musíme do nepromoků. Dolů sjíždíme za deště, kterému se snažíme ujet. 

Je čas na jídlo, proto navštívíme jednu z restaurací po cestě. Budova nese na fasádě nápis „Spagetaria“. Zde se setkáme i s našimi cyklisty, také byli v průsmyku. Po obědě se rozloučíme s motorkáři, kteří s námi sdíleli cestu a odtud už pokračujeme s Jardou sami. Musíme natankovat a pak si zajedeme k nedalekému vodopádu Boka. Je to nejvyšší slovinský vodopád (106 m), který je vidět už ze silnice a mostu nesoucí stejné jméno – Boka. Počasí nám vůbec nepřeje, stále prší. Nasedneme na motorky, tentokrát zamíříme do centra raftingu. Rafting je vůbec oblíbený sport a takových center se tu nachází mnoho. Mineme několik budov informující o možnosti ubytování a zapůjčení raftů. Zastavíme po několika stech metrech na břehu řeky Soči. Přestalo pršet a nad vodou se objevil jemný opar sahající do výšky jednoho metru nad hladinu. Jarda neodolá, shodí ze sebe oblečení a odvážně se vrhá do vln překrásné řeky. Splnil si tak osobní výzvu a pokořil řeku svým nahým tělem. Tím završil dnešní dobrodružství a můžeme se vydat zpět do penzionu. 

Sobota. Ranní obloha slibuje slunečný den. Dnes máme poslední den, kdy můžeme ještě prozkoumat nějaké území. Rozhoduji se pro slovinsko-italský okruh. Vyrazíme před devátou k pevnosti Kluže. Zde potkáme staříka, který si z pevnosti vynáší uniformu z 1. světové války. Dá se s námi do řeči a ukáže vyznamenání, zdobící uniformu. 

Několik set metrů před státní hranicí s Itálií narazíme na další pevnost. Je to pevnost Predel, postavená v době napoleonských válek. Informační tabule informuje o dění, které se tu odehrálo během útoku francouzské armády, kdy byla pevnost dobyta. 

Po překonání státní hranice na nás vykoukne další pevnost. Tentokrát se jedná o pevnost Bateria Sella Predil. Pevnost stojí na strategickém místě, odkud je krásně vidět na jezero. Byla postavena v letech 1897 – 1899 jako součást obranné linie rakousko-uherské monarchie. 

Pokračujeme podél jezera s nádherně čistou vodou, jako je v těchto končinách všude k vidění a opět narazíme na pevnost. Jde o Fort Raibl, postavenou v roce 1884 pro obranu před italskými útoky. Je to nízká budova, před kterou stojí dělo. O několik desítek metrů, přes silnici na břehu jezera je umístěno další dělo. Vše přístupné bez omezení. 

Nedaleko obce Sella Nevea, což je lyžařské středisko, zahlídnu koutkem oka zákopy v lese. Otáčíme motorky a jdeme se podívat. Jsou to zákopy obložené kameny. Je vidět, že na nich donedávna někdo pracoval. Vejdeme do nich a zjišťujeme, že je tu celá spleť zákopů a není vidět jejich konec. Otázkou zůstává, zda jsou to originální zákopy včetně kamenného obložení, nebo uměle vytvořené. Vzhledem k tomu, že se zde za 1. světové války bojovalo, můžeme věřit, že jsou pravé. Jen těmi kameny si nejsme jisti. Více bychom věřili dřevěnému obložení. 

Napojíme se na silnici A23 a během cesty narazíme na historický skvost. Středověké opevněné město Venzone. Zmínka o jeho existenci byla už někdy v roce 923. Stala se významným obchodním centrem na cestě mezi jadranským mořem a Julskými Alpami. V roce 1965 bylo město prohlášeno za Národní památku, pro svoje opevnění, které nemá obdoby. Město zažilo několik zemětřesení a díky poslednímu (v roce 1976), bylo velmi poničeno. Tehdy se projevila vůle a houževnatost obyvatel, kteří neváhali město znovu zrekonstruovat do své středověké podoby. 

Je šílené vedro a tak zamíříme nejkratší cestou k vodě. Nedaleko protéká řeka Tagliamento, vyhledáme vhodný plácek a utáboříme se. Vytáhnu vařič, uvaříme kávu a sníme svačinu, kterou jsme si ráno zabalili do top case (horní kufr motorky). Jarda se opět vrhá do studené vody. Je tu celkem proud, takže stačí zvednout nohy a jeho tělo je unášeno korytem. Ani já neodolám a vrhnu se do proudu studené vody. Je to příjemně osvěžující. 

Dnešní den byl ve znamení historie. Převážně válečné historie. Navštívili jsme pevnosti postavené v dobách Napoleona, přebudované a plně využívané v 1. světové válce, završeno objevem zákopů. Zajímavé je, že v těchto místech za 1. světové války, bylo nasazeno nejvíc Čechoslováků vůbec. 

Neděle. Den, kdy se vracíme co nejkratší cestou domů Nezbývá než vyhodnotit výlet. Ujeli jsme společně s Jardou 2000 kilometrů, projeli Rakousko, Slovinsko a Itálii, viděli historii i přírodní krásy a po celou dobu nás neopouštěla dobrá nálada ani vůle objevovat. 

Jarda, ač mi tvrdil, že byl nejdál 100 km od domova, tuto cestu zvládl bravurně. Těším se na další společné zážitky na motorkách i mimo ně. Jardo díky za společnost.