kolem hranic České republiky - cestopis

Bráchové na cestách

kolem České republiky

aneb

okolo komína

„Blaze tomu, kdo rád vzpomíná svých otců, kdo vesel baví posluchače o jejich činech, jejich velikosti, a s tichou radostí vidí sebe připojena na konec té krásné řady.“

Johann Wolfgang von Goethe

  

Popsaná expedice „kolem hranic České republiky“ je věnována mému tátovi

 „Vyrostl jsem. A přesto jsem nedokázal uvěřit, že otec je smrtelný.“

Valeriu Butulescu

Úvod

Již rok jsme si pohrávali s myšlenkou udělat expedici. Expedice jako taková by měla splňovat tu nejzákladnější věc, a to především poznávat nové kraje. Naši republiku známe, ale známe všechna zákoutí, která skrývá? Vzešel tedy nápad, který není pro motoristický svět převratnou novinkou, ale měl by si ji vyzkoušet každý motorkář dobrodruh - objet Českou republiku podél její státní hranice.

Od začátku jsme chtěli něco, co bude jenom naše, a proto jsme se nenechali nikým a ničím zviklat. Dali jsme expedici jméno, přesnou trasu a časovou dotaci.

Je mnoho cestopisů, které pojednávají o podobném cestování, a tento určitě nebude žádnou výjimkou. Popisuji zde to, co jsme prožívali cestou, a proto by to mohlo zároveň posloužit jako návod pro nezkušené dobrodruhy, nebo jako turistický průvodce.

Expedici 2016 věnuji svému tátovi, který již není mezi námi, protože většinu míst, uvedených v cestopise, jsem už v minulosti navštívil právě s ním. Pro mě se tato expedice stala symbolickým rozloučením.

Přípravy

Ačkoliv byla příprava Expedice 2016 celkem jednoduchá, trvala celý rok. Začalo to celkem nevinně. Na společné dovolené u Švéda v Horní Bříze jsme přemýšleli, kam bychom mohli vyrazit na motorkách, nejlépe na několik dnů. Inspirací nám byl kamarád Česťa - dědek, který procestoval celou Evropu, my však chtěli na poprvé něco „jednoduššího“. Především jsme chtěli získat zkušenosti na případné další expedice a také byl zvážen stav našich motocyklů. Tím nechci říct, že by motorky nebyly schopné takové cesty, ale přeci jen, nejsou už žádné mladice. 

Po několika vyřčených destinacích bylo rozhodnuto. Pojedeme co nejtěsněji podél hranic České republiky.

Jestliže chceme objet republiku, musíme skončit přesně tam, kde jsme začali. Výběr vhodného místa byl zúžen na podmínku stejné vzdálenosti k výchozímu bodu z místa bydliště obou zúčastněných. Tím místem se stalo město Harrachov.

Vzdálenost ze Švédovy strany - Horní Bříza – Harrachov je 243 km a z Aladarovy - Štětovice – Harrachov, 250 km. 

Později si Švéd dokonce vzpomněl, že v Harrachově má přátele, kteří by nám mohli poskytnout azyl. Shrneme-li to, rozdíl v kilometrech nepatrný a zázemí v nádherné destinaci k zahájení i ukončení expedice.

Každá sranda něco stojí a není tomu jinak ani u expedice. Musíme se spolehnout sami na sebe, protože nám nikdo nic nedá a pro sponzory nejsme zajímaví. Založili jsme účet u jedné banky a nechali si tam strhávat určitou částku. Naspořené peníze by měli pokrýt náklady na benzín, ubytování a nějaké vstupné, když bychom chtěli navštívit nějakou pamětihodnost. Co se týká ostatních výdajů například stravování, si každý zaplatí už ze své vlastní kapsy.

Sestavili jsme itinerář cesty a dali ji stručný název – Expedice 2016. Ono vymyslet název, aby se do něj v jednom či dvou slovech vlezla celá podstata věci, je hodně těžké. Ale jak se všeobecně říká: „V jednoduchosti je síla!“

Veškeré plánování expedice bylo postupně zveřejňováno na facebookových stránkách „Bráchové na cestách“. Vymýšlely se různé záminky pro naše setkání, abychom mohli projednávat všechny maličkosti tzv. „tváří v tvář“ spojené se zábavou. Například výstava vín v Dambořicích, která se koná jednou za dva roky. Během této skvělé akce bylo možné doladit několik detailů expedice a zároveň se pobavit při ochutnávce kvalitních vystavených vín.

Během roku proběhly nákupy potřebného vybavení. Například postranní brašny na motorky, jsme museli koupit nadvakrát. Švéd jedny objednal před Vánocemi z Aliexprressu, ale zásilka nepřišla. Samozřejmě byl kontaktován prodejce a po dlouhých tahanicích se nám vysmál formou šikmookých smajlíků. Nakonec jsme brašny koupili tady v republice.

Den před expedicí samotnou bylo upřesněno:

1) Místo setkání: Abelův mlýn u Turnova - do Harrachova už pojedeme společně

2) V každou celou hodinu telefonická relace pro kontrolu, kde se každý z nás zrovna nachází a zda je vše v pořádku

Setkání

Noc byla dlouhá, stále jsem se probouzel, asi mám cestovní horečku, protože přede mnou je deset dní jízdy na motorce a poznávání nových zákoutí republiky s motorkářským bratrem Švédem. V hlavě si pokládám otázky, co je ještě třeba doplnit do výbavy, ale nic už mě nenapadá. Neustále si připomínám: doklady, peníze, telefon! Co jsem do této doby nezabalil, už nezabalím a co chybí, se ukáže cestou.

Je 1. července 2016 ráno a usedám na svoji „Kočenku“ - Yamahu TDM 850 4XT. Ještě před odjezdem pořizuji fotografii, kterou zveřejňuji na stránkách „Bráchové na cestách“ s komentářem, že Expedice 2016 byla zahájena. Do notesu zapíšu stav tachometru pro kontrolu, kolik celkem najezdíme kilometrů. Nasadím přílbu, natáhnu rukavice a vyjíždím vstříc dobrodružství. Škoda, že neznám bráchovy pocity, ale věřím, že jsou totožné s mými.

Domovinu nechávám za zády a obloha slibuje nádherné počasí. Slunce se mi odráží od budíků, a tak spouštím sluneční clonu v přílbě. Někde musím natankovat a nejbližší benzinka je v Olomouci, kterou stejně musím projet.

V Olšanech u Prostějova najedu na D46 a před Olomoucí na D35, která mne zavádí k výpadovce na Mohelnici u obchodního domu Globus. Zde natankuji plnou nádrž, zkontroluji tlak v pneumatikách a udělám další zápis do notesu, tentokrát pro přehled spotřeby paliva. U stojanu s kompresorem zastaví auto, ze kterého vyleze bývalý kolega z práce. Zamířím k němu a prohodíme několik vět, ve kterých se nezapomenu pochlubit expedicí. Pak mi popřeje šťastnou cestu a rozloučíme se.

Vyrážím z Olomouce směrem na Mohelnici po D35. Raději dodržuji předepsanou rychlost, abych nikoho nedráždil, a taky nechci platit zbytečnou pokutu. V Mohelnici sjedu z D35 na silnici I. třídy 35 na Moravskou Třebovou. Tato silnice je zároveň druhou nejdelší českou silnicí, po jejíž téměř celé délce je vedena evropská silnice E442, proto zůstanu u evropského značení.

V první třetině kopce „Mohelničáku“ se dostávám do malé kolony. Vedoucí nákladní vozidlo má velké problémy, aby se alespoň třicetikilometrovou rychlostí vyškrábalo do kopce. Z výfuku mu jde hustě černý kouř a je cítit spálená guma. Po pravé straně mezi stromy probleskuje červený hrad - věznice Mírov a díky pomalé jízdě vyhlížím, kdy jej opět uvidím. Naštěstí přichází úsek kde je jeden pruh pro pomalejší vozidla, což je příležitost, jak celou kolonu předjet. 

V Moravské Třebové zamířím do centra města. Na náměstí TGM zaparkuji před cukrárnou a objednám si kávu a zákusek - indiánka. Indiánek je tak obrovský, že jeho spodní piškot přesahuje kávový podšálek, na kterém je servírován. Přisednu si ke stolu jedné maminky s dítětem, kterou po chvíli střídá trojice veselých důchodců. Neustále se smějí a hecují. Jeden z těchto seniorů se snaží prohodit několik slov o motorkách, ale nakonec se z dialogu stává monolog, kde se dovídám, jak On brázdil silnice na své Jawě „kývačce“.

Z kapsy bundy vytáhnu mobilní telefon a zjišťuji, že je tady Wi-Fi připojení. Můžu dát „světu“ na vědomí, kde se právě nacházím. Vyfotím Kočenku, vložím příspěvek na naše FB stránky s popiskem, jak moc se těším na setkání s bratrem a zároveň si prohlédnu jeho fotografii, kterou zveřejnil těsně před odjezdem z domova. Telefon mi začne vyvánět v ruce - volá brácha. Právě se občerstvuje v Berouně na benzince. Další relace za hodinu. 

Na silnici mezi Moravskou Třebovou a Svitavami se nachází zajímavá gravitační anomálie. Odbočka na starou silnici do obce Hřebeč je mírně do kopečka a dochází zde k jevu, kdy se různé předměty samovolně pohybují opačným směrem, než se očekává. Jednou jsem tudy projížděl autem a tuto anomálii vyzkoušel na „vlastní kůži“. Zastavil jsem uprostřed kopce, vyřadil rychlost, vypnul motor a čekal, co se bude dít. Světe div se! Auto se dalo samo od sebe do pohybu, a to do kopce nikoli z kopce. Anomálie opravdu funguje.

Pokračuji tunelem Hřebeč, kde je rychlost snížena na 60km/h. Kdo to tady zná, předepsanou rychlost dodržuje, protože na jeho konci často policisté měří, ale hned za tunelem se rychlost normálně zvyšuje na 100 - 120 km/h, přestože se nejedná o rychlostní komunikaci.

V Litomyšli je zúžená vozovka, ale naštěstí se netvoří kolony, můžu tedy pokračovat dál na Vysoké Mýto. Wikipedie praví, že ve Vysokém Mýtě bydlí „kujebáci“. Toto oslovení bylo prý odvozeno od jména místního ševce Jakuba Kujeby, který byl hašteřivý nervóza a křikloun a podle něj vzniklo pořekadlo: „Hádá se jak Kujeba z Mýta“. Název Kujebina znám také od svého táty, který se tady učil pro Karosu. (Největší výroba autobusů u nás. Od roku 2007 firma přejmenována na Iveco Czech Republic).

Zastavuji u motorestu Koliba před Hradcem Královým, objednám si další kávu a navíc koupím model chopperu pro našeho hostitele v Harrachově, jako malou pozornost pro člověka, který nám poskytne zázemí. Po chvilce volá brácha a sděluje, že se nachází u výjezdu z Prahy na Mladou Boleslav.

Hradec Králové mě vítá hustým provozem a červenou vlnou. Na každé světelné křižovatce stojím. Jediné, co se mi tu zamlouvá, je velikost kruhových objezdů, které překonávám takřka bez čekání. 

V Hořicích mi do přílby zavane vůně hořických trubiček. Mám je moc rád, ale nechci se zdržovat, ačkoli jednu prodejnu míjím pouze několika metry.

U obce Úlibice nedaleko Jičína přijíždím ke kruhovému objezdu s omezeným provozem, z důvodu opravy silnice. Tvoří se tu fronty ze všech stran. Nechci se cpát a předjíždět všechna auta, raději trpělivě čekám, až na mě dojde řada. Na kruháči vyjíždím prvním výjezdem na Trutnov. Po dvou kilometrech jízdy si uvědomuji chybu - jedu špatně! Mám se přeci s bráchou sejít u TURNOVA a ne u Trutnova! Podoba těchto dvou jmen je trochu matoucí a možná by stačilo, kdybych se více zaměřil na čísla silnic než na směrové tabule.

V následné relaci s bráchou se dozvídám, že brácha špatně odbočil za Prahou a musel se také kousek vracet. Rčení: „Nikdo není dokonalý“ se tu právem hodí a musím se pousmát nad tím, jaký podobný osud na cestě nás s bráchou provází.

Jičínem nemusím projíždět vůbec, protože silnice E442 těsně míjí toto krásné město pohádek. Les Řáholec je podle wikipedie všude tam, kde ho kdokoliv chce mít, a já se nemůžu rozhodnout, který chci, aby to byl. Snad ten v dáli nalevo.V Újezdu pod Troskami vidím odbočku na Troskovice. Vybavuji si autokemp, ve kterém jsme se před lety ubytovali s rodinou o dovolené a po jediné noci utekli přes Polsko do Adršpachu. Tehdy v noci přišel tak silný liják, že nás to doslova vytopilo. Paradox nastal, když nás to vytopilo další noc i v Adršpachu.

Už od Jičína v jemném oparu vidím hrad Trosky, který nyní dostává zcela jasné obrysy. Úžasný pohled na majestátnou zříceninu a symbolem Českého ráje mě donutí zastavit. Hrad Trosky je jako celek světovou přírodní raritou. Základ hradu tvoří dva lávové sopouchy na jejíž vrcholech byly vybudovány dvě věže Baba a Panna. Založení hradu spadá až do pozdního středověku přibližně mezi roky 1380 - 1390. Svojí polohou a vzezřením se hrad stává inspirací pro mnohé básníky, malíře a romantiky, kteří svými díly učinili torzo hradu nesmrtelným. Přišel čas na telefonickou relaci se Švédem. Je to poslední relace před setkáním.

Turnov. Nedočkavě vyhlížím ceduli, která by mi ukázala směr na Ábelův mlýn. Projíždím kruhový objezd, ze kterého vyjedu druhým výjezdem na Železný Brod a Harrachov. Podjedu most a za ním se objeví hnědá informační cedule „Dlaskův statek“ u kterého se nachází i Ábelův mlýn. Míjím vlakovou stanici, odbočím vpravo do obce Dolánky, přejedu koleje a přede mnou se rozprostírá velké parkoviště, ke kterému ihned zamířím. Bráchu ani jeho „Moňóňu“ nevidím. (Moňóňa – Švédova motorka. Toto jméno dala neteř která je ve věku, kdy se dítěti teprve rozvazuje jazyk a ještě neumí některá slova vyslovit, proto vzniklo tohle milé jméno pro bráchův úžasný stříbrný stroj.)

Musím se rozhodnout, zda pojedu vlevo nebo vpravo. Táhne mě to doleva, ale po chvíli zjišťuji, že to nebyla správná volba. Cesta sice pokračuje, jenže tu není žádné stavení, proto se vracím zpět. Asi 100 m za parkovištěm je mostek a za ním brácha zuřivě mává. Zaparkuji Kočenku hned vedle bráchovy Moňóni, sundám rukavice i přílbu a proběhne přátelské obětí plné radosti ze setkání. Pak se odebereme k nedalekému dřevěnému domku s občerstvením, kde si koupíme oběd – smažený sýr s hranolky na papírovém tácku a k tomu dostáváme umělohmotný příbor.

Ábelův mlýn se nachází v malebném údolí řeky Jizery nedaleko zámku Hrubý Rohozec. Je to zrekonstruovaná lidová stavba pojizerské architektury, ve které je v dnešní době restaurace poskytující tradiční českou kuchyni. V blízkosti mlýna se nachází Dlaskův statek - Muzeum Českého ráje, který je jedním z nejlépe dochovaných roubených statků pojizerského typu u nás. Také se tu natáčela část scén pohádky Rumplcimprcampr. Od roku 2010 je chráněn jako Národní kulturní dědictví. 

Po prohlídce místa setkání pokračujeme v jízdě podél řeky Jizery. Před Železným Brodem mě zaujme značení místních obcí, např: Vranové 1.Díl, Vranové 2.Díl, Líčný 1. a 2. Díl. Říkám si, že je to tady jako v knize nebo televizním seriálu.

Pokračujeme klikatou cestou přes Železný Brod, obec s legračním názvem Držkov, dále Desnou a Kořenov až do Harrachova. 

Harrachov 

Harrachov – významné horské letovisko v Krkonoších sousedící s Polskem v okrese Semily Libereckého kraje se stalo naší destinací pro zahájení i ukončení Expedice 2016.

Ač je léto, všude kolem nás dýchá atmosféra zimních sportů. Před námi se tyčí skokanské můstky, holé svahy sjezdovek, momentálně v zeleném hávu, lemující lana a sloupy lanovek. Turisté však i v letním období mohou okusit velkou škálu zimních sportů, například skokanské můstky pro letní skoky na umělé hmotě. Vybudovali zde letní bobovou dráhu měřící asi 1000 m s převýšením 38 m, kterou slavnostně otevřeli jako druhou krkonošskou bobovou dráhu v roce 2004. Jedinečnost a prvenství v republice má díky vyhřívanému korytu po celé jeho délce, takže je možné dráhu využívat i v zimním období. Díky topnému tělesu dráha velmi rychle rozmrzne a vyschne.

Harrachov se také může pochlubit nejstarší fungující sklárnou v Čechách a pravděpodobně i na světě. Na jednom místě je k vidění muzeum, minipivovar a sklárna, kde se tradičním způsobem, sklářskými píšťalami, vyrábí nejrůznější skleněné produkty s velkou škálou barev. Jednou větou: „Harrachov skýtá neomezené možnosti letních i zimních aktivit.“

Konečně přijíždíme ke stavení, které jsme hledali. Ve dveřích stojí tři mávající postavy Petra, Venca a Michal, kolem nichž krouží dva štěkající psi. Prý už z dálky byl slyšet charakteristický zvuk našich motocyklů, a proto netrpělivě vyhlížejí, až se tu objevíme v celé své kráse. 

Po přivítání nám Petra nabízí malý pokojík s dvojpostelí, kam uložíme své věci. Ze strany hostitele Venci přichází návrh, zda se nechceme ještě projet a vidět třeba Sněžku z Polské strany. Samozřejmě návrh neodmítneme a vracíme se k motorkám. Venca z garáže vytáhne nádherný chopper - Yamaha Drag star.

Ještě než opustíme Harrachov, natankujeme, poté vyrazíme na hraniční přechod Harrachov – Jakuszyce. Za Jakuszycemi následuje táhlé klesání a serpentiny, které Venca s Petrou na chopperu projíždí pomalou jízdou. Brácha trpí, nejraději by pořádně zatahal za „hefty“. 

Po pravé straně silnice se nám naskytne smutný obraz pietního místa. Na dřevěném kříži dvě motorkářské helmy pod sebou symbolizují místo konce poslední jízdy dvou mladých lidí. Je nám z toho pohledu smutno.

Ve Szklarske Porebe zastavíme u jedné turistické atrakce. Je to dvacetimetrový kamenný kruh skládající se z 30 surových žulových bloků, poskytující azyl železným sochám, z nichž jedna sedí na stroji podobný traktoru. Tato venkovní galerie má představovat místo k zamyšlení se nad uplynulým stoletím s názvem „Krag 2000 – Ludzie z želaza“. 

Venca nám chce ukázat další zajímavé místo, a to Skiarenu Szrenica. Je to největší lyžařské středisko v polských Krkonoších, kde se prý klimatické podmínky vyrovnají Alpám. Zastavujeme na poloprázdném parkovišti, ale o to více nás překvapuje množství pěších turistů. Je tu doslova hlava na hlavě. Před námi se otevírá pohled na sjezdovky a malé jezírko, k němuž směřujeme. Několik divokých kachen brázdí průzračnou vodu, ve které se odráží malá skála. Na vrcholku skály někdo umístil plastiky dvou kamzíků, vypadají jako živí.

Vracíme se zpět do centra Szklarske Poreby a odbočíme na silnici č. 358 směr Świeradóv-Zdrój. Po několika kilometrech přijedeme k místu označeného jako „Zakret śmierci“. Je to velmi ostrá a nebezpečná zatáčka s obratem o téměř 180°. Toto pojmenování si vysloužila podle častých dopravních nehod, způsobených neopatrnými řidiči. 

Když pomineme smutnou bilanci zákruty, má i svoje kouzlo. V první třetině její délky poskytuje výhled na panorama Krkonoš a zároveň nejvyšší její horu Sněžku. Je to poprvé, kdy vidíme Sněžku z druhé strany tak, jak jí vidí Poláci. Vrcholek hory nám leží téměř na dlani.

Při zpáteční cestě zastavíme u pietního místa motorkářů a symbolicky vzdáme čest jejich památce. Vencu s Petrou necháváme za sebou, abychom si s bráchou mohli projet serpentiny rychlejší jízdou. Od hraničního přechodu v plné sestavě pokračujeme k domovu, kde ustájíme motorky do garáže a konečně sundáme motorkářské hadry. 

Venca s Petrou na zahradě připravují ohniště s grilem. Během přípravy a samotné večeře nedělám nic jiného, než že se snažím podat svědectví našeho cestování na FB stránky „Bráchové na cestách“. Selhává technika a trvá příliš dlouho, než se fotky načtou. Naštěstí brácha vše zachraňuje zábavou o tom, co se stalo v okolí Horní Břízy za poslední léta. Stejně o většině věcí, které se tu probírají, nemám ani ponětí. 

Čas pokročil. Je třeba si odpočinout, protože nás zítra čeká nejdelší úsek expedice. Zatímco se sprchuji, Petra mi připravuje sedačku v obývacím pokoji, brácha si zabral nabídnutý pokojík sám pro sebe. Může se tak příjemně rozvalovat po celé ploše dvojpostele. Za monotónního zvuku tikajících hodin usínám.

Den první - Peklo na Zemi

Je ráno. Pohled z okna pokoje slibuje krásné počasí. Konečně začíná to, na co jsme se připravovali celý dlouhý rok. Začíná Expedice 2016. Poslouchám, zda už je někdo vzhůru, ale nic než tikot hodin neslyším. Potichu vyskočím ze sedačky a jdu do koupelny. Po chvilce slyším za dveřmi, že se dům s jeho obyvateli probouzí k životu. Venca mi nabízí k snídani kávu, kterou vděčně přijímám. Musím se mrknout na bráchu, moc se mu z postele nechce.

Vyvezeme motorky z garáže a ještě na chvilku se usadíme na zahradě, abychom společně s hostiteli dopili kávu a čaj. Podle mobilních aplikací na počasí Švéd informuje o lijáku, který má dnes přejít přes celou republiku a já se snažím ze všech sil jej přesvědčit, že tomu ujedeme.

Po dobu expedice nám Michal zapůjčí miniaturní modem do notebooku, abychom měli dostatečné množství dat k připojení na internet. Snad to bude lepší než připojení k Wi-Fi včera večer.

Nastává loučení. Když opouštíme hostitelův pozemek, dlouze troubíme. Od této chvíle se musíme spolehnout pouze sami na sebe za každé situace.

Harrachov opouštíme po silnici E65 směrem na Kořenov. Asi po 2 km na mostě přes Mumlavu se objeví cedule Polubný, Jizerka. Naše první zastávka je plánovaná právě na Jizerce.

Kořenov – Martinské Údolí, asi 5 km od Harrachova u hotelu Mart je serpentina tvaru „S“. Do spodní zatáčky vjíždím rychleji než bych měl a ocitám se v protisměru, naštěstí se nic nestalo, ale začínám být opatrnější. Mineme vlakovou stanici a za kolejemi krásná vracečka, kde potkáváme dodávku. Řidič se zřejmě vylekal a kolem nás projíždí doslova krokem. Silnice není široká, takže ostražitost je na obou stranách. 

Asi po jednom kilometru u Horského hotelu Sport na elektrickém betonovém sloupu bílá šipka ukazuje směr na Jizerku a značka u pravé krajnice informuje, že na Jizerce cesta končí. Následuje táhlé stoupání. Cestu lemují prořídlé listnaté stromy a domy s fasádou typickou pro tento kraj. Silnice se zužuje a svým povrchem, šířkou i kvalitou připomíná spíše cyklostezku. Nějak si nedokážu představit, jak se tu míjí dvě vozidla.

Listnatý les se postupně mění na jehličnatý. Dlouhá rovinka mě zláká ke zrychlení, ale brácha je poněkud zdrženlivější a nechává mě ujíždět. Každou zatáčku střídá dlouhá rovinka, kterou překonávám rychlejší jízdou. Na konci cesty les ustupuje a před námi se otevírá malebná krajina.

Osada Jizerka leží na malé louce mezi Vlašským a Středním jizerským hřebenem ve výšce 862 m n. m., což je nejvýše položená osada Jizerských hor. Celá osada čítá 35 domů, ale z místa kde právě stojíme, je všechny nemůžeme vidět. Podle wikipedie se v této osadě usadil bývalý komunistický pohlavár Lubomír Štrougal a dokonce tu má zakoupenou jednu z nemovitostí (tzv. Starou celnici) i miliardář Petr Kellner, který si u ní nechal vybudovat i soukromý heliport. Uděláme nezbytné selfíčko u jedné z vyřezávaných soch vedle penzionu U Kakrdů a opět se vydáváme na cestu.

Vracíme se k Horskému hotelu Sport, kde odbočíme doprava. U kostela se dáme na Tanvald a konečně můžeme zrychlit, protože povrch silnice je mnohem lepší. Pokračujeme z kopce do obce Černá Říčka a pak doprava na Souš. Ačkoliv název obce vytváří v povědomí pocit vyprahlé pustiny, opak je pravdou, nachází se tu vodní nádrž stejného jména, sloužící k zásobování Jablonce nad Nisou a Tanvaldu pitnou vodou. Vstup na hráz nádrže, kde je umístěn i malý kostelík, brání kovaná branka na mostě nad přepadem. 

Vodní nádrž Souš kopírujeme po celé její délce pravé strany, následuje rovinka a několik kilometrů před Bílým Potokem nás překvapí několik serpentin za sebou vedoucí souběžně s potokem Smědá.

V Hejnici nám bleskne do očí směrová tabule s názvem Peklo 2 km. Zastavím u krajnice před cedulí, protože se chci ujistit, zda má brácha stejnou touhu navštívit tuto obec a aniž bych se ho na něco ptal, vyjádřil svůj souhlas kývnutím hlavy. Odbočíme daným směrem na úzkou silnici a pokračujeme přes koleje do táhlého kopce. Zhruba po jednom kilometru musíme jet doleva na silnici, která je snad nejužší, jakou jsem kdy viděl. Sotva jedno auto se tu vměstná mezi krajnice. Když po několika stovkách metrů přestávám věřit, že jedeme správným směrem, objeví se na pravé straně roubenka a cedule s názvem Peklo.

Peklo je jedna ze dvou základních sídelních jednotek obce Raspenava ležící na severu ČR, ve Frýdlantském výběžku Libereckého kraje. Má 59 domů, ale pouze 8 je trvale osídleno, zbylé chalupy slouží k rekreaci. Nejznámější osoba, která zde působila, je spisovatel Václav Kaplický. Kousek odtud a zároveň součástí obce Pekla, dům č. 20, je část obce nazývána jako Nebe. Můžeme konstatovat: „Peklo opravdu existuje, my v něm byli.“

Po návštěvě Pekla pokračujeme na Frýdlant. Nad městem Frýdlant se tyčí mohutný hrad a zámek stejného jména. Zajímavostí je, že hrad Frýdlant byl zpřístupněn turistům už v roce 1801, čímž se stal prvním hradním muzeem ve střední Evropě. Součástí expozice mimo nábytku je sbírka zbraní a dýmek. Další zajímavostí frýdlantského hradu a zámku se stal dohad dvou Němců, Ericha Stenze a Georga Mederera, kteří tvrdí, že by se tu měla nacházet ukrytá Jantarová komnata. Dokonce po ní na zámku v roce 2014 pátrali, leč bezúspěšně. Podle jejich tvrzení je Jantarová komnata ukryta za zdí ve sklepení zámku. V roce 2016 se snažili o další pátrání, avšak novým průzkumům brání jak kastelánka, tak Národní památkový ústav. 

Na zámku se také natáčela romantická pohádka, kterou jsem již zmiňoval u Dlaskova statku – Rumplcimprcampr. Bohužel jsme přijeli příliš brzy, abychom mohli vidět interiéry, proto se musíme smířit pouze s fotkou u hlavní brány zámku.

Na konci Frýdlantu se napojujeme na silnici č. 13 směr Liberec. Začíná být pořádný pařák, což nevěští nic dobrého. Projíždíme otevřenou krajinou, kde silnici lemují pouze ovocné stromy, které zrovna moc stínu neposkytují. Jakmile stromy u silnice zmizí úplně, jsme vydaní napospas nesnesitelného žáru. Cítím, jak se slunce opírá do oblečení a začíná být vedro i za jízdy. Kdybychom zastavili, koupali bychom se v několika sekundách ve vlastním potu. 

Projíždíme obcemi Dětřichov, Albrechtice a pak klesáme z kopce do Mníšku, kde odbočíme na Chrastavu. Silnice je zřetelně neudržovaná a samý výtluk, za to Nová Ves příjemně překvapuje zcela novým kobercem.

Dostáváme se do zalesněné krajiny a příjemně klesáme podél řeky Jeřice až do Chrastavy, kde odbočíme na dvouproudovou E442 směr Děčín, Nový Bor. Teď to můžeme konečně rozjet. Neradujeme se však dlouho, po několika kilometrech se z dvouproudovky stává klasická silnice. Naštěstí to jede celkem rychle.

Ve Cvikově zastavíme u první autobusové zastávky a studujeme v mapě, kudy se dát na Pekelné doly, což je pro motorkáře něco jako Mekka. S trochou nadsázky se to dá vyjádřit takto: „Kdo nebyl v Pekelných dolech, jakoby ani nebyl motorkář!“

Brácha pro jistotu zapíná navigaci a už se proplétáme po úzké silnici lemované nádhernými stylovými chaloupkami přes obec Lindava a Svitava. Sotva vjedeme do lesa, za první zatáčkou po levé straně se objevuje jeskyně Pustý kostel 2. Jde o uměle vytvořenou jeskyni, kde se těžil písek na broušení zrcadel. V nedalekém údolí hrabě Josef Kinský, někdy v letech 1756 – 1760, nechal postavit dvě továrny na výrobu zrcadel a právě z těchto skal těžil písek. Aby nedošlo ke zřícení stropu, jsou ponechány v rozestupech 3 metrů pilíře, a proto jeskyně získává nynější doslova mýtický vzhled.

Sestupuji do útrob jeskyně a brácha z venku fotí. Motorkářské boty se zabořují do mělkého písku, ale ne příliš hluboko, aby to vadilo při chůzi. Jelikož je v jeskyni tma, vracím se pro baterku. Tentokrát už jde brácha dovnitř se mnou a oba prohlížíme všechna její zákoutí. Jeskyně je celkem prostorná a v dnešním horku má příjemnou teplotu. Po chvilce slyšíme zastavit auto, ze kterého hbitě vyskočí mladá čtyřčlenná rodinka. Najednou je v jeskyni příliš živo a příliš hlučno, proto usedáme na své stroje a pokračujeme ke svému cíli.

Asi po 300 metrech míjíme stavení, což by měla být původní zrcadlárna, a hned za ním po levé straně vidíme velkou doširoka otevřenou železnou bránu. Je to brána do Pekelných dolů. Po průjezdu bránou se nám otevře pohled na nepřeberné množství motorek a jízdních kol zaparkovaných podél skály. 

Zaparkujeme oproti jakémusi pódiu, na kterém ve skalním výklenku stojí dvě figuríny samurajů. Prostor je ohraničen páskami s nápisem „zákaz vstupu“, zřejmě tu probíhal nebo bude probíhat nějaký program.

Propocené bundy rozložíme přes čelní plexisklo motorky, aby mohly schnout, a pak se konečně můžeme rozhlížet. Stoly umístěné venku před jeskyní jsou obsazeny motorkáři mluvící německy. Jsou hodně hluční. Hlasitý hovor je přerušován ještě hlasitějším smíchem, který doslova trhá uši.

Do jeskyně vejdeme bočním vchodem. Prostor je chabě osvětlený, ale po chvilce si zrak na přítmí zvykne. Jako tomu bylo v předchozí jeskyni, tak i zde jsou mohutné pilíře proti možnému zborcení stropu, který v některých místech převyšuje až 4 metry. U stěn jeskyně a pilířů jsou nepravidelně rozesety boxy se stoly pro občerstvení odpočívajících návštěvníků. Motorkáři tady mohou parkovat přímo u stolu a někteří toho opravdu využívají. Podlahu jeskyně zdobí bílé šipky a dělicí čáry, jako tomu bývá na dopravních hřištích. 

Je třeba dbát zvýšené opatrnosti, protože každou chvíli jeskyní projede nějaká motorka. 

Občas se ozývají dost nepříjemné zvuky laděných výfuků, když některý šílenec chce ukázat jak je má „vyladěné“. Jeskyně je celkem dobře odvětrávaná, protože závan výfukových plynů je minimální.

Jeskyně Pekelné doly bývá celkem často využívána filmaři pro její úžasné a jedinečné exteriéry. Nejznámějším snímkem pro českého diváka, je pohádka „S čerty nejsou žerty“, a jako němým svědkem natáčení tu zůstaly pekelné váhy, které Dorota Máchalová přemírou svých hříchů strhla. Váhy jsou plně funkční, na Mikuláše na nich váží zlobivé děti. 

Jak se dočítám z letáku, který leží na každém stole, natáčela tu i zahraniční televize některé záběry do amerického filmu „Salomon Kane“. Z letáku se taktéž dovídám, že za války sloužila jeskyně k výrobě leteckých 30mm kanónů MK 108, a po válce byla využívána jako velkosklad ovoce a zeleniny.

Vůně teplého jídla nás dovedla k jeskynnímu baru, kde si objednáváme limonádu a gulášovou polévku. Uvelebíme se do čalouněné sedačky vedle hlavního vchodu jeskyně, za stůl vyrobený z beden a desky. Deska je pokryta žlutým ubrusem s reklamou na pivovar Lobkowicz. Po několika minutách se z baru ozývá, že naše jídlo je již připraveno. Gulášová polévka je servírována v polystyrenové misce a chleba nakrájeného na tácu na barovém pultu si můžeme vzít tolik, kolik sníme. Přes neustálé míchání a foukání ani po dvaceti minutách nechce polévka stydnout, přesto se ji snažíme do sebe nacpat, abychom měli něco teplého v sobě. Samozřejmě si spálím jazyk.

Brácha je znepokojen počasím. Stále se dívá do mobilního telefonu a informuje o dešti, který se blíží ze všech stran. Jakmile vyjdeme z jeskyně a vzhlédneme k obloze, je jasné, že musíme vyrazit na cestu co nejdříve. Čeká nás daleká cesta a jet v dešti není moc extra dobrý zážitek. Než vyrazíme, projedeme i my jeskyní spanilou jízdou, abychom tímto gestem oznámili svůj odjezd.

Na úzké silnici za obcí Svitava potkáme policejní auto, které zastaví, aby nám umožnilo volný průjezd. Policistovi za volantem zamáváme na znamení díku a on stejným gestem odpovídá.

Do Nového Boru přijíždíme v dešti, proto hledáme místo, kde můžeme přečkat největší nápor. Propleteme se několika kruhovými objezdy a udržujeme směr Varnsdorf. Město je zcela rozkopáno a my se táhneme doslova šnečím tempem v koloně aut. Světelná signalizace nekompromisně řídí každý posun kolony. Předjíždět nepřichází v úvahu, vše je ucpané. Po pravé straně je obchodní dům Billa, má vysutou střechu, což je jako stvořené pro úkryt motocyklů. K našemu překvapení se zde jeden mladý pár i s motorkou schovává.

Během čekání, než déšť ustane, prohodíme několik vět a dozvíme se, že kluk motorku zdědil po nedávno zesnulém příbuzném a zrovna dneska ji chtěl projet. Jakmile dojdou slova, sledujeme okolí. Úsměvné mi přijde, když vidím, jak jeden postarší pán v neméně starém automobilu přijíždí od hlavní silnice doprovázen policejním autem. Policisté se drží těsně za ním a řidič je z toho evidentně vystresovaný. Nejenže jede pomalu, ačkoliv mu nic nebrání v cestě, ale zatočí volantem tak razantně, že zadními koly vjede na obrubník, až celé auto nadskočí. Policisté si toho vůbec nevšímají a v klidu zaparkují. Staříkovi se určitě ulevilo.

Přestává pršet a mladí se s námi loučí. Také my usedneme na motorky, ale po 100 metrech jízdy se rozprší tak, že se musíme opět schovat v nedaleké benzince. Stejně musíme natankovat.

Brácha zaplatí kartou ze společného účtu a jde si sednout na lavičku, zatímco já se snažím přemluvit mladou prodavačku, aby mi udělala turka. Nemám rád kávu z automatů. 

Po chvilce prodavačka podléhá mým prosbám, uvaří silnou tureckou kávu a bráchovi ovocný čaj. Dokonce za námi přijde ven na pokec a cigaretku. Sotva dopijeme, přestává pršet a můžeme vyrazit na cestu.

Napojíme se na E442 na Svor, pak do Dolní Podluží, kde na kruhovém objezdu sjedeme prvním výjezdem směr Varnsdorf. Před Varnsdorfem opět poprchává, je třeba najít vhodné místo k úkrytu. Jsem z toho tak nervózní, že zapomínám na křižovatkách vypínat blinkr, což mate nejen bráchu za mnou, ale i ostatní řidiče. 

V hlavě mi běží myšlenka, že je snadnější najít úkryt v přilehlých uličkách, než tady na hlavní silnici. Na nic nečekám, odbočuji doprava, přestože blinkr udává opačný směr, a aniž bych věděl, že se za rohem takový úkryt nachází, zajedu přímo pod střechu obchodu s cyklistickým vybavením. Svým počinem jsem vyplašil i Švéda, který můj záměr nečekal. 

Jakmile vypneme motor a sundáme přílby, uštědří mi několik nemilých poznámek, které si určitě zasloužím.

Volnou chvíli krátíme telefonáty domů a popisujeme, v jaké jsme situaci. Počasí je k nelibosti, ale humor nás neopouští. Podle mobilní aplikace na počasí je jasné, že musíme co nejrychleji odtud, jestli nechceme být jako vodníci. Snad se podaří ujet nejhoršímu.

Pokračujeme do Krásné Lípy a na Chřibskou. Díky spěchu v dešti nestíháme sledovat překrásnou architekturu tohoto kraje. V Dolní Chřibské míjíme téměř bez povšimnutí zříceninu tvrze, která je přímo u cesty.

V lese u domova pro seniory „Potoky“ zpomaluji a připomínám si zde loňskou týdenní dovolenou strávenou v obci Studený v penzionu Kamzík. Toho využívá brácha a ujímá se vedení.

Kdykoliv vyjedeme z lesa, jsou vidět úžasné skalní útvary s rozhlednami. Většinu z nich jsem v rámci dovolené navštívil. Asi kilometr a půl před Hřenskem, začíná obtížnější část turistické cesty na známou Pravčickou bránu. U spojnice státní silnice s polní cestou, je postaven dřevěný přístřešek, ve kterém krčící se turisti chrání před nepříjemným deštěm. Mají můj obdiv, že se v tomto počasí odhodlali na celkem náročný výšlap, aby mohli spatřit neobyčejný přírodní úkaz.

Do Hřenska přijíždíme za vydatného deště. Původně jsme měli v plánu si toto hraniční město plné obchůdků prohlédnout, ale počasí nám to nedovoluje. Zastavíme u veřejného WC, motory necháváme běžet a nesundáme ani přílby. Ze dveří, místní zaměstnankyně, se zvědavě ptá, odkud a kam jedeme. Zatímco brácha vytahuje selfie tyč a instaluje telefon k fotodokumentaci, odpovídám ženě na otázky. Strašně se diví, že jsme bráchové a nejsme si vůbec podobní, což vyvolá hlasitý smích. Žena nechápe, co je tu k smíchu, proto jí vysvětlíme jak tomu doopravdy je. Déšť sílí, musíme jet dál.

Cestu do Děčína kopírujeme podél Labe po silnici č. 62. Impregnace oblečení už povolila a propouští vodu, začínáme to pociťovat na vlastní kůži. U benzinky za cedulí začátek obce zastavíme, abychom se poradili, co bude následovat, pokud déšť neustane. Švéd navrhuje změnu plánované trasy, a to po dálnici, na kterou můžeme najet v Teplicích, s čímž rozhodně souhlasím.

Pokračujeme po silnici č. 13 na Jílové a Libouchec podél D8. Následuje krátká zastávka v obci Telnice, jsou zde památníky z dob napoleonských válek. U Rakouského památníku se dozvídáme, že památník byl postaven k připomenutí bitvy u Chlumce v roku 1813. Na dohled od něj přímo u silnice stojí Pruský památník a asi o kilometr dál, před Chlumcem u hotelu Bonaparte na úpatí Horky byl vystavěn Jubilejní památník bitvy u Chlumce 1813.

V Teplicích nás silnice vyvede na rychlostní komunikaci E 442 a zastavíme až na benzince u Mostu. Brácha koupí každému margotku, na doplnění energie. Mezitím co mlsáme, sleduji okolní dění. 

K nedalekému domku přijíždí policejní hlídka a zpoza rohu se objeví mladá slečna provozující nejstarší řemeslo, čekajíc zřejmě na kunšafty. Dívka strká hlavu do otevřeného okýnka policejního vozu a živě rozpravuje s policisty uvnitř. Je zřetelné, že se navzájem znají a tento poněkud zvláštní způsob konverzace pokračuje i v době, kdy odtud odjíždíme.

Cesta z Mostu do Chomutova se stává opravdovým peklem na zemi. Poprvé v životě zažíváme přívalový déšť v sedle motorky. Je vidět sotva na dva metry a nemůžeme se nikde schovat ani zastavit, bylo by to příliš nebezpečné. Raději přejíždíme do levého pruhu a následujeme osobní automobil jedoucí asi 40km/h rychlostí. Hlídáme si jednu stopu, kterou po sobě vozidlo zanechává, protože na rozdíl od ostatní plochy silnice obsahuje minimální výšku vody. Je to tak mnohem bezpečnější pro jízdu na motorce, zbytek silnice vypadá jako rozbouřená řeka. Řidič vozidla tuší co děláme a snaží se nám pomoci už jen tím, že udržuje stálou rychlost a zbytečně nepřejíždí z pruhu do pruhu.

Hledí přílby nemá cenu otírat, příval vody z nebe způsobuje souvislou vrstvu a kožené rukavice jsou nacucané jakou houba. Otřesný pocit bezmoci nastal, když veškerá voda, kterou moje bunda pohltila, se naráz uvolnila a vlila se přímo do rozkroku, pak pokračovala nohavicemi kalhot až do obuvi. Odtud již není cesty, kam by pokračovala dál. Cítím se jako rybář při výlovu rybníka. Tělo mám roztřesené zimou, musím se však plně soustředit na jízdu. Podívám se na bráchu a trpí stejným způsobem, o čemž svědčí třes jeho ramenou a hlavy.

Chomutov. Brácha zamíří k benzince. Máme velké problémy slézt z motorky, jsme příliš roztřepáni zimou. Vypadáme jako vodníci, z rukávů i nohavic crčí voda. Nacucané rukavice snad váží po pěti kilech. Prsty na rukou máme rozmáčené tak, že se na nich tvoří varhánky. Při chůzi hlasitě čvachtáme, zvuky mi připomínají šlapání zelí. Musí na nás být legrační pohled. Dobrou zprávou je, že déšť ustal, ale za této situace je nám to vlastně úplně jedno.

Obloha je stále zatažená, ale podle Švéda, který zjišťuje v mobilu informace o počasí, by už nemělo pršet. Vytáhneme náhradní rukavice, aby nám nebyla zima alespoň na ruce. Je to momentálně jediná suchá věc, kterou na sobě máme. Čeká nás ještě 60km do cíle stanoveného pro dnešní den. Tuto část trasy musíme překonat co nejrychleji. 

Bez zastavení projedeme Klášterec nad Ohří, Ostrov, kde odbočíme na Hroznětín a následně Odéř.

Konečně míjíme ceduli Děpoltovice. Nepříliš velká obec nacházející se v Karlovarském kraji asi 8 km severně od Karlových Varů s 385 obyvateli, bude pro dnešní noc našim domovem a úkrytem. Nocleh je domluvený v penzionu Pegas, který po malém bloudění objevíme na opačném konci obce.

Penzion je součástí agroturistického areálu, který nabízí mimo výuky jízdy na koních také vyjížďky po okolí nebo za nepříznivého počasí v kryté hale. Dále je tu možnost jízdy kočárem či návštěva minimuzea koní. Milovníci rybolovu si zde také přijdou na své. Součástí areálu je rybník a vlastnoručně nachytané ryby si zde můžete nechat upravit v místní kuchyni. 

Ihned po příjezdu je jasné, že tu probíhá svatba, ale nás zajímá pouze majitelka penzionu, paní Helena Lahodná, která se objevuje ve dveřích. Nejprve znejistí a nahodí přemýšlivý výraz. Ztěžka sundáme přílby a snažíme se slézt z motorek, aniž bychom upadli. Brácha není schopen slova, proto se toho ujímám a s drkotáním zubů ze sebe vypravím požadavek poskytnutí pokoje. Helena mlčí, jen na nás zírá a my nevíme, co si o tom máme myslet. Musí na nás být žalostný pohled, když dva rádoby tvrdí motorkáři celí mokří, roztřepaní stojí jako dva školáci a těkají prosebně očima, aby už byli konečně v teplém pokoji. Dostáváme však ledovou sprchu, když Helena pevným hlasem vysloví: „Mám tady svatbu, nemám nic volného, ale říkali jste, že budete mít stany, které nevím, kde postavíte!“ Zmodrali jsme ještě víc, než jsme byli. Sklesle a o to žalostněji prosíme alespoň o teplou sprchu a místnost, kde můžeme usušit své věci. 

Helena mizí za dveřmi penzionu a my mlčky stojíme u motorek neschopní pohybu ani slova. Jediné co je slyšet je zvuk našich drkotajících zubů.

Po několika předlouhých minutách se Helena objeví ve dveřích s klíči podkrovního pokoje. Nevíme, jak jí máme poděkovat. S neidentifikovatelným výrazem v obličeji, ale přívětivým hlasem vydá pokyny, které pro dnešek musíme dodržovat. Nemůžeme do restaurace, která je obsazena svatebčany, ale je nám k dispozici venkovní zastřešené posezení, včetně obsluhy. Děkujeme, jak nejzdvořileji umíme.

Po příchodu do pokoje hledáme ve skříních ramínka a místa, kam je pověsíme. Během deseti minut je „prádlo“ rozvěšeno po celé místnosti. Ještě hledám místo, kde rozložím rukavice a než se otočím, brácha mizí za dveřmi koupelny. Jak mu závidím.

Ve sprše jsem nasál teplo z horké vody do celého těla. Sedím na posteli a užívám si nádherného pocitu sucha, který mi chyběl po většinu dne. 

Dostávám hlad a zeptám se Švéda, jestli má stejné pocity, otázka byla zbytečná a oba se zvedáme z postele téměř současně.

V restaurační zahrádce vyčkáváme příchodu servírky. Zanedlouho přichází sympatická slečna, která se představí jako Maruška. Prý nám byla přidělena Helenou a má nám splnit veškerá přání, což v nás vyvolá pubertální představy. Požádáme o jídlo a pití a zároveň vyzvídáme, zda je možné někde v kuchyni nechat uschnout boty. Maruška souhlasí a než vyřídí objednávku, boty máme u stolu.

Během večera se u našeho stolu vystřídal téměř celý personál penzionu. V pozdějších hodinách, jak svatebčané odpadávali, nám bylo dovoleno přesunout se do restaurace. Spát 

se šlo až v brzkých ranních hodinách. Unaveni, ale v teple a v suchu.

Den druhý – Krátká etapa

Probouzím se do nového dne naší expedice. Než otevřu oči, zaposlouchám se do zvuků penzionu. Neprší, to je nejdůležitější zjištění. Otevřu oči a přes střešní okno vidím, jak po nebi plují mraky, které občas zastíní slunce. 

Když jdu do koupelny, brácha se v posteli pouze přetočí na druhý bok, když se vracím, zavolám hned ode dveří: „Brácho vstávej, nebuď srab!“ Začne se líně protahovat, moc se mu nechce. Mimo rukavic, které byly hodně nacucané vodou, je veškeré oblečení suché, což je další dobré zjištění.

V restauraci u snídaně oznamuje Helena stav sušící se obuvi z kuchyně, zprávy tentokrát nejsou vůbec uspokojivé, boty jsou stále vlhké. Musíme setrvat a tak nám nabídne projížďku na koních. Nabídku přijímáme a hned se hrneme ke stájím, abychom si vybrali koně. Švéd začne kroužit kolem klidného hnědáka, ale po chvilce mizí do protější budovy, kde si nechá připravit pro svoji jízdu nádherného grošáka. Hnědák zůstává pro mě a než nám místní personál koně připraví, v unimobuňce vybíráme jezdecké přilby.

V koňském sedle jsme strávili asi hodinu. Byla to úžasná procházka po cestách-necestách, po koňské stezce opatřené informačními tabulemi s příběhy o koních se zajímavým výkladem jezdeckého průvodce. Ještě než slezeme z koňského sedla, napadá mě myšlenka nechat se vyfotit v motorkářské přílbě.

Přestože je nám nabízen pokoj na další noc a přes skutečnost stále vlhké obuvi, se připravujeme po obědě na cestu. Nemůžeme si dovolit žádné zdržení, cesta před námi je ještě příliš dlouhá. Pokud k nám bude počasí nepříznivě nakloněno i v dalších dnech, může se stát, že expedici nedokončíme, proto raději vyjedeme ihned.

Pro personál penzionu je to trochu smutné loučení, protože jsme pro ně byli příjemné zpestření všedních dnů a zároveň jakousi živou atrakcí. Během loučení, splní brácha Marušce přání a sveze jí na své Moňóně, přeci jen se o nás obětavě starala. Maruška je z jízdy na motorce unešená a brácha se smíchem prohlašuje, že Maruška je velmi příjemný baťůžek.

Těsně před odjezdem začne pršet, ale podle předpovědi je to jen přeháňka, raději chvilku počkáme pod altánem. Objednám si ještě kávu, a když se vracím z restaurace, vidím, jak brácha živě konverzuje s nějakými cizinci. Starší pár a mladý adolescent. Staroušci jsou uneseni z České republiky. Máme tu krásná místa a památky a hned vyprávějí, kde všude byli a co navštívili. Nakonec nám vnutí telefonní kontakt, pro případ, kdybychom náhodou chtěli zavítat do Belgie, poté se rozloučí a odchází. Ještě z dálky mávají.

Přichází Helena a opět nabízí možnost pobytu do dalšího dne, ale touha naplnit cíle expedice je silnější než cokoliv jiného. S areálem se loučíme zatroubením.

Slunce svítí nad hlavami a začíná být příjemně teplo. Držíme se komunikace č. 220 přes Fotjov a Pozorku směr Nejdek, a navazujeme tak na původní plán cesty. 

V Nejdku měníme rukavice za ty ze včerejšího dne, aby za jízdy rychleji uschnuly, také dotankujeme motorky. V centru města odbočíme na Jindřichovice, pak projedeme Bernov, kde mají doslova výstavní domy, až se nám zatajuje dech. 

Po několika kilometrech se zhoršuje povrch silnice. Je plná hlubokých děr, a proto nemůžeme jet moc rychle, držíme se spíše vprostřed vozovky. Následuje mírný kopec s přehlednými zatáčkami a konečně jehličnatý les, za kterým nás cedule informuje, že vjíždíme do okresu Sokolov.

Asi po kilometru projíždíme osadou Poušť. Tato obec, prý byla pojmenovaná podle pověsti, kdy původní obyvatelé podlehli morové epidemii, a když tam přišli noví osadníci, nalezli ves zcela zpustlou. Osada má přihlášeno k trvalému pobytu 14 obyvatel.

Následující dva kilometry klesáme z mírného kopce, přitom kopírujeme okraj jehličnatého lesa až k osadě Hradecká, která slouží chalupářům k rekreačním účelům. Jsou tu k vidění jak honosné chalupy, tak i zchátralé budovy. Za osadou projíždíme zalesněný úsek smíšeného porostu a cestu lemují staré dřevěné sloupy elektrického vedení. Jako bychom se vrátili v čase.

Na začátku obce Jindřichovice se vlevo na svahu kopce pasou krávy, neodpustím si, abych je nepozdravil. Brácha, který jede za mnou, jen nevěřícně kroutí hlavou a já se začnu v přílbě nahlas smát.

Na křižovatce odbočíme na Kraslice. Konečně udržovaná a kvalitní silnici, po které můžeme jet svižněji a bez obav. Klesáme klikatou silnicí protínající les až k železniční stanici Rotava. Pak kopírujeme řeku Svatavu přes Smolnou až do Kraslic. 

Poblíž centra města míjíme dlouhou červenou budovu (firma Demak), kde se vyrábí plechové hudební nástroje, a na kruhovém objezdu, před novorománským katolickým kostelem Božího těla, se vydáme směrem na Luby. Kraslice opouštíme stoupákem vnořujícím se do jehličnatého lesa, kde chráněni před slunečními paprsky projíždíme jednu zatáčku za druhou.

Asi po dvou kilometrech začíná silnice opět klesat. Vyjedeme z lesa a musíme odbočit vpravo přes část zvanou Frankovy domky. Je tu několik malých domků podél silnice sloužící zřejmě pouze k rekreačním účelům. Nikde nevidíme ani živáčka.

Opět se ocitáme v lese. Les je vcelku prořídlý těžbou dřeva, které je naskládáno po nepravidelných úsecích u kraje silnice. Jakmile však vyjedeme z lesa, objeví se před námi krajina jako malovaná. Holý prostor je obehnaný dřevěnou ohradou, podél silnice a na loukách obou stran se líně pohybují krávy, které opět zdravím zamáváním. To bráchu asi vyburcuje k rychlejší jízdě, ujímá se vedení a jako vítěz míjí ceduli s názvem obce Čirá. 

Za obcí stoupák a pak se střídá les s pastvinami až do Luby. Luby je známá především výrobou strunných nástrojů, a tato tradice sahá až do počátků 17. století. V roce 1925 místní společenstvo houslařů přišlo s návrhem na stavbu pomníku, kterým měl být vzdán hold všem houslařům a výrobcům tohoto jedinečného strunného nástroje. Sochu houslaře míjíme po pravé straně v centru města na křižovatce u Městského úřadu a na další křižovatce se dáváme na Cheb.

Podél železniční tratě mineme obce Nový Kostel a Spálenou, po silnici mezi poli přes Hrzín pokračujeme do obce Křižovatka, odtud do Skalné, Starého Rybníka na Vojtanov, kde odbočíme doleva a ocitáme se na E49 směrem na Františkovy Lázně do Chebu.

V Chebu zaparkujeme v centru města. Když sundám přílbu říkám Švédovi, že mám chuť na zmrzlinu, snad ji tady někde koupím. Na okraji náměstí obdivujeme skupinu středověkých kupeckých domů s názvem Špalíček. Připomíná mi to trochu domovinu, protože v Prostějově máme také Špalíček, ale ten má úplně jinou historii.

Zmrzlinový stánek nikde nevidím, jen kavárnu s Italskou zmrzlinou, do které se mi nechce. Po několika snímcích opět startujeme motorky a Cheb opouštíme.

Na výpadovce na Mariánské Lázně, po levé straně si nelze nevšimnout obrovské dráhy pro motokáry. Kopírujeme jí takřka po celé její délce. Míjíme autokemp, který se nám nelíbí už jen z toho důvodu, že leží příliš blízko hodně frekventované silnice a než se nadějeme, ocitáme se na hrázi vodní nádrže Jesenice. Vyčetl jsem, že v nejhlubším místě nádrže bylo naměřeno úctyhodných 18m a délka nádrže činí 12km.

Asi 2km za Dolním Žandovem je odbočka na státní zámek Kynžvart, stává se pro nás výzvou. Zámek je známý nejen svojí bohatou historií, ale také se tu natáčel film „Kdyby tisíc klarinetů“. Nachází se tu jedna z nejvýznamnějších zámeckých knihoven v Česku s 12 tisíci tituly ve 24 tisících svazcích včetně vzácného fragmentu Starého zákona z konce 8. století. Dále kolekce 11 tisíci mincí se souborem dvou tisíců kusů mincí ze starověkého Řecka a římské mince z období 3. až 1. století př. n. l. a císařství 1. až 5. stol. n. l. 

Součástí zámeckého parku je golfový klub, který je nejmladším klubem v nejmenším kraji České republiky. Po prohlídce zámeckého parku vyrážíme na Starou Vodu do Velké Hleďsebi, kde chceme zůstat pro dnešní noc.

Velká Hleďsebe se rozkládá necelé 2km západně od Mariánských Lázní. Další místo, které dobře znám z dřívější doby v rámci rodinné dovolené nazvané: „Za poznáním lázeňských měst.“ Z této obce jsme denně vyjížděli navštívit všechna lázeňská města v okolí. Dokonce tu bydlel i můj kolega z práce a tehdy mě i mého tátu pozval na malé občerstvení do nedalekého autokempu Luxor, který je zároveň naší dnešní cílovou destinací.

Autokemp Luxor nabízí ubytování v chatkách, což plně vítáme. Dostáváme chatku označenou písmenem „j“ nedaleko umývárny. Při vybalování věcí mi Švéd popisuje své zážitky, které má spojené s tímto kempem a zároveň navrhuje prohlídku Mariánských Lázní. Ani se nepřevlékáme a znovu usedáme na motorky.

V Mariánských Lázních zaparkujeme na chodníku před hotelem Belvedere, abychom byly co nejblíže Kolonády a Zpívající fontány. Bohužel nemáme to štěstí slyšet nějakou skladbu z repertoáru fontány. Zpívající fontána hraje denně každou lichou hodinu včetně projekce s barevným osvětlením a my tam přijíždíme v hodinu sudou. Takže máme smůlu a po malé procházce kolonádou se vracíme zpět do Luxoru.

Vnitřní část restaurace kempu okupuje dětský tábor, který si tam uspořádal diskotéku. Personál oznamuje, že děti musí křepčení ukončit do 21 hodiny a prozatím nabízí místo na venkovních lavicích. Objednáme si pivo a poprosíme o poskytnutí elektrické energie pro notebook. Chci napsat denní shrnutí doplněné fotkami a zveřejnit to na našich stránkách. Personál velmi vstřícně oknem protahuje prodlužovací kabel. Notebook je však k ničemu. Opět selhává technika, trvá příliš dlouho, než se fotografie načtou. Je jasné, že závada v Harrachově nebyla v připojení.

Ještě než se odebereme ke spánku, přikrýváme motorky plachtou, aby ráno nebyly sedadla mokré od padající rosy. Je velmi příjemné usínat v peřinách v útulné chatce.

Den třetí – Šumava

Probouzím se chladem. Brácha ještě spí zavrtaný do peřiny a tak se co nejtišeji, jak jen to jde, hrabu z postele. Vyjdu před chatku a nasávám vzduch prosycený voňavým dřevem jehličnanů. Obloha slibuje nádherný slunečný den.

Po ranní očistě se vracím zpět do chatky. Brácha ještě spí, a tak se snažím jej co nejjemněji probudit, abychom mohli vyrazit co nejdříve.

„Brácho vstávej, nebuď srab!“, zařvu hned ode dveří.

Moc se mu nechce, jen se převaluje ze strany na stranu a na otázku kolik je hodin odpovídám:

„Je čas jet dál, bude nádherný den. Tož nebuď srab a vylez z postele!“, tentokrát volím prosebný tón v hlase.

Zatímco se Švéd probírá, jdu odkrýt motorky a plachty vystavím sluníčku, aby stačily oschnout, než vyrazíme. Švéd se vypotácí z chatky a zamíří k umývárně. Po několika minutách ji opouští, jako úplně jiný člověk. Ospalost zmizela, úsměv od ucha k uchu, a už z dálky dává najevo, jak moc se těší na dnešní den.

Než opustíme chatku, společně se zasmějeme cedulce nade dveřmi, která hlásá, že je "Zakázáno kouřit na chatkách!“ Nějak si nedokážeme představit kuřáka, který díky své vášni leze na chatku, kvůli potřebné dávce nikotinu. Samozřejmě nápis chápeme v jeho pravém smyslu.

Velkou Hleďsebi opouštíme přes Drmoul do Chodové Plané. Zde se Švéd ujímá vedení, protože mi chce ukázat místo, které prý stojí za to vidět. Zhruba v centru městyse odbočíme doprava a směřujeme k parkovišti. Brácha ukazuje ke skalnímu výklenku, kde vidím vstup do restaurace s příznačným názvem „Restaurace Ve skále“. Bohužel jsme tu příliš brzy, mají ještě zavřeno.

Vytáhnu mapu pro upřesnění, kudy vedou vytyčené body trasy a pak znovu usedáme na stroje. 

Planou míjíme po obchvatu a držíme směr Tachov. Slunce začíná příjemně hřát, obloha bez mraků a občas zavane lehký větřík, který na motorce jen tak tak registruji.

Do Tachova vjíždíme průmyslovou zónou. U prvního kruhového objezdu zamíříme k obchodnímu domu Lidl, abychom nakoupili pití na cestu a pro Švéda „energetickou“ margotku, jednu mi s úsměvem podaruje.

Pokračujeme okreskami přes Kundratice a Třískolupy do Bělé nad Radbuzou, kde odbočíme z hlavní silnice, abychom se podívali na místní pamětihodnost. Jedná se kamenný most přes řeku Radbuzu vybudovaný v 1. polovině 18. století. Most byl vystavěn kněžnou Metternichovou podle vzoru Karlova mostu. Má 8 oblouků a po každé straně stojí 3 barokní sochy svatých, z nichž jedna je Panna Marie Neposkvrněná. V dnešní době je most neprůjezdný, zabraňují tomu dva obrovské květináče s jehličnany. 

Most má pro Bělou nejen historický, ale i kulturní význam. Každý rok o první sobotě v srpnu se tu pořádá country festival s názvem Country na mostě.

Po necelých deseti kilometrech zastavujeme u restaurace v obci Houstoň. Před restaurací je provizorní posezení s deštníkem propagující pivovar Chodovar. Jakmile vejdeme do dveří, chlápek od výčepu nás informuje, že ještě není otevřeno a že musí kvapem odejít. Jakmile spatří motorkáře, ihned změní tón a nabízí základní občerstvení, které je momentálně schopen udělat. Dáme si kávu a čaj do kelímku a místo teplé snídaně se musíme spokojit se slanými tyčinkami.

Usedneme pod deštník a sledujeme čilý vesnický ruch doprovázený řevem projíždějících traktorů s vlečkami naplněnými hnojem. Romantická snídaně na „čerstvém“ vzduchu nás rozesměje, ale jsme rádi za teplý nápoj, který nás hřeje v žaludku.

Po „výtečné“ snídani zamíříme do obce Újezd, ve které je statek Jana Sladkého Koziny – vůdce chodovského povstání. Obec leží asi 5 kilometrů od Domažlic a rozprostírá se pod památnou horou Hrádek, který máme také v plánu navštívit.

Jakmile přijedeme do Újezdu, hledáme informační ceduli o statku, a po chvilce trápení se značením, se ocitneme před stavením, které je bohužel zavřeno. Dnes máme smůlu na zavřené dveře, kamkoliv přijedeme. Snad nebude na Hrádku závora, která by nám zabránila vjezdu k památníku.

Na vrcholu hory Hrádek (558 m n. m.) je vybudován komplex jako stvořený pro turisty. Nachází se tu v přímém sousedství restaurace, kiosek a dvě sochy v nadživotní velikosti.

Jedna socha znázorňuje Jana Sladkého Kozinu, jehož pohled směřuje k Plzni, kde byl 28. 11. 1695 oběšen na místě dnešního pivovaru. Socha je vytesána z hořického pískovce, vysoká 3,2 metry a vyjadřuje obdiv chodského lidu k jednomu z vůdců rebelů z roku 1693. Do jejího základu byla vložena listina, jejíž částečný text je zveřejněn na informační ceduli v areálu. Socha byla postavena v roce 1895, 11 let po prvním vydání knihy „Psohlavci“ a samotný autor Alois Jirásek se zúčastnil jejího odhalení. Zároveň převzal „Čestné občanství“ vsi Újezd.

Druhá socha znázorňuje psa, což je symbol Pohraniční stráže, navazující právě na tradici Chodů, kteří byli jejími strážci. Socha je dutá a její útroby často využívají děti ke svým hrám.

Samozřejmě restaurace i kiosek jsou zavřené, proto občerstvení čerpáme z vlastních zdrojů a zároveň obdivujeme překrásný výhled na Domažlicko. Poté odjíždíme na Folmavu, kde zamíříme přímo k benzince. Při tankování mě překvapuje cena benzínu, která je srovnatelná jako u benzínek ve větších městech.

Další naše zastávka je v Národním parku Šumava. Přijíždíme do vesnice Špičák, která je součástí Železné Rudy v Klatovském okrese. Mimo známého lyžařského areálu, spoustou hotelů, penzionů a lanovky se tu nachází i druhý nejdelší železniční tunel v republice. Měří úctyhodných 1747 metrů. Prvenství mu v roce 2007 sebral Březenský tunel, který je o pouhých 11 metrů delší. Tunel byl slavnostně otevřen v roce 1877 a na jeho výstavbě se podíleli dělníci z několika zemí, např. z Bosny, Dalmácie a Chorvatska.

My však míříme k vyššímu cíli, kterým je rozhledna Pancíř. Nejdříve zastavíme u rekreačního střediska Hofmanky a rozhodujeme o tom, zda jít k rozhledně pěšky, nebo ji zdolat na motorce. Po chvilce váhání vyhrávají dvě stopy na místo čtyř, a tak se proplétáme skupinkou turistů pomalou jízdou k vrcholu.

Na vrcholu hory Pancíř zaparkujeme naproti chaty stejného jména s vyhlídkovou terasou a rozhlednou. Z rozhledny je možno za jasného počasí spatřit vrcholky Alp v okolí Dachsteinu. Původně tu stála dřevěná rozhledna Rakouského turistického klubu z roku 1880, ale po jejím zániku Klub českých turistů vystavěl tuto chatu, kterou pojmenovali Matušova, podle propagátora šumavské turistiky. Dnes má stejný název jako hora, na které stojí.

K chatě je možné se dostat i sedačkovou lanovkou, která vede ze Špičáku. Lanovka má 2750 metrů a překonává převýšení 354 metry. 

Začínáme být středem pozornosti, a to díky výraznému oblečení. Lidé si myslí, že jsme policisté, ale naše „vytuněné“ motorky tomu neodpovídají. Raději nastartujeme a pomalou jízdou necháváme Pancíř za zády.

Švéd se ujímá vedení, protože tento kraj dobře zná. V zimním období jezdí lyžovat do sportovního areálu Špičák, kam nyní směřujeme.

Zastavíme u budovy s pokladnami a pokračujeme do kopce pěšky. Po levé straně se po svahu prohánějí „blázni“ na horských kolech. Svah je v tomto období přizpůsoben pro sjezd na horských kolech nebo jiných speciálech a my jen nevěřícně kroutíme hlavou, jakou rychlostí se mladí kluci ve věku 15 – 18 let řítí z kopce dolů. Několik metrů před námi mají dojezd a z poslechu zjišťujeme, že mluví německy. Pro našince i cizince je tohle místo rájem sportovců na Zemi.

Po prohlídce a bráchově výkladu s ukázkami, kde se co nachází a kde všude působil, pokračujeme k další destinaci. 

Projedeme Železnou Rudu po E53 na Klatovy a po necelých 4 km brácha odbočí k penzionu Pamferka. Penzion vlastní Švédův zaměstnavatel, se kterým by se chtěl pozdravit, ale správce budovy nám oznamuje, že majitel přijede později. Bohužel čekat nemůžeme, proto se vracíme zpátky na silnici. 

Asi po 2 km zamíříme na Hartmanice a po dalších 5 km na Annín. Opět se mi vybavuje rodinná dovolená na Šumavě. V Anníně se nachází sklárna, kterou jsme tehdy navštívili, nyní ji zrovna míjíme. 

U silnice na jednom stromě nepatrná cedule hlásá: „Muzeum lehkého opevnění.“, a pod cedulí šipka ukazující směr na lesní cestu. Motorky zaparkujeme na krajnici oproti autobusové zastávky a pak pěšky stoupáme do svahu pouze s tankvaky v rukou. Asi po 50 metrech se nám otevře malý prostor, na kterém si nadšenci vojenské historie vybudovali tábořiště. Všichni jsou oděni v dobových uniformách třicátých let.

Nejstarší muž skupiny v kotlíku nad ohništěm ohřívá jídlo, jiný sedí v přístřešku z vojenského stanového dílce a nabízí vystavené suvenýry k prodeji malé skupince návštěvníků. Vstupné, je dobrovolné, ale aby se návštěvník necítil ochuzen, lze si podle obnosu, který daruje, vybrat z vystavených suvenýrů. Na výběr je široká škála věcí týkající se vojenské historie. Od fotografií opevnění, přes knihy s válečnou tématikou až po vojenské součástky.

Poprosíme muže u kotlíku, zda je možné tady ponechat tankvaky, abychom je nemuseli s sebou tahat na prohlídku, souhlasně přikývne.

Z nedalekého přístřešku vychází silnější muž menšího vzrůstu. Je oblečen v dobové uniformě, bez saka jen tak v košili, přes ramena se mu táhnou šle od kalhot a hodnost desátníka je možné vyčíst pouze z lodičky na hlavě. Ihned nás vyzve, abychom jej následovali k prohlídce.

Před vstupem do bunkru (řopík) vede úzká, asi 15 metrů dlouhá stezka, lemovaná z vnější strany dřevěným zátarasem s ostnatým drátem, na kterém jsou umístěny plakáty vypovídající o historii naši země před okupací. Jsou zde zobrazeny různé statistiky, počty vojsk a techniky a přehled nejdůležitějších událostí předcházející válečný konflikt. 

Desátník v rámci expozice vypráví o životě samotných vojáků a náladě civilního obyvatelstva odrážející se v tomto období.

Do bunkru se dostáváme po žebříku. Vnitřek je zrekonstruovaný tak, aby vypadal jako v době jeho výstavby včetně dřevěného obložení. Je vybaven zbraňovými systémy i vzduchotechnikou. Dozvídáme se, že rekonstrukce těchto bunkrů je financována z vlastních kapes nadšenců do vojenské historie a ze vstupného, které vytěží za prohlídkovou sezónu, která je od května do září.

Po prohlídce bunkru se vracíme do tábořiště, prohlédnout si vystavené suvenýry. Ačkoli si nic nevybereme, vložíme peníze do kasičky a poté prohodíme několik vět s ostatními „táborníky“. 

Opouštíme tohle místo obohacení o znalosti problematiky výstavby vojenského opevnění před obdobím okupace a po příchodu k motorce si všimnu škrábanců na nádrži. Samozřejmě mě to nenechává chladným, když si zakládám na jejím vzhledu, ale Švéd mě uklidňuje ukázkou své nádrže, která má daleko větší a hlubší rýhy.

Rýhy jsou způsobené magnety, kterými se na nádrž uchycují tankvaky. Stačí malá kovová špónka přichycená na magnetu a jakmile se tankvak sundá z nádrže, zanechá po sobě nelítostně stopu na důkaz své přítomnosti. 

Jsem ze škrábanců tak rozhozený, že na další křižovatce, aniž bych sledoval značky, odbočím doprava a Švéd mě v dobré víře následuje. Po chvilce se ocitáme v Anníně a opět na stejné křižovatce, kudy jsme přijeli před prohlídkou bunkru. 

Zakroutím hlavou a krčím rameny na svoji omluvu, ale brácha jen mávne rukou, na znamení abych pokračoval dál.

Po několika kilometrech podél řeky Otavy odbočíme doleva na Kvildu. Následuje táhlí kopec s řadou zatáček a díky požitku z jízdy se uklidňuji, najednou se cítím prostě skvěle. 

V jedné vracečce kousek za obcí Svojše motorku nakloním do pravotočivé zatáčky tak, že brnknu stupačkou a zároveň malíkovou hranou boty o povrch silnice, až mi zatrne. Bylo to poprvé v životě, kdy jsem naklonil motorku do takového úhlu. 

V Kvildě se mi v hlavě probudí myšlenky na tátu. Od naší poslední návštěvy se tady téměř nic nezměnilo a vidím všechna místa, která mě pojí s nějakou vtipnou vzpomínkou na něj. Například maringotka s občerstvením ve svahu, dřevěná latrína, u které jsme se tenkrát hodně nasmáli nebo nedaleké slatě, kde jsem ho jmenoval „Králem Šumavy“. Cítím stesk a zpomalují jízdu, abych se z toho dostal.

Zaparkujeme před novogotickým kostelem sv. Štěpána, vedle nějž roste vysoký smrk. Tento strom byl do roku 2013 nejvyšší živý vánoční strom v ČR a je zapsán do České databanky rekordů a kuriozit. Strom měří 26,5 m a jeho prvenství mu sebral smrk ztepilý v obci Mladkov.

Obec Kvilda má více zaevidovaných rekordů, např.: Nejvýše položená obec (1065 m n. m.), nejstudenější místo v republice, nejdelší pramenící řeka v ČR a nakonec největší společenský sál se střešní kosočtvercovou dřevěnou vazbou prkének bez použití trámů, který byl zároveň zařazen mezi světové kuriozity.

Kvilda byla také reálnou inspirací pro televizní film Karla Kachyni – Král Šumavy z roku 1959.

Jakmile sundám přílbu, otočím se k bráchovi a hned na něj vybafnu: „Neříkej nic!“, myslel jsem, že viděl, jak drhnu stupačkou o silnici, ale On jen pohodově odpoví: „Se někdy stává, moc jsme si nezajeli.“, měl na mysli zajížďku v Anníně. Musel jsem vysvětlit, o čem mluvím, protože si opravdu ničeho nevšiml.

Vyfotíme se před kostelem a pak znovu usedáme na stroje. 

Kopírujeme Teplou Vltavu přes Borovou Ladu a v Horní Vltavici pozdravím pasoucí se krávy. Pokračujeme na Lenoru a Volary, kolem vodní nádrže Lipno až do Černé v Pošumaví, kde zastavíme v centru u Restaurace s poetickým názvem „Sen“.

Budova vypadá vcelku luxusně, jsme natěšeni, že si dáme i luxusní jídlo. Usedneme na verandě, abychom lépe viděli na motorky. Po několika minutách přichází servírka s jídelním lístkem. Objednáme si pití, polévku a jako hlavní chod panenku v houbové omáčce s hranolky. Pití je naservírováno obratem.

Švéd si odskočí k motorkám. Myslel jsem, že si něco zapomněl, ale protože se hned nevrací, připadá mi to divné. Otočím se, a vidím, jak brácha usazuje malého chlapce do sedla své Moňóni. Pro chlapce je to zážitek sedět na tak obrovské motorce a usmívá se na všechny strany. Brácha se mezitím baví se dvěma chlápky, kteří k chlapci nejspíše patří, což mi po svém příchodu potvrzuje.

Asi po třiceti minutách marného čekání na jídlo to brácha nevydrží a začne se hlasitě rozčilovat. 

„Co tak dlouho může trvat na polévce? Vždyť je to přeci hotovka!“, nakonec se zvedne a zajde k výčepu.

Po chvilce přichází servírka i s polévkami, které vracíme, jsou úplně studené. A jako reakce ze strany personálu přichází trest, pro pohrdání nad studenými pokrmy, čekáme dalších deset minut, než nám polévky opět přinesou. 

Jakmile servírka odnese prázdné talíře, čekáme na hlavní jídlo dalších 15 minut a brácha pění. Nejraději by odešel a neplatil ani za tu polévku, která stejně za moc nestála.

Nakonec se dočkáme i hlavního pokrmu, hranolky studené a panenka se nedá požvýkat. 

Tak nevím, zda by restauraci neměli přejmenovat, protože „Sen“ zní dost ironicky. Ledaže si o dobrém luxusním jídle můžeme nechat jen zdát. Každopádně jsme tu byli jako v dost blbém snu – doslova noční můra. 

Doháníme časovou ztrátu, a tak jen na pár vteřin zastavíme v Lipně a pak už kopírujeme železniční trať do Vyššího Brodu, kde odbočíme na Dolní Dvořiště.

Asi po 10 km se ocitáme v dlouhé, pomalu jedoucí koloně. Před námi jede traktor a není možné ho předjet. Pomalá jízda, horké sluneční paprsky a trávení oběda vyžadují svoji daň. Projevuje se únava, proto vyjedeme z kolony a odstavíme motorky u zemědělského družstva v obci Rybník.

Brácha vytáhne margotku, aby prý doplnil energii. Každý máme svoje prostředky doplňující energii, brácha margotku, já kávu.

U Dolního Dvořiště se napojíme na E55. Tato silnice je v ČR známá především díky ženám stojících u krajnice, provozující za úplatu sexuální služby, ale málokdo si přečte, že silnice začíná ve Švédsku ve městě Helsinborg a končí až v Kalamatě v Řecku. Její celková délka činí 3305 km a je dvakrát přerušena trajektovou dopravou, a to z Dánska do Německa a z Itálie do Řecka. Vede přes 7 zemí: Švédsko, Dánsko, Německo, Česko, Rakousko, Itálie a Řecko.

V Kaplici opouštíme E55, nabíráme směr Nové Hrady a odtud do České Velenice. Toto město je srdeční záležitostí Švédova táty. Je to jeho rodné město. Hledáme místo, kde by z fotek bylo patrné, že jsme tu byli. Nakonec se vyfotíme u památníku připomínající osvobození města Rudou armádou.

Při focení okolo nás prochází mladá Vietnamka, která se potichu chichotá. Brácha na ni zavolá:

„To je legrace, že?“

Vietnamka přidá do kroku, ale kýváním hlavou dává najevo souhlas, zatímco já vybuchuji smíchy. Ani nevím proč, ale v té chvíli mi to připadalo jako dost komická situace. Dva staří blázni v motorkářském se selfie tyčí tu pózují uprostřed města.

Nedaleko odtud je hraniční přechod do Rakouska České Velenice - Gmünd. Švéd navrhuje, podívat se tam. Odtud vede nádherná silnice značená jako L62 po které ujedeme necelých 10 km, než se vrátíme zpátky na naši stranu. Bez 4 km vede L62 přímo po lajně hranice, takže naše předsevzetí před začátkem expedice není příliš znehodnoceno.

Suchdol nad Lužnicí mám spjato s dětstvím. Když mi bylo 12 let, spluli jsme se strýcem na kánoi řeku Lužnici ze Suchdolu do Tábora. Tehdy, poslední noc před splouváním jsme spali v autě, (měl wartburga), někde v místech suchdolské pískovny. Po tolika letech to tady vůbec nepoznávám.

Za umělou vodní nádrží s názvem „Cep“ odbočíme na Chlum u Třeboně. Je na čase hledat ubytování, jinak zatmíme. Brácha vyhledal na internetu v mobilním telefonu autokemp Hejtman, ke kterému směřujeme.

V kempu zaparkujeme hned za bránou. V recepci nikdo není a chybí i cedulka, která by omlouvala recepční, že není na svém místě. Opět se stáváme pro nejbližší ubytované středem pozornosti a opět si myslí, že jsme policisté.

Asi po 45 min. přichází recepční, můžeme se utábořit kdekoli chceme. Vybíráme místo, aby nebylo příliš blízko občerstvení a zároveň aby nebylo daleko k umývárně a WC. Nakonec postavíme stany několik metrů od recepce, abychom při odjezdu nebudili kemp svými motory. Chceme ráno vyjet co nejdříve.

Brácha se vydal na průzkum kempu, ale po pár minutách se vrací pro peněženku. Sprchy jsou prý na automat za dvacetikorunový poplatek. Protáčím panenky v očích. Už vidím, kolik dvacetikorun budu muset do automatu naházet, než se osprchuji. Mám jasnou představu, jak mám oči plné mydlinek a s ručníkem kolem beder vybíhám ze sprchy, abych vhodil další minci pro příděl vody, a než se vrátím, při mé smůle, mi tam někdo vleze.

Jakmile se Švéd vrátí ze sprchy, sonduji, jak ten automat vlastně funguje. Vše mi vysvětlí a nemám se prý čeho bát, vody je dostatečné množství. Naplněn informacemi a zmatkem v hlavě se vydávám vstříc moderní technice penězi vysvětlit, že potřebuji spáchat hygienu. 

Přicházím s respektem k automatu a po přečtení návodu vhazuji minci, která světelnou signalizací určí, kterou ze sprch můžu použít. Po zavření dveří a puštění vody se mi teprve ulevilo. Vše jsem pochopil a vody bylo opravdu dostatečné množství. Můj dramatický scénář byl odplaven spolu s potem a prachem z cest do odpadních vod

Je večer, slunce zapadá a my dostáváme hlad. Zastavíme se u stánku, kde není příliš dlouhá fronta, a vybíráme z denní nabídky jídla. Vyhrává tlačenka s cibulí a pivo. 

Během večeře zazvoní telefon, volá Česťa – dědek. Jak už jsem zmínil v kapitole o přípravách, je tento kluk inspirací pro naši expedici. Česťa, vlastním jménem Tomáš, projezdil na své „Terezce“ celou Evropu a zkušeností má na rozdávání. Už jako malý kluk jezdil motokros. Česťa by se rád alespoň na jeden den k nám připojil, proto si domluvíme místo setkání v Mikulově. Tam rozhodneme, kde se ubytujeme pro příští noc.

Po dobrém jídle a několika pivech přichází únava, proto se sbalíme a odcházíme ke stanům. Tady zjišťujeme, že jak na potvoru jsme stany postavili vedle „pařmenů“. Notně ovlivněnou mládež alkoholem, vyřvávající na celé kolo vůbec nezajímá, že ostatní chtějí spát. Je slyšet falešný zpěv hospodských odrhovaček podporován dávením zvracejícího, a to vše doprovázeno hlasitým ženským smíchem. Usínáme hodně dlouho po půlnoci.

Den čtvrtý – Morava

Kupodivu po těžké noci přichází čerstvé ráno. Cítím se docela vyspaný na to, jak bylo těžké usnout. Ještě chvíli zůstávám ve spacáku a nasávám ticho spícího kempu. Dlouho to nevydržím a téměř zároveň s bráchou rozepínám zip stanu. Chvilku na sebe zíráme a šeptem se zvesela pozdravíme. Vidím na bráchovi, jak moc se těší na dnešní den. Co se mě týká, já se těším, až vypadnu z tohoto kempu a nebudu tady muset zůstat další noc.

Jakmile opustím stan, prohlížím ho ze všech stran. Hlavně jestli neutrpěl újmu od toho dávícího se mladíka, který tu někde v blízkosti zanechal vzorky veškeré večerní konzumace. Naštěstí nic nenacházím, a proto se můžu v klidu odebrat do umývárny.

V umývárně na mě čeká šok. Několik chlápků stojící u pisoárů vykonává ranní potřebu, což evidentně nevadí starší uklízečce, která poletuje mezi nimi a vytírá mopem podlahu a přitom s každým z nich vykecává. Jsem od malička v této intimní věci stydlivý, proto jdu nejdříve k umyvadlu a za doprovodu velké bolesti močového měchýře čistím zuby. Tekoucí studená voda a plný močový měchýř nejde dohromady, a modlím se, aby uklízečka už konečně vypadla. Jakmile odejde, doslova se rozběhnu k nejbližšímu pisoáru a za velkého funění vypustím bolestivý obsah. To nám ten den hezky začíná.

Mezitím, co jsem „trpěl“ v umývárně, brácha sundal plachtu z Moňóni i vrchní střechu stanu a vystavil je sluníčku, aby oschli od rosy. Dnes je brácha od rána ve všem rychlejší než já.

Opouštíme kemp a hledáme benzinku, abychom dofoukali gumy na správný tlak. Je nám jasné, že při foukání nesmí být pneumatiky zahřáté předešlou jízdou, ale naštěstí jedeme jen několik stovek metrů.

U kompresoru po nasazení hadičníku k ventilku je jasné, že touto hadicí nic nenafoukáme, proto se Švéd pouští do opravy. Divím se, že obsluha benzínky nereaguje, musel přeci někdo vidět, jak s hadicí zápasíme déle, než je normální. Díky tomuto zdržení pneumatiky opět vychladly a my můžeme být v klidu.Po dofoukání kol vyrážíme na Jindřichův Hradec, ale v Lásenici odbočíme na Číměř a pak na Novou Bystřici do Slavonic.

Okolí Slavonice je nazýváno Českou Kanadou. Slavonice je také někdy přezdívaná jako „malá Telč“ a leží v moravské části Jihočeského kraje. Mimo jiné je známa svým pevnostním areálem. Vytvořili tu zhruba tříkilometrovou naučnou stezku o 13 zastávkách. Stezka začíná na parkovišti jako nultý bod stezky s informacemi o výstavbě lehkého opevnění. Jeden řopík (bunkr vz. 37) se nachází přímo naproti parkoviště, takže máme možnost si jej prohlédnout zblízka. Motorkářská obuv nám nedovoluje projít celou stezku a také nechceme nechávat naložené motorky na celkem opuštěném místě bez dozoru.

Těsně před naším odjezdem přijíždí nezávisle na sobě tři vozidla se zvědavci nebo fanoušky vojenské historie. Uděláme nezbytnou fotografii a pokračujeme v cestě kolem Bejčkova mlýna a asi po 300 m po pravé straně objevujeme Muzeum samorostů. Každého, kdo sem vejde, majitel neobvyklé sbírky Karel Tůma osobně přivítá a popisuje, co je zde cenného k vidění a jakým způsoben k tomu či onomu samorostu přišel

Zahrada u domu je poseta nejrůznějšími druhy samorostů, které doplňují stoly, lavice a křesla, připomínající spíše královské trůny. Nejvyšší exponát měří 3,2 m. Menší kousky má pan Tůma uloženy ve stodole a v garáži a ty nejvzácnější v domě, kde se normální smrtelník bez pozvání nedostane.

Majitel sbírky je bývalý lesník a díky práci, se tak dostal k tomuto zvláštnímu koníčku. Neobvyklá sbírka činí na 1450 unikátů a je neustále doplňována novými kusy. Některé z nich jsou na prodej a tak se samorosty dostávají do zahraničí jako např. USA či Austrálie a některé si filmaři zapůjčili do filmů – Cesta z města, Pelíšky nebo Šumná Česká Kanada.

Sbírka je také zanesena do České databáze rekordů a kuriozit a jeden samorost s názvem „Mozek“ je k vidění v pelhřimovském Muzeu rekordů a kuriozit. 

Dalších 25 kilometrů kopírujeme státní hranice. Přijíždíme do obce Uherčice, kde za křižovatkou po levé straně vidíme vysokou starou budovu, ve které se nachází hostinec. Součástí hostince je i venkovní posezení. 

Zaparkujeme motorky a usadíme se pod slunečník co nejblíže k silnici. Téměř okamžitě přichází postarší číšník s plácačkou na mouchy a nabízí kromě nápojů i teplý oběd. Ihned se mi vybavuje film - Tři veteráni. Očekávám, kdy se objeví „Plájbój Éda – prostý pobíječ much“, ale to už bych chtěl asi moc, proto se střídavě s bráchou stáváme Édou my sami.

Po silnici projíždí parta motorkářů na chopperech a za několik minut je následuje kolona amerických vojenských vozidel z období 2. světové války. Jsme sice přes zábradlí málo vidět, ale ti, kteří nás vidí, začnou zběsile mávat. Mávají tak na všechny, koho potkají a vždy je mávání protistranou opětováno.

Po obědě pokračujeme v cestě a další zastávkou se stává barokní zámek Vranov nad Dyjí. I zde mám své vzpomínky na tátu a vcelku čerstvé. Ve Vranově nad Dyjí byla předposlední dovolená tátova života. Tehdy jsme navštívili nejen zámek, ale i nedaleký bunkr, zámek Bítov a zříceninu hradu Cornštejn.

Zámek je obklopen turisty, táhnoucí se jako had do prudkého kopce z městyse stejného jména. Někteří šílenci využívají silnice místo lesní cesty, která je sice prudší, ale daleko bezpečnější, protože silnice není pro chodce přizpůsobena. Parkoviště je přeplněné tak, že i pro jednu motorku není dostatek místa a navíc se tu motá příliš mnoho lidí. Nejbližší prohlídka začíná až za dvacet minut, proto se rozhodujeme pokračovat v jízdě do další destinace, kterou je město Znojmo.

Znojmo je druhé největší město v Jihomoravském kraji a je známé nejen okurkami, ale i svým podzemím.

Pod městem se ukrývá rozsáhlý čtyřpatrový systém podzemních chodeb a sklepů z 13. až 17. století, měřící téměř 27 km, a je tak svoji podzemní rozlohou největší v ČR. Chodby dosahují hloubky až 11 metrů pod povrchem země ale zpřístupněná část pro veřejnost měří zhruba jeden kilometr. Některé prostory sloužily jako mučírna, dokládá to dvoulodní sál pod bývalou radnicí.

Zastavujeme v centru města a marně se snažíme najít trochu stínu. Je opravdu šílené horko, ale na déšť to nevypadá. Když už stojíme, vytáhneme telefony a dáváme domů na vědomí, kde se nacházíme a kam pak máme namířeno.

Rozpálené náměstí nás nutí znovu se vydat na cestu. Držíme se levého břehu Dyje až do Drnholce, kde řeku překonáme a pak už jen sledujeme cedule s nápisem Mikulov.

Do Mikulova přijíždíme po E461, na kterou jsme se napojili za obcí Březí. Je celkem hustý provoz, ale naštěstí plynulý. Sledujeme cedule s nápisem zámek, abychom si u něj mohli na chvilku odpočinout, jenomže na motorkách se k němu nemůžeme dostat. Díky zákazu vjezdu a spletí jednosměrných silnic se nám podařilo celý zámek objet kolem dokola. 

Původně tu stál kamenný románský hrad z dob Přemyslovců, ale od 13. stol. se začalo s jeho přestavbou od gotického hradu až do podoby renezančního zámku. Posledními majiteli, do roku 1945, byli Ditrichštejnové, kteří tady v Mikulově mají svoji hrobku. Hrobka je chráněná jako kulturní památka ČR.

Ve sklepení zámku je uložen Mikulovský obří sud. Sud patří k jednomu z největších v Evropě a mělo by se do něj vlézt 1014 hl vína. Sud obepíná 22 ocelových obručí, z nichž každá váží 390 kg a celý sud váží 26 tun. Sud ze sibiřského dubu, vyrobil v roce 1643 bednářský mistr Kryštof Špecht z Brna se třemi tovaryši přímo ve sklepě zámku. Podle pověsti, měla švédská armáda, když zámek rabovala, obří sud vypít za pouhé tři dny.

Na zámku byly 2. prosince 1805 po bitvě u Slavkova dojednány předběžné podmínky míru mezi Francií a Rakouskem a 61 let po porážce rakouského vojska v bitvě u Sadové, tu 26. července 1866 bylo podepsáno příměří mezi Rakouskem a Pruskem, tzv. Mikulovské příměří.

Při pohledu na místní kraj si uvědomím, že je třeba zavolat Česťovi. Zaprvé musíme zjistit, kde se nachází, zadruhé je třeba domluvit místo setkání a zatřetí musíme najít nějaký kemp pro dnešní noc. 

Švéd vytáhne telefon a po třetím zazvonění se ozve Česťa. Během krátkého rozhovoru jsou vyřešeny dva body ze tří. Víme, kde se Česťa nachází a místo setkání je domluveno ve Strachotíně. Prý je tam i nějaký kemp, tak snad tam najdeme azyl pro všechny a vyřešíme tak i ten bod poslední.

Vracíme se po E461 směr Brno, ale po 10 km odbočíme na Hustopeče. Projedeme Horní Věstonice, poté Dolní Věstonice, která je známá ojedinělým nálezem sošky nahé ženy – Věstonické Venuše. Soška pochází z období mladého paleolitu datována v rozmezí 29000 – 25000 let př. n. l., a je to nejstarší keramická soška na světě. Objev této sošky (13. 7. 1925) vyvrátil domněnku, že v době paleolitu nebyla keramika ještě známa. 

Vodní nádrže Nové Mlýny překonáváme mezi střední (Věstonickou) a Dolní (Novomlýnskou) nádrží pomalou jízdou. Nové Mlýny mají celkem tři nádrže a nejmenší z nich, Horní (Mušovská) nádrž má rozlohu 528 ha. Věstonická 1031 ha dosahuje na sedmé místo a Novomlýnská s rozlohou 1668 ha na čtvrtou příčku v žebříčku velikosti vodních nádrží v ČR. Celkově Nové Mlýny je největší vodní nádrží na Moravě a její hloubka ve většině míst nepřesahuje 2m. Maximální hloubku 7,8 m naměřili v Novomlýnské nádrži.

Strachotín, místo setkání s Česťou-dědkem. Na začátku obce za hospodou zamíříme k autokempu s názvem Free star. Zaparkujeme motorky před bránou kempu a Švéd se jde zeptat do recepce, zda je volné místo. Mně osobně se tady nelíbí a počet ubytovaných očividně přesahuje stanovenou kapacitu, je tu hlava na hlavě, navíc se tu nikde nedá schovat před žhavým sluncem.

Recepční ochotně vychází z chládku recepce, a přestože nevěří, že by se tu našel nějaký plac, vyzve nás k jeho následování. Po chvilce hledání ukáže na jedno malinkaté místečko, kde bychom stěží postavili jeden stan, ale kam zaparkovat motorky netuší, proto s díky odmítáme. Snaží se nám pomoci, a to ještě neví o Česťovi, který je na cestě. Při loučení nás odkazuje do místní hospody, kde prý občas někoho ubytují na zahradě, tak ať se zkusíme zeptat.

V místní hospodě jdeme rovnou k výčepnímu a prosíme o ubytování i s motorkami, ale jsme razantně odmítnuti. Majitel vůbec nechápe, koho tohle napadlo a prý takovou možnost ubytování neposkytuje a zdůrazňuje, že veškeré ubytování, které nabízí v rámci penzionu, je plně obsazeno. Prostě sezóna v plném proudu.

Vracíme se k motorkám. Vytahuji mapu a Švéd hledá v mobilu nejbližší kemp, když se ozve známý zvuk přijíždějícího TDM, je to Česťa-dědek. Konečně jsme všichni pohromadě. 

Během našeho vítání přijíždí Fiat Uno černé barvy a v něm dvě ženy. Žena u volantu se arogantně domáhá toho, abychom uhnuli motorkami, protože se chce otočit. Česťa se rozesměje na celé kolo, mně spadne údivem brada a Švéd ženě nabízí pomoc, aniž by musel s motorkou hýbat. Je tu dostatek místa pro dodávku, natož pro tak malé vozítko. Uražená žena zavírá okýnko a snaží se provést manévr, ale zřejmě nemá dostatek zkušeností nebo to prostě neumí. Švéd se snaží navigovat, kam až může při couvání zajet, ale ona to odmítá nebo na truc dělá, že to nevidí. Na pátý či šestý pokus se jí konečně podaří otočit vozidlo do požadovaného směru a rychle odjíždí. Samozřejmě se ještě chvíli bavíme na její účet.

Po malé poradě se rozhodneme pro autokemp Apollo u Lednice. Vyrazíme na Hustopeče, a tam najíždíme na E65 (D2). Chceme odbočit do Zaječí, ale ukazatel hlásí objížďku, proto pokračujeme na Břeclav a z dálnice sjíždíme až u Podivic.

V Podivicích, v centru obce zastavíme u krajnice a rozhodujeme, kudy pokračovat. Je to tu samá objížďka nebo zákaz vjezdu a přitom žádné značení směru kudy se dostat do požadované obce. Česťa-dědek zkoumá mapu a Švéd vyhledává v mobilní navigaci. Nakonec obracíme motorky a jedeme zpět až k místu sjezdu z dálnice, odkud jsme přijeli. Zůstáváme na vedlejší komunikaci a kopírujeme E 65 asi 10 km směrem na Hustopeče, pak odbočíme do Zaječí.

Začínám být nervózní a dávám to znatelně najevo. Už hodinu jezdíme a přitom se pořád nacházíme jen několik málo kilometrů od posledního kempu u Nových Mlýnů. Je pravda, že značení objížděk je v těchto místech nedomyšlené nebo pořád něco přehlížíme. Nemám proto žádné rozumné vysvětlení. V hlavě se mi honí, kolik zbytečných kilometrů jsme teď najeli.

Před Milovicemi uhýbáme doleva, projedeme Bulhary, Nejdek a Lednici směrem na Břeclav. Za cedulí oznamující konec Lednice následuje asi kilometr táhlá rovinka, a pak se nám po pravé straně otevře výhled na vodní plochu Mlýnského rybníka, na jehož konci se konečně objeví ukazatel kempu Apollo.

Vjezd do kempu je dost nešikovně situován, je za rohem, navíc z kopce a k odbočení nám brání hustý provoz protijedoucích vozidel. Nakonec se podaří vystihnout skulinky mezi jednotlivými auty a zastavíme až u kamenné recepce. Švéd sesedne z „Moňóni“ a zamíří k okýnku recepce, zatímco já s Česťou rozmýšlíme, kde rozbijeme „tábor“. 

Rozhodujeme se pro strategické místo, kde je dostatečný prostor jak pro naše stany, tak pro motorky. Není daleko k WC, sprchám nebo k občerstvení. Dá se říci, že se nachází v centru celého kempu.

Levá část kempu je zaplněna přívěsy a karavany, zároveň tak vytváří jakousi protihlukovou bariéru od hlavní silnice. Hranici mezi levou částí a stany tvoří cesta pokrytá jemným žlutobílým pískem. V úrovni recepce, po celé šířce kempu se nachází zázemí k společenským akcím. Je tu prostorná restaurace a několik obytných chatek, naopak zadní část kempu je vyčleněno pro sociální zařízení.

U vybalování věcí si Česťa dělá legraci, co všechno s sebou zbytečně taháme. Ze zkušeností, které má, vozí jen ty nejzákladnější věci k přežití, a je limitován velikostí a hlavně tvarem svých kufrů. Na rozdíl od našich látkových brašen má Česťa plechové „bedny“, takže musí pečlivě zvážit, co a kam uloží, neboť pevné stěny kufrů nedovolí žádnou toleranci. Přesto první věc, kterou vytáhne je malinká skládací židlička, jakou používají rybáři. Usadí se na ni a živě popisuje, s čím si vystačí na svých cestách, zatímco my stavíme stany. Během popisování osobních věcí, které má zabaleny v kufrech ze sebe sundává oblečení a najednou tu sedí pouze v šortkách. Své motorkářské oblečení rozvěsil na „Terezku“ a při té příležitosti vytáhl malou ruličku ukrývající stan. 

Konečně i Česťa začíná stavět svůj příbytek, ale rozhodně přestat mluvit v úmyslu nemá, musí být slyšet desítky metrů daleko.

Jakmile postavím stan a vybalím potřebné věci, začnu se shánět po umývárně. Myslím, že bych svým zpoceným tělem a jeho charakteristickým zápachem mohl učit mladé tchoře smrdět. 

Po cestě k umývárně mě zaskočí ženský hlas, vycházející z části pro obytné přívěsy: 

"Sousedééé!“

Nevěřím, že by někdo volal zrovna na mě, přesto se ohlédnu a vidím od jednoho z přívěsů mávající sousedku z naší vesnice. Po chvilce se objevuje i její manžel. Prohodíme několik vět, co tady každý z nás pohledává a co zamýšlíme dál. Dozvídám se, že přijeli brázdit tento kraj na kolech a já se pochlubím probíhající expedicí. Shodneme se, jak je ta naše vlast malinká.

Konečně sprcha. Nádherný pocit, když se člověk může opláchnout vlažnou vodou a schladit rozpálené tělo. Užívám si každé kapky, která na mě dopadne, a vím, že na své cestě, kterou na těle vykoná, s sebou vezme veškerý zápach a prach z úmorného parného dne. Kdyby někdo další nenaléhal, abych z té sprchy konečně vylezl, zůstal bych tam rozhodně déle. Opouštím toto místo s pocitem svěží čistoty a celkového odpočinku.

Po příchodu ke stanům se k umývárně chystají i brácha s Česťou, a tak mám dostatek času připravit si pohodlný nocleh. Mokrou osušku přehodím přes střechu stanu a vybalím zbytek věcí. Pak přeparkuji motorku co nejblíže svému stanu, což později udělají i Česťa s bráchou.

Když už máme zabezpečeny motorky a vše připraveno ke spánku navštívíme místní restauraci. Restaurace má kamenný vchod, dřevěnou střechu a stěny spletené z rákosu, což vytváří příjemný pocit léta tráveného někde u moře. 

Restauraci dominuje dlouhý pult, za kterým se skrývá velká škála výběrových dobrot. Jídelní lístek ve formě flipchartových tabulí nabízí od studených hospodských jídel - utopence, nakládaný hermelín nebo tlačenku, po teplé pokrmy obsahující převážně hranolky. Také se tu grilují kuřata nebo gyros a nechybí velký výběr sýrů. Vše za vcelku příznivé ceny. My se soustředíme hlavně na pivo, protože potřebujeme doplnit tekutiny do vyprahlého těla, ale po druhém a dalším pivu se postupně řadíme do fronty vystát nějakou tu dobrotu.

Netrvá dlouho a restaurace je nacpaná k prasknutí. Lidi, kteří se doposud váleli u svých stanů, karavanů nebo někde u vody, se chtějí občerstvit, a fronta u pultu se stává nekonečnou, proto se uchylujeme ke strategii: jeden půjde a přinese i ostatním.

Po dobrém jídle a doplnění tekutin přichází únava, a tak se odebereme ke stanům. Už z dálky vidím, že je tu mnohem více stanů, než před odchodem do restaurace a polohlasem nadávám: 

„Jak se tady ráno budu motat s motorkou? Ti lidi jsou bezohlední, abych vůbec vyjel!“ 

Oba kluci mě uklidňují příslovím: „Ráno je moudřejší večera“.

Den pátý – vinohrady

Ráno mě probouzí příjemné teplo. Musí být celkem brzy, protože v kempu je ticho a klid. Vylezu ze stanu a pořádně se protáhnu. Skoro současně semnou, se ze sousedního stanu hrabe starší chlápek a tiše si popřejeme dobré ráno. Odcházím do umývárny spáchat ranní hygienu a po návratu ke stanům zjišťuji, že brácha i Česťa pořád ještě spí. 

Chlápek sedí u malého piknikového stolku s mnohem mladší přítelkyní nebo snad manželkou a oba pozorují cvičící ženu opodál. Opět pozdravím a začnu se věnovat balení. Nejprve sbalím veškeré hadry a pak začnu bourat stan, když se přede mnou objeví ten chlápek odvedle s kouřícím ešusem v ruce. 

„Nechcete horkou vodu? Já uvařil vodu na čaj a nějaká zbyla, tak ji nechci jen tak vylít, teď zrovna dovřela“, dušuje se s úsměvem.

Samozřejmě jsem potěšen nabídkou a už obcházím motorku. Zabořím ruku do zadní části levé brašny, jako do loterijního bubnu, a vylosuji hrnek i s kávou. Chlápek spaří kafe a odchází za svoji společnicí, které obdivně vypráví, jak přesně vím, kde mám uložené věci. Kdyby však věděl, že jsem ten hrnek zrovna před chvílí držel v rukách, jak jsem tam ukládal oblečení, myslím, že by svůj obdiv tolik najevo nedával.

Jakmile mám sbaleno, pohodlně se usadím na Česťovu židličku a vychutnávám silnou voňavou kávu. Miluji vůni čerstvě spařené kávy a tak po každém doušku nechávám hrnek v takové poloze, aby mi ta vůně sama vcházela do nosu. Když mi zůstává v hrnku sotva polovina černého moku, uvědomím si, že by ti dva měli pomalu vstávat, proto zavolám:

„Vstávat! Tož chlapi, nebuďte srabi a vylezte!“

Ze Švédova stanu se ozve ospale: „No jooo, pořád, to je každý ráno toto!“, a podle pohybů stanu je poznat, že se snaží dostat ze spacáku. Po chvilce otvírá stan a vykoukne na mě jeho usměvavá tvář. Za to z druhého stanu se ozve šokující:

„Já nemůžu ven, mám ranní erekci!“, což vyvolá hlasitý smích. Česťovu hlášku museli slyšet snad všichni, protože ji doslova zařval, a hned několikrát.

Mezitím, co se brácha s Česťou balí, vytahuji mapu a vypíšu několik záchytných bodů na papír, který vložím pod folii do tankvaku, abych na něj viděl i za jízdy.

Ještě než opustíme kemp, zajedu za sousedy k přívěsu a posílám po nich vzkaz domů, že jsem živ a zdráv, přestože s domovem komunikuji telefonicky každý den několikrát.

Když opouštíme Lednici, trochu zalituji, že jsme se nepodívali do Lednicko-valtického areálu, jenomže tady je toho k prohlížení tolik, že bychom potřebovali minimálně jeden den expedice navíc. Malou náplastí může být krátká zastávka ve Valticích. Je to město s bohatou vinařskou, kulturní a turistickou tradicí, jako stvořené pro dovolenou. Historické jádro města je zapsané v Seznamu světového kulturního dědictví UNESCO.

Čestnými občany Valtic se v roce 1928 stal první československý prezident T. G. Masaryk a o osm let později i jeho nástupce E. Beneš. Během existence tzv. železné opony probíhalo kolem Valtic hraniční pásmo se zákazem nebo omezeným vstupem.

Valtice jsou významné moravské vinařské středisko, což dokazují vinice v těsné blízkosti města a také Střední odborná škola vinařská, jediná svého druhu v ČR založena roku 1973.

Zastavujeme před barokním zámkem, který až do roku 1945 vlastnili Lichtejnštejni. Byli to právě oni, kdo areál města a jeho okolí včetně okolí Lednice přetvořili v jedinečný krajinný komplex evropského významu. Od roku 1995 je chráněn jako Národní kulturní památka a rok poté byl zapsán na Seznam světového kulturního dědictví UNESCO.

Původně to byl gotický hrad z 13. století a postupně byl přestavěn přes renesanční zámek až do jeho nynější barokní podoby. 

Po vnější prohlídce skvostného valtického zámku pokračujeme v jízdě do Břeclavi, kde na okraji města zastavíme u benzinové stanice. Musíme se nasnídat. Jako jídelní stůl poslouží Česťova „Terezka“, přesněji její horní kufr za sedadlem.

Tady se Česťa-dědek s námi loučí a odjíždí zpátky k domovu. My pokračujeme podél hranice se Slovenskem přes Hodonín do Petrova.

Petrov je nevelká obec v okrese Hodonín nacházející se jihozápadně 3 km od Strážnice. Je to známá vinařská obec, jejíž součástí jsou vinné sklepy tzv. Plže, které byly v roce 1983 prohlášeny Památkovou rezervací lidové architektury. V areálu Plží je okolo 80 vinných sklepů budovaných už od 15. století. Je to oblíbená turistická destinace milovníků lidové architektury a hlavně vína. Areál je přístupný celoročně a tvoří jej uličky spojené dvěma náměstíčky. Horní náměstíčko nebo též horní centrum je středovým zájmem pro různé akce, které se tu během roku pořádají. Také se tu natáčelo několik filmových záběrů do seriálu „Slovácko se nesúdí“ nebo filmu „Jak básníkům chutná život“.

Motorky necháváme u informační tabule a vcházíme do jedné z uliček. U horního náměstíčka objevujeme otevřený sklep a před ním tabule s nabídkou místních vín. Vejdeme do sklepa, kde na nás dýchne příjemný chlad provoněný vínem. Sklep má charakteristický stropní cihlový oblouk ztrácející se do kamenných stěn. Po pravé straně je 5 dřevěných stolů pro stojící návštěvníky degustující víno.

V přední části sklepa se objeví mladík, který nás vítá otázkou, zda nechceme ochutnat nebo koupit víno, bohužel jeho nabídku z pochopitelných důvodů odmítáme. Nakonec si přeci jen vybereme Veltlínské zelené, ale musím se vrátit k motorkám pro peníze. Než se vrátím s penězi, mám víno připravené ve dvoulitrové pet láhvi. Má nádhernou zlatavou barvu. 

Před odchodem poprosíme mladíka, zda by nezvěčnil tuto návštěvu na fotografii a On nabízí k focení interiér s archivními víny. Dokonce přinese skleničky naplněné vodou, abychom si mohli symbolicky připít. 

Ještě než opustíme Plže, nějakou dobu stojíme u motorek s pohledem do jejich uliček. Začíná trochu foukat a chvilka nepozornosti způsobí, že mi spadne přilba ze sedadla rovnou do ostrého štěrku. Samozřejmě nadávám jako špaček, protože přílba byla zakoupena těsně před samotnou expedicí a nyní má podřené hledí. Naštěstí mi ten škrábanec nezasahuje příliš do výhledu.

Pokračujeme do Veselí nad Moravou, kde v centru města odbočíme na silnici č. 54. 

V Blatnici pod Sv. Antonínkem se zastavíme. Je to obec na rozhraní Jihomoravského a Zlínského kraje, které vévodí kaple Svatého Antonínka. Ke kapli, tradičně vždy o první neděli v červnu, po svátku sv. Antonína se pořádá pouť, datovaná od roku 1670. Historické dokumenty uvádí, že v roce 1672 se poutě zúčastnilo na 5000 poutníků. K účelu poutí, mimo uctívání sv. Antonína, patřilo vyprosit si navrácení ztracených či ukradených věcí, prosit o pokoj v manželství či za zdraví dětí nebo také nalezení životního partnera.

V blízkosti kaple byl někdy v letech 1748 - 1749 nalezen vodní pramen, o kterém se říká, že způsobuje zázračná uzdravení. Poutníci jej kromě pití používali i k umývání nemocných, především pro nakažené tuberkulózou, nebo také ke kropení polí na ochranu před krupobitím.

Další zajímavostí je, že v obci, ve viniční trati „Plachty“, vlastnil vinohrad Jan Ámos Komenský, který měl v Blatnici příbuzné a v neposlední řadě, vesnice je také známá výrobou kraslic, která mají daná pravidla zdobení. Charakteristické je barevné zdobení na černém podkladě.

Zastavíme u krajnice, brácha se ke mně nakloní a navrhuje, abychom naše „holky“ vyvezly do vinohradu. Ujímám se vedení a nechám zapracovat orientační smysl. Po levé straně míjíme kostel, poté Radnici a za hostincem u hasičské zbrojnice odbočíme doleva. 

Pokračujeme po hlavní silnici až k firmě Jakob s.r.o., a opět zabočíme doleva, pak už stoupáme do kopce až do vinohradu. Je odtud nádherný výhled do kraje. 

Nedaleko nás vinaři pracují na svých vinohradech a klid ruší pouze zpěv ptáků. Švéd prohlíží jak zralé je víno, ale do zralosti má ještě hodně daleko. Místní víno má bohatou tradici, vyrábí se pod značkou Blatnický Roháč.

Lehnu si do trávy a nasávám atmosféru vinohradu. 

„Vyfotíme tady naše motorky“, zvolá Švéd a navrhuje, jak bychom je mohli postavit, aby záběr zachytil i okolí, ve kterém se nacházíme. Nakonec motorky naaranžujeme stojící proti sobě tak, aby se vzájemně dotýkaly předními koly a v pozadí byl vidět i ten vinohrad.

Vinohrad opouštíme pomalou jízdou z kopce a pokračujeme v plánové trase. Projedeme Blatničkou, Boršice u Blatnice, ve Slavkově se dáme doleva do Dolní Němčí a tam zase doprava, do Nivnice. 

Nivnice je obec, která je nejpravděpodobnějším místem narození Jana Ámose Komenského. 28. března 1942, přestože byl výjimečný stav, obyvatelé Nivnice slavnostně odhalili pamětní desku J. A. Komenského k 350. výročí jeho narození a je umístěna na tzv. Vodním Bártkově mlýně č. 99.

Uherský Brod doslova lízneme po jeho okraji a odbočujeme na Bojkovice, kde je další zastávka naší cesty. Nachází se tu nádherný zámek Nový Světlov. Je to původně hrad přestavěný na zámek v tudorovském stylu. Zámek je jednopatrová půlkruhová budova s cimbuřím a čtyřbokou věží po straně. Jeho podoba připomíná zámek Maxmilliána Habsburského nedaleko Terstu, proto se mu někdy přezdívá „Slovácké Miramare“. 

Za dob Žofie Haugvicové z Biskupic, která zámek vlastnila, sem jezdíval i Josef Mánes vyučovat její dcerku v malířství. 

V roce 2003 zámek koupila společnost BESS BOUILDING s.r.o. a jeho vlastník s Městem Bojkovice založili obecně prospěšnou společnost Zámek Nový Světlov Bojkovice, o.p.s., zámek poté zrekonstruovali a pro veřejnost slavnostně otevřeli 9. června 2011. V areálu se nachází hotel, restaurace, hudební a divadelní aréna.

Z Bojkovic směřujeme na Pitín, přes Vrbětice a Vlachovice do Valašských klobouků, odtud kopírujeme železnici až do Vsetína. 

Ve Vsetíně vjedeme rovnou do centra města. Máme hlad a chceme se tady někde najíst. Pomalu projíždíme ulicemi a hledáme vhodnou restauraci. Nacházíme se nedaleko hotelu Vsacan, když objevíme malé bistro nabízející kebab. Odstavíme motorky u protějšího chodníku a jdeme se podívat na nabídku. Tabule umístěná u výdejního okýnka nabízí různé druhy příloh. Kebab se sýrem, olivami či hranolky, pak durum kebab, saláty, ale také pizzu. 

V bistru obsluhuje sympatický Turek v červeném triku, který by snad prodal i nos mezi očima. Každému tyká, a jakmile někoho uvidí, kdo se motá kolem jeho bistra, ihned reaguje a nabízí své produkty. Je pravda, že má u většiny dotázaných úspěch. 

Sotva se objevíme u okýnka, Turek okamžitě nahodí úsměv a lámanou češtinou se snaží komunikovat. Vybereme si samozřejmě kebab. Mám rád pikantní jídla, a když objednávám dvojitou porci mletých feferonek, obdivně zvedá palec levé ruky. Švéd tolik pálivého nemusí a objednává si olivovou přílohu. Turek nechápe, proč nechce feferonky, a tak se Švéda zeptá:

„Nechceš? Proč nechceš?“, vyvaluje oči a zároveň se směje. Při bližším pozorování mi připadne, že mu každé oko jde jiným směrem.

„Hele, pálivý to je dobrý na „TO“, pokračuje a posunky naznačuje erekci. „Ty nechceš to? Neděláš to? Já pálivé rád a dělám to pořád.“, naznačuje pohyby celým tělem, co vlastně pořád dělá, to už nevydržíme a všichni se rozesmějeme na celé kolo.

Dostáváme krásnou porci kebabu v chlebu a než Turek předá porci Švédovi, sám od sebe začne pózovat, abychom jej vyfotili. Jeho přání s úsměvem splníme.

Stoupneme si k motorkám a pomalu do sebe soukáme sousto po soustu. Alespoň, že nestojíme na přímém slunci, které má stále pořádnou sílu.

Po jídle vytáhnu mapu a upřesníme si další trasu. Společně se shodneme, že bychom měli začít hledat nějaký kemp. Dnes toho bylo už dost a je třeba si odpočinout.

Vrátíme se asi 3 km po silnici č. 57 a odbočíme na Hovězí. Po pravé straně souběžné se silnicí vede železniční trať. Mezi obcemi Hovězí a Huslenky se nachází autokemp U Splavu, ke kterému zamíříme.

Ještě než se dostaneme k autokempu, předjede nás několik dalších motorkářů a u brány samotné zjišťujeme, že tu probíhá motorkářský sraz. Jdeme se zeptat, zda by nebylo volné místo, ale jeden z pořadatelů nám s lítostí oznamuje:

„Celý kemp je rezervovaný pouze pro zvané účastníky.“

Objeví se další z pořadatelů a nabízí, pokud bychom chtěli zůstat a připojit se k nim, museli bychom zaplatit poplatek včetně poplatku do tomboly. 

Je nám jasné, že v tomto kempu se tuto noc spát nebude, proto se rozhodujeme pokračovat v cestě do Velkých Karlovic. 

Téměř na konci obce nás zve velká žlutá cedule do kempu s podivným názvem „Machůzky“. Jsme trošku nedůvěřiví, kemp je příliš blízko frekventované silnice, přesto se necháváme zlákat. Za mrknutí nic nedáme.

K našemu překvapení je kemp svým vzhledem přívětivý. Na úpatí protějšího kopce a podél frekventované silnice jsou rozmístěny dřevěné chatky, za kterými roste bujná vegetace, fungující jako přírodní protihluková bariéra. V přední části kempu je rozloženo několik stanů a v zadní se nachází sociální zařízení, venkovní posezení a bufet. Uprostřed dominuje volejbalové hřiště, na kterém si jeden otec se synem kopou do balónu.

Od recepce přichází starší chlápek a vyzývá k ubytování. Bereme v úvahu prázdný kemp a lenost stavět stany, proto poprosíme o chatku. Strávíme tu pouze jednu noc, nežádáme ani povlečení, vyspíme se ve spacáku a slibujeme uvedení chatky před odjezdem do původního stavu.

Stařík upozorňuje, že není zaměstnancem kempu, jen zastupuje po dobu nepřítomnosti opravdové recepční. Navrhuje, abychom se nejdříve občerstvili v místním bufetu a přišli později, nějak se prý domluvíme. 

Motorky zaparkujeme poblíž bufetu, propocené věci rozložíme přes řídítka a usedneme pod přístřešek. Jakmile se objeví obsluha, objednáváme pivo. Konečně studený nahořklý zlatavý mok, po celodenní jízdě v parném slunci. Sleduji, jak se kapky orosené sklenice spojují a pomalu stékají dolů na dřevěný stůl, kde vytváří malou loužičku. Nevysoká čepice z bílé pěny završuje celkový pohled a vybízí k uhašení žízně vyprahlého hrdla. Pevně uchopíme a pozvedneme sklenice do výše oči, zvonivým zvukem o sebe narážejícího skla spojený s upřímným pohledem do očí a přáním vzájemného zdraví, přesuneme sklenice ke rtům a s vášnivou chutí upijeme první doušek. Prvním polknutím tohoto moku je cítit, jak sestupuje rozžhavenými útrobami rozpáleného těla, až z čela vytryskne pot.

Nechceme další nabízené pivo, dokud se neubytujeme. Švéd odchází k recepci a smlouvá o chatce a ceně za tuto noc. Vrací se vítězoslavně s úsměvem. Dostali jsme chatku na konci pravé strany v blízkosti sociálního zázemí a bufetu za směšné peníze.

Přeparkujeme motorky a začneme vybalovat. Chatka je vybavena lednicí, stolkem a palandami. 

Potřebuji se vysprchovat, proto moje první věci, které hledám, jsou taštička s hygienickými potřebami a župan. Ačkoli se to může zdát úsměvné, jsem prostě „župaňák“ a župan musím mít vždy s sebou.

Venku se začíná zvedat vítr. Doufám, že nic nepřivane, ono jeden zážitek v dešti stačí, modlím se v duchu. Vycházím z chatky a mířím přes hřiště ke sprchám. Vítr zvedá jemný prach z cesty a vhání mi jej do očí. Občas nárazově zafouká víc, ale nic tragického. Několik lidí, kteří sedí pod deštníky u hřiště, se otáčí směrem k mé kráčející postavě a určitě si říkají: „Kdepak je ten tvrdý motorkář?“ Malinko se zastydím, ale to není nic proti tomu, jaká situace nastane záhy. 

Nacházím se zhruba v polovině vzdálenosti mezi chatkou a sprchami, když mi župan podfoukne vítr. Uzel, který je v pase, povolil a jako úchylnému exhibicionistovi se župan doširoka rozevře. Chybí pouze vyřknout: „Eso peso, eso peso:“, a zavlnit se v bocích. 

Ruce okamžitě připažím a co nejrychleji se snažím zahalit. Naštěstí jsem si prozřetelně ponechal před odchodem do sprchy pod županem trenky. I přesto jsem zrychlil krok, abych co nejrychleji zmizel z dohledu očí přihlížejících.

K večeru zajdeme do bufetu. Interiér je celý obložen dřevem. Působí to čistě, domácky a příjemně hřejivě. Jsme prvními návštěvníky, kteří se usadili uvnitř, ostatní ještě sedí venku pod deštníky. Za chvilku je stejně vyžene vítr, který sílí. 

Usadíme se naproti výčepu, abychom byli nejen u zdroje, ale získáváme i přehled po celém bufetu. Netrvá dlouho a místa se začínají zaplňovat návštěvníky. S místní obsluhou navazujeme „družbu“ a na dotaz odkud a kam jedeme, odpovíme skoro jednohlasně: „Jsme na Expedici“.

Den šestý – Slezsko

Ráno se probouzím jako každý den - brzy. Vylezu z postele, vezmu župan a odeberu se do umývárny. Vítr se přes noc utišil a obloha slibuje nádherný den. 

U sousední chatky sedí pár ve středních letech, popíjí mlčky kávu a odněkud ze stanu se ozývá hlasité chrápání. 

V umývárně je potopa. Celkem vydatně kape z jednoho kohoutku, kde není umyvadlo a připravený kýbl už nějakou dobu nestíhá objem vody pojmout. Nedá mi to a kýbl vyprázdním do kanálku ve sprchovém koutě. Myslím, že to na dlouho stejně nebude a za několik minut se znovu naplní.

Když se vrátím zpátky, vezmu mapu, zápisník, propisku a usedám na lavičku před chatkou. Chci se připravit na dnešní jízdu, proto vypisuji záchytné body trasy. U bufetu zpozoruji pohyb, budou za chvíli otvírat, nejspíš připravují snídani. Kemp se začíná probouzet.

„Brácho, vstávej, nebuď srab!“, zavolám od dveří na spícího Švéda. Je to tradiční budíček. Nevím, co si o něm myslí, ale nikdy neprotestuje a vstává, proto není důvod „budíček“ měnit.

Švéd se převaluje, moc se mu z postele nechce. Začínám balit a věci postupně pokládám na lavičku před chatkou. Zatímco brácha odchází do umývárny, vyvezu motorku, abych mohl uložit věci do brašen. Když už mám skoro zabaleno, vidím bráchu přicházet zpět z umývárny. Jako každý den úplně jiný člověk, usmívá se od ucha k uchu a těší se na nový den naší expedice.

Jakmile uklidíme chatku, zajdeme k bufetu sondovat, co nabízí k snídani. Po včerejším příjemném večeru, nás číšnice vítají sotva se objevíme ve dveřích. Objednáváme si míchaná vajíčka a pečivo. Porce se zdá malá, proto doobjednáme párky, samozřejmě nechybí káva a Švédovi čaj.

Po zkušenostech víme, že je lepší naplnit žaludek hned po ránu a na oběd jen tak něco lehčího zobnout, aby se nám pak nechtělo za jízdy spát.

Velké Karlovice opouštíme k hranicím se Slovenskem podél Vsetínské Bečvy, která se střídá na levé a pravé straně silnice. 

Projedeme Leskové, následují serpentýny a pak vjedeme do lesa. Po několika stovkách metrů se otevře krajina a my se ocitáme v hraničním pásu. Na levé straně se objeví místní dominanta – bronzová 4,7 metrová socha partyzána od akademického sochaře prof. J. Malejovského. Socha byla postavena v roce 1975 za pomocí brigádníků v akci „Z“ a odhalena k 30. výročí osvobození republiky. Připomíná přechod 1. ČS. partyzánské brigády Jana Žižky z Trocnova spolu s partyzánskými skupinami ze Slovenska a Sovětského svazu na Moravu.

25. září 1944 se zde uskutečnilo největší ozbrojené střetnutí s fašistickými okupanty, během kterého brigáda pobila více než 400 fašistů a sama ztratila na 200 bojovníků včetně samotného velitele por. Jána Ušiaka. 

Po prohlídce tohoto památného místa usedáme na stroje a překračujeme státní hranice. Projíždíme okolo hostince Valašský šenk, za kterým se dáme doleva na E442. Směrová tabule prozrazuje, že jsme vzdáleni 31 km od Valašského Meziříčí a 109 km od Olomouce. 

Kdykoliv překročím státní hranice, mám podivný pocit jako bych dýchal jiný vzduch. Je pravda, že hranice se Slovenskem nejsou zrovna ten pravý příklad toho, co nyní popisuji, ale i tady to má byť jen malinký význam. Cítím zvláštní vnitřní napětí a bývám mnohem ostražitější. Možná to budou nějaké předsudky z dob minulých, kdy probíhaly různé prohlídky arogantních celníků, možná jen pocit ztráty jakési ochrany v cizím prostředí. Všechno vnímám úplně jinak a všechno má jiný rozměr. Tento těžko popsatelný pocit zmizí vždy, když jsem opět na straně hranice rodného státu. Doslova se uvolním a první nadechnutí za pomyslnou čárou je opravdu zhluboka. 

Podél vnější hranice jedeme zhruba dva kilometry a u Bumbálky se opět ocitáme v ČR. Na první křižovatce odbočíme doprava, podél řeky Bílá Ostravice a pak doleva kolem vodní nádrže Šance do Ostravice, která byla také jednou z destinací rodinné dovolené.

Během této dovolené jsme jeden den uskutečnili výšlap na Lysou horu (1323m. n. m.), nejvyšší horu Moravskoslezských Beskyd. Mladší syn, byl ještě malý a nechtělo se mu moc chodit po svých, tak jsem ho téměř celou cestu na vrchol hory a zpět, nesl na ramenou. Navíc personál hotelu Válcovny, který se v dnešních dnech honosí jiným vznešenějším názvem, nám poradil cestu, která byla nekonečně dlouhá a hodně náročná. 

Na druhý den jsme si s tátou půjčili horská kola a jeli se podívat k vodní nádrži Šance. Tady jsme zjistili, že se na vrchol Lysé hory dá dostat schůdnější a o moc kratší cestou po silnici.

Pokračujeme přes Frýdlant nad Ostravicí do centra Frýdku-Místku. Město Frýdek-Místek je statutární město ležící na středním toku řeky Ostravice v místě, kde se do ní vlévá řeka Morávka. Původně toto město tvořila města dvě, která se spojila v roce 1943, a od 1. ledna 1955 používá nynější název.

Zaparkujeme na Zámeckém náměstí ve Frýdku a obdivujeme kašnu se sochou svatého Floriana. Na jedné straně náměstí se nachází zámek, původně gotický pohraniční hrad s jádrem z poloviny 14. století. V zámku sídlí Muzeum Beskyd, které nabízí několik expozic beskydského regionu, dokumentující historii oblasti.

Historické prameny vypráví, že město občas čelilo nájezdům vojsk z Uher. Při jednom takovém obléhání chtěli dobyvatelé hrad vyhladovět a málem se jim to podařilo. Obránci, kteří už neměli dostatek jídla, vymysleli malou lest. Jednoho dne připravili uvnitř hradu svatbu, ozývala se hudba a všeobecné veselí. Na důkaz velkoleposti oslav a zároveň aby ukázali, že mají dostatek jídla, shodili z hradní věže posledního kozla, kterého upravili tak, aby vypadal jako čerstvě ulovený srnec. Dobyvatelé si mysleli, že do hradu musí vést tajné chodby, kterými obránci získávají potravu, proto s nepořízenou z města odtáhli. 

Na počest této události, se každoročně (do roku 1845) z věže frýdeckého zámku shazoval kozel a jeho maso bylo rozdělováno mezi chudé obyvatelstvo.

Nedaleko Frýdku-Místku je obec Dobrá, kterou motorkářský svět dobře zná díky obchodu Motozem. Švéd by rád osobně poděkoval jednomu z prodávajících za rady, které mu poskytl při výběru držáků na brašny. Bohužel dotyčný dnes v obchodě není, ale vzkaz mu prý vyřídí.

Za Dobrou najedeme na E462, ta se ale v Českém Těšíně mění na E75. Projedeme obchvat a dostáváme se na kruhový objezd, který opouštíme prvním výjezdem, poté pokračujeme podél řeky Olše. 

Krajina dostává typický ráz ovlivňovaný těžebním průmyslem. Po levé straně jsou vidět těžební věže OKD a dolu Darkov.

V Karviné zastavíme u radnice v centru města. Objetí celého náměstí dokola brání velké květináče s vysazenými jehličnany a za nimi venkovní posezení místních restaurací. Veškerá parkovací místa jsou plná, proto motorky, napříč nelibosti domorodců, odstavíme na chodníku tak, aby se kolem nich dalo ještě projít. Stojí tu také BMW GS 1200, takže to vypadá, že patříme k sobě.

Usadíme se k nejbližšímu stolku a věci uložíme na zbylé židličky vedle sebe. Po chvilce přichází sympatická číšnice s nápojovým lístkem, objednávám si kávu a kofolu, kdežto Švéd se zaměří na místní speciální domácí limonády.

U vchodu restaurace sedí vypasený Rom. Hlasitě vypráví historky a živě gestikuluje rukama. Místní ho určitě znají, protože jsme jediní, kdo registrují jeho chování. Není vulgární a nikoho neotravuje, pouze je nepříjemně hlučný. Po chvilce se zvedne od stolu a zamíří k motorkám. K našemu údivu usedá na BMW, ke kterému jsme zaparkovali i naše motorky, a přeparkuje na právě uvolněné místo po automobilu.

Od radnice se blíží policista, proto raději odcházíme k motorkám, abychom zbytečně neprovokovali nepovoleným stáním. Jakmile jme v blízkosti strojů, Rom začne vyzvídat, odkud a kam jedeme. Nejraději bychom co nejdřív vypadli z tohoto místa, když najednou Rom začne mávat na policistu a s chechtáním oznamuje:

„Kluci, nebojte se, ten je náš. to je taky motorkář!“ 

Policista se přidává k našemu hloučku a o nějakém parkování nepadne jediné slovo. Oba vyzvídají, jestli jsme opravdu bráchové a obdivují trasu expedice. Jakmile dojdou slova, rozloučíme se a oba nám popřejí šťastnou cestu.

Asi po třech kilometrech jízdy míjíme skupinu rybníků s příznačnými názvy – Větrov, Čerpák, Mělčina, Lipový rybník, Dubový rybník, Olšový rybník, Vdovec, Panic, Šafář a Sirotek. Pak překonáme řeku Olši a pokračujeme přes Dětmarovice, Dolní Lutyni a Skrečoň do Bohumína, kde odbočíme na Ostravu.

Necelé dva kilometry před Ostravou se nám naskytne smutný pohled. Uprostřed frekventované silnice je nabourané a úplně shořelé auto. Stojí tu hasiči a průjezd kolem vraku regulují policisté. Cítím, jak mě tento pohled na cizí neštěstí zasáhl a srdce mám až v krku. Podle stylu jízdy Švéda odhaduji, že i on není ve své kůži a chvilku trvá, než se oba vzpamatujeme a opět zrychlíme. 

V Ostravě najedeme na viadukt, na kterém stojí policejní vůz a měří rychlost projíždějících vozidel. Není divu, tohle místo doslova vybízí k rychlejší jízdě. Až u policejního vozidla si uvědomuji, že jsme dávno minuli tabuli označující začátek obce a při pohledu na budíky ukazující šedesátku, dostávám nepříjemný pocit, přesto děláme, jakože nic a pokračujeme na Opavu.

Na konci Dolního Benešova zastavíme u benzínky, musíme dotankovat. Jakmile naplním nádrž po okraj, odtáhnu motorku k přilehlému posezení, usadím se na lavičku a čekám na Švéda. Po chvilce přichází a je na něm poznat rozrušení.

„Co se děje, brácho?“, vyzvídám.

„To snad není ani možný“, začne svůj monolog, „normálně si tady za celkovou útratu účtují 1,5 %, když platíš kartou. Nechápal jsem, že i za cigarety, když cena je kolkem jasně daná. Trochu jsem ho (obsluhu) seřval a pohrozil kontrolou. Dokonce, přestože tady tankuješ, chtějí za použití WC pětikorunu. Se divím, že tu nechtěj prachy za smrad z výfuku, nebo že vůbec dejchám!“, rozčiluje se:

„Doufám, že přijde ten exot a bude chtít prachy za to, že si tu sednu a zapálím cigáro, to bych ho poslal fakt, už někam!“

Po dvacetiminutovém odpočinku usedáme na stroje a projedeme kolem fotbalového hřiště do Kravaře, kde navštívíme zámek stejného jména. Původně to byla renesanční tvrz, kterou přestavili v 17. století na barokní zámek. V roce 1996 zde vzniklo muzeum, které nabízí dvě expozice – expozice Kravař a expozice barokního interiéru včetně zámecké kaple.

Ani nevím, jak jsme se dostali do zámeckého parku a vůbec nám není divná absence dalších dopravních prostředků. Zámecký park je budovaný v anglickém stylu a nachází se zde i devíti jamkové golfové hřiště. 

Poblíž kaple stojí ořešák černý, ke kterému se váže pověst, že pod ním plakala Marie Terezie, když prohrála válku o Slezsko s Pruským králem Bedřichem Velikým.

Motorky začínají budit pozornost a zjišťujeme, že tu nemáme co dělat, protože do zámecké zahrady je zákaz vjezdu. Okamžitě startujeme a odjíždíme na Opavu, kde si dáme malou svačinku. Poté pokračujeme těsně podél státní hranice s Polskem.

V Třemešné vidíme úzkorozchodnou železniční trať. Je to poslední úzkorozchodná trať, na které se provozuje pravidelná osobní přeprava Českých drah ve směru Krnov – Šumperk do Osoblahy s číslem 298. Trať byla otevřena 14. prosince roku 1898. V letních měsících a v určité dny je možnost využít k výletu historické vlaky vedeny parními lokomotivami, které provozují Slezské zemské dráhy, o. p s. 

Asi kilometr před obcí Vysoká odbočíme doleva, projedeme Jindřichov a Janov, v Petrovicích pozdravím pasoucí se krávy a následují serpentýny až do Zlatých Hor. 

Zlaté Hory jsou slezské město ležící na Zlatém potoku asi 26 km od Jeseníku. Kolem roku 1220 zde byla objevena ložiska zlaté rudy umožňující dobývání povrchovou těžbou. Dokonce tu byla možnost získávat zlato rýžováním z místních potoků. Historické prameny udávají, že v letech 1590 a 1591 zde byly nalezeny dva valouny zlata o hmotnosti 1,385 kg a 1,78 kg, které byly věnovány do sbírky kuriozit císaře Rudolfa II.

Od roku 1601 začíná těžba zlata upadat a její význam přebírá těžba mědi. V 17. století dochází v této oblasti k celkovému úpadku dolování vůbec.

V období čarodějnických procesů, které tu po třicetileté válce proběhly, bylo upáleno kolem 85 osob.

Zlaté Hory opouštíme severozápadně v těsné blízkosti železnice a v úseku Ondřejovice – Salisov rovnou po pomyslné čáře s Polskou republikou.

Do Jeseníku přijíždíme přes Českou Ves. Po levé straně na kopci se jako vztyčený prst tyčí rozhledna Zlatý Chlum, umístěna na stejnojmenném kopci (891 m n. m.). My však míříme do centra na Masarykovo náměstí, které objedeme spanilou jízdou kolem dokola, abychom tak dali o svém příjezdu náležitě vědět.

Několik desítek metrů od autobusového nádraží se nachází restaurace Gemer, kde zastavíme, navečeříme se a poté pokračujeme k místnímu autokempu pojmenovaného po malinkaté obci ležící mezi Jeseníkem a Lipovou – lázněmi - Bobrovník.

V recepci autokempu sedí dva mladí pohodoví kluci a doporučují postavit stany na opačné straně areálu, kde budeme mít klid. Je tu celkem dost ubytovaných, ale stále dostatek místa, aby tu měl každý karavan nebo stan dostatečné soukromí.

Na doporučeném místě zaparkujeme a začneme vybalovat. Vzduch se znatelně ochlazuje, což je předzvěst blížícího se soumraku. Za chvíli bude tma, je třeba se co nejdříve připravit na spaní.

Na samotném dně kufru motorky narazím na příjemný suvenýr v podobě dvoulitrové pet láhve vína, na kterou jsme málem zapomněli. 

„Brácho, uděláme si hezký večer“, volám s petkou v ruce.

„Bude to teplý“, odpoví Švéd, ale je na něm vidět, že není proti, okoštovat slunce z jihomoravských Plží.

„Přece to nepovezeme domů, máme dnes pohodu, tak to můžeme zapít. Blížíme se do finááááále!“, zdůrazňuji a výmluvně přidám: „Na pivo dnes stejně nemám chuť a takovou dálku k bufáči, se mi taky moc nechce.“

Bufet se nachází kousek od recepce a lenost si tam dojít je silnější než cokoliv jiného i když s tou chutí na pivo to myslím opravdu vážně.

Jakmile postavíme stany a nachystáme vše k přenocování, otevřu slibovanou petku. Oba máme ve výbavě čtvrtlitrové hrnky, které naplníme vínem. V kufru udělám místo, aby se tam vlezlo jak víno, tak oba hrnečky.

Po prvním doušku zjišťuji, že víno není až tak teplé, jak jsme se domnívali a má nejen skvělou vůni, ale i lahodnou chuť. Co bychom čekali od vína přímo z vinařského sklepa?

Jaký na nás musí být pohled, když oba stojíme s hrnkem v rukách u motorky jako u bufetového stolu, každou chvilku se chechtáme na celé kolo, a přitom popíjíme něco z petky ukryté v kufru motorky?

V tuto noc u jedné motorky a petkou vína probereme vše, co snad probrat lze. Od poznatků z cest přes rodinu po pracovní problémy. Tak, jako té noci, tak jsme si ještě nikdy předtím nepokecali.

Těsně před spánkem slibuji Švédovy, že jej ráno zavedu do Lázní Jeseníku, které se také staly jednou z destinací našich rodinných dovolených. 

Den sedmý - bunkry

Tentokrát se probouzím kolem půl sedmé. Asi to delší spaní zapříčinilo víno, které jsme v noci vypili. Ze stanu mě vyhání tlak na močový měchýř. Tlak se zvětší s dopadem bosé nohy na orosenou trávu. Je mi jasné, že díky tomuto jevu to až na záchod nevydržím, proto odbíhám k nejbližšímu keři u plotu. 

Zajdu do umývárny, když se vrátím, vidím, že Švéd stále ještě spí. Sednu si ke stanu, vytáhnu mapu a na papír zaznačím průjezdní body pro dnešní den. 

Kapky rosy na motorkách i stanech odráží sluneční paprsky a všechno se třpytí. Na obloze plují bílé mraky a předvídají krásný den. Aby stan rychleji uschnul, posunu ho vstříc slunečním paprskům a motorku přetřu hadrem, pak se znovu snažím probudit Švéda.

„Bráchooooo vstávej, bude krásný den a cesta před námi,“ volím co nejpříjemnější tón v hlase. Stan se trochu zachvěje, ale jen protože se Švéd převalil na druhou stranu. Nechávám mu čas, aby se mohl probrat, a tak balím své věcí. Roztáhnu deku, kterou mývám ve stanu jako izolaci mezi studenou zemí a karimatkou a postupně na ni pokládám všechno, co jsem minulého večera vybalil. Asi po deseti minutách mi to nedá, jelikož nevidím žádný pohyb, a zvolám:

„Tak nebuď srab brácho a vstávej!“, tentokrát kladu větší důraz na intonaci. Jediné čeho dosáhnu je, že se stan opět zatřese. „Héééj, tak co je? Brácho vylez nebo odtud nikdy neodjedeme.“

„Když mně se dneska vůbec nechce.“, reaguje Švéd na mé naléhání, a zároveň je slyšet zvuk rozepínání zipu.

Dá mi velkou práci, než ho donutím vylézt ven. Ještě více energie mi ubere, než ho přemluvím, aby se sbalil a nakonec nastartoval svoji Moňóňu.

Z místa noclehu odjíždíme k bufetu až o půl desáté. V tuto dobu jsme za normálních okolností dávno na cestě. Usedneme pod jeden z deštníků venkovního posezení a pozorujeme, jak postarší servírka zaučuje mladinkou brigádnici. Servírka holčině ukazuje, jaké bude mít po celou dobu brigády povinnosti, které se musí stihnout do otevření bufetu. 

„Uklidit kolem kontejnerů, vyprázdnit odpadkové koše u vchodu, nezapomenout na květiny, které je třeba denně zalévat, aby tady bylo stále krásné prostředí.“

Jak tak číšnice chodí a ukazuje brigádnici, co je třeba udělat, všimnu si jejich nohou. 

"Brácho, cítíš se dobře?“, zeptám se opatrně.

„Jistěěěě!“, zazní odpověď.

„Brácho, vzal sis prášek?“, Švéd si občas zapomene vzít svoje léky, a proto mu taktně připomínám, že si je vzít musí. I já svoje léky užívám nepravidelně a mně samotnému by to mohl každé ráno někdo připomínat.

„To víš, že jo.“, zní odevzdaná odpověď.

„A jinak Ti chutná?“, zeptám se opatrně.

"O co Ti jako jde?“, nevydrží mé otázky, a musím s pravdou ven.

„Brácho? Podívej té číšnici na nohy.“, kývnu hlavou směrem, kde se zrovna nachází.

„A myslíš tu mladou nebo starou?“, zeptá se věcně, aniž by zvedl hlavu od jídla.

„Myslím, že u mladé bys tohle asi neviděl.“, pobízím Švéda a začnu se smát.

Starší číšnice má na sobě šaty, které sahají do poloviny lýtek. Odhalená lýtky připomínají nohy medvěda, ne pro svoji tloušťku, ale svým ochlupením. Takto chlupaté nohy jsem neviděl ani na chlapovy natož u ženské. I ten medvěd je slabý odvar toho, co ta chudák ženská vlastní. Švéd jen vyvalí oči.

Brigádnice zalévá květiny v květináčích a Švéd poprosí číšnici o sklenici mléka. Ta znejistí, protože neví, zda to ten motorkář myslí z legrace nebo vážně. Aby brácha dodal žádosti na vážnosti, poprosí s vážnou tváří znovu a upřesňuje, že by chtěl půllitrovou sklenici mléka. Žena se napřímí, jako by chtěla nadávat, ale nakonec zmizí za dveřmi bufetu. Za dvě minuty se vrací s hlavou vztyčenou, v ruce pivní půllitr, naplněný bílou tekutinou. Podle jejího výrazu tipuji, že pokud by tohle měla být legrace, bude obsah sklenice vyprázdněn na Švédovu hlavu. Raději se malinko od Švéda odsunu. Ještě než se sklenice s mlékem dotkne stolu, Švéd uctivě poděkuje, čímž zapříčiní změnu výrazu ve tváři této ženy, což si přeberu jako projev pochopení vážnosti objednávky.

Jak tak vidím mléko ve sklenici, dostávám zachtivavou chuť se napít. Poprosím Švéda, zda bych mohl trochu upít toho bělavého moku a ten posune sklenici přede mě. 

Číšnice se vrací z bufetu a dává se s námi do řeči. Postěžuje si, jak jsou někteří hosté sprostí a jak je stále z něčeho neprávem obviňovaná. Například, nedávno se tu ubytovala parta chlapů a chtěli určitou značku 12° piva. Kolem půlnoci, jak byli všichni nacucaní, se jeden zvedl a začal ji osočovat, prý to co servíruje, už dávno není to, co původně chtěli a určitě jim dává něco jiného a mnohem slabšího.

Jakmile se číšnice uklidní, začne se vyptávat, odkud a kam jedeme. Očekávaná otázka, zda jsme opravdu bráchové, nás jako vždy pobaví a vysvětlíme, jak tomu doopravdy je.

Po příjemném rozhovoru naznačíme, že je čas vyrazit na další cestu a chceme zaplatit za snídani. Možná jsme té paní sympatičtí a možná protože jsme vyslechly její trápení, nám po vyúčtování dává oběma malou brožurku. Brožura obsahuje nejnovější přehled autokempů v České republice a dostáváme ji zcela zdarma. Při odchodu popřeje šťastnou cestu a začne se opět věnovat brigádnici.

Ta ženská mě dostala. Teď mě mrzí narážky na její chlupaté nohy, i když je nemohla slyšet. Před odjezdem zatroubím a mávám na rozloučenou, abych alespoň tímto způsobem ulevil svědomí.

Ujímám se vedení, protože tento kraj moc dobře znám. Nejenže tu byla další rodinná dovolená, ale každý rok tu trávím 14 dní v místních lázních. 

Cesta do Lázní Jeseníku vede kolem vlakového nádraží a pak do strmého kopce s jednou docela nepříjemnou vracečkou. Zhruba v první třetině kopce na pravé straně v malém parčíku se nachází pomník, u kterého zastavíme. 

Pomník symbolizující plamen ohně, je věnován obětem čarodějnických procesů, které tady proběhly v letech 1622 – 1684. V té době na Jesenicku na základě nesmyslných obvinění z čarodějnictví upálili na 250 osob včetně dětí. Přesné číslo se už zřejmě nikdy nedozvíme, ale skutečný počet obětí bude daleko vyšší. Tyto události nám může přiblížit film Otakara Vávry „Kladivo na čarodějnice“ z roku 1969, inspirovaný stejnojmenným románem Václava Kaplického, popisující dění z dochovaných soudních spisů.

Po prohlídce památníku pokračujeme na samotný vrchol kopce, kde se nachází nejznámější lázně tohoto kraje. Priessnitzovy léčebné lázně. Tyto lázně jsou od 19. století vyhledávány jak pacienty, přes rekreanty po návštěvníky zajímající se o historii lázeňství.

Zakladatelem lázní byl Vincenz Priessnitz (1799 – 1851), taktéž nazýván „Vodní doktor.“ V roce 1822 založil první vodoléčebný ústav na světě. Léčil se tu například Nikolaj Vasilijevič Gogol, básníci Josef Krasoslav Chmelecký a Heinrich Laube nebo skladatel Franz Listz. V současné době lázně navštěvuje kolem 12000 hostů ročně. 

Rodinná Priessnitzova hrobka se nachází v samotném středu lázeňské kolonády, začínající právě poblíž Priessnitzova lázeňského domu. Asi v polovině kolonády je výhled na část města Jeseník a Českou Ves.

Vracíme se zpět, už z dálky vidím, jak se kolem zaparkovaných motorek pohybují děti a se zájmem je prohlíží. Jednoho chlapce ve věku asi 6 - 8 let posadím na Kočenku, má z toho obrovskou radost. Po chvilce se objeví žena v zeleném triku a představí se jako vedoucí z nedalekého dětského tábora. Prý čekají na autobus do Jeseníku, kde mají domluvenou prohlídku vodní tvrze, v němž se nachází Vlastivědné muzeum Jesenicka s expozicí čarodějnických procesů ze 17. století.

Sundám chlapce z motorky a nastartuji. Z bublajícího stroje mají děti respekt a trochu ustoupí, ačkoliv nevydává nepříjemný nebo ohlušující zvuk. Odjíždíme s mávajícími dětmi za zády a tak krátce zatroubíme na rozloučenou. Po cestě dolů potkáváme jejich autobus.

Podél silnice míjíme další lázeňské domy s názvy Wolker, Bezruč, Jan Ripper, Maryčka nebo Albatros. 

V Lipové Lázních jedeme souvisle s Ramzovským potokem přes Ramzovou a na konci Ostružné přichází stoupák, na jehož vrcholu se tyčí šest čtyřicetimetrových větrných elektráren. Po zdolání vrcholu následuje klesání, podjedeme kamenný železniční most, za kterým pozdravím pasoucí se krávy, a následuje Branná. Pokračujeme bez zastavení klikatou silnici protkanou železničními přejezdy do Hanušovic

Hanušovice jsou známé především pivovarem Holba postaveného v roce 1874, jehož produkce piva se pohybuje kolem 350 tisíc hektolitrů ročně. Naproti pivovaru je Pivovarské muzeum s restaurací, u kterého zaparkujeme. Bohužel jsme na cestách a pivní mok si musíme odpustit, proto dáváme přednost oroseným malinovkám. Dlouho se nezdržíme a po příjemném občerstvení opouštíme toto místo.

Za jezem, kde se do Moravy vlévá říčka Krupá a zároveň u železniční stanice Hanušovice odbočíme doleva přes koleje a pokračujeme proti proudu řeky Moravy. Silnici lemuje železniční trať vedoucí do Jablonné nad Orlicí.

Projíždíme v příjemném chládku, v zalesněném úseku silnice s nádhernými zatáčkami, přes Malou Moravu a Červený Potok na Králíky. Těsně před městem Králíky se nachází Muzeum vojenského opevnění - dělostřelecká tvrz Hůrka.

Dělostřelecká tvrz Hůrka je jednou z pěti dokončených tvrzí v ČR budovaných v rámci opevnění před druhou světovou válkou. Stavba objektu stála téměř 25 miliónů předválečných korun a trvala pouhý jeden rok. Podzemní chodby v celkové délce 1,75 km propojuje pět objektů. Osádku srubu Hůrka měl tvořit V. prapor hraničářského pluku o síle 424 mužů. 

Za okupace se tvrz stala vítaným objektem německých odborníků, kde zkoušeli různé technologie a pokusy vyvíjených tajných zbraní

Od padesátých let do května roku 2008 využívala armáda prostory tvrze ke skladování munice a 18. srpna 2008 byla zpřístupněna veřejnosti.

Zakoupíme lístky i za cenu čekání, které využíváme prohlídkou expozice vojenství v budově s pokladnou. Na stěnách místnosti jsou zavěšeny obrazovky, kde probíhá projekce výstavby opevnění předválečného Československa.

Po necelé hodině se konečně dostaneme do útrob tvrze s nevelkou skupinou návštěvníků a další hodinu strávíme v chladném podzemí objektu. Obdivujeme, co lidé za pouhý jeden rok dokázali vybudovat, jak měli promyšlené do nejmenších detailů logistické, zdravotní či obranné zabezpečení tak, aby tolik mužů na jednom místě si vzájemně nepřekáželo a dokázalo v podzemí vydržet co nejdéle.

Na povrchu nás oslepuje ostré slunce. Zamíříme ke stánku s občerstvením a žádáme limonádu. Zaráží nás ceny nabízeného zboží, které zahrnují snad i parkovné a přirážku za zdejší pobyt.

Králíky opustíme průmyslovou zónou. Projedeme lesem, kolem železniční stanice Dolní Lipka a pak otevřenou krajinou po směru toku řeky Tichá Orlice do Lichkova ležícího asi jeden kilometr od Česko-Polského hraničního přechodu Lichkov – Międzylesie. 

Překonáme železniční přejezd, za kterým následuje levotočivá zatáčka. Asi po 200 m se po levé straně silnice na mírném svahu objeví dlouhá řada železných protitankových rozsocháčů (též zvané ježci), jako předzvěst dalšího skrytého opevnění.

Zaparkujeme na parkovišti mezi dvěma železobetonovými sruby přímo u informační tabule. Zde se dozvídáme o historii těchto opevnění. Jsou tu i informace o prohlídkách srubů, jejichž útroby skrývají expozici historie opevnění a Československé armády včetně jejich působení na západní či východní frontě. Prohlídka trvá asi 50 minut, ale tu musíme z časových důvodů oželet a spokojíme se i s exteriérem.

Další zastávkou se stává obec Mladkov, která je zapsaná do České databanky rekordů a kuriozit se svým nejvyšším vánočně ozdobeným stromem. Je to smrk ztepilý s odhadovaným stářím 75 – 80 let. 

V kapitole „Šumava“ jsem se zmiňoval o kvildském vánočním smrku, který je také zapsán do databanky rekordů, ale od 1. prosince 2013 je díky mladkovskému smrku až na druhém místě.

Pro zajímavost uvedu rozdíly:

       Obec                                    Kvilda           Mladkov

          Kraj                                   Jihočeský         Pardubický

              Okres                                 Prachatic         Ústí nad Orlicí

        Výška stromu                       26,5m                30,57m

    Počet světel LED                 4000                  8000

Mladkovský smrk má navíc na své špici 3D hvězdu jejíž tvar je viditelný ze všech směrů. 

Obec opouštíme do mírného kopce s esovitými zatáčkami. Začíná les. Kvůli hustému porostu není vidět, co se skrývá za zatáčkami, proto zpomalujeme. Předjedeme skupinku cyklistů a začínám mít obavy, že jedeme po cyklostezce, čemuž by odpovídal povrch i šířka vozovky. Jenomže žádná značka nikde nebyla, alespoň si to myslím.

Po necelém kilometru přijíždíme do Petroviček a obavy můžu s klidem zapudit. Je to státní silnice a my po ni pokračujeme dál, do mírného stoupáku s klikatými zatáčkami.

Za Českými Petrovicemi pozdravím stádo krav a hned se podívám do zrcátek, co na to Švéd. Světe div se, pozdraví je také, proto zvedám palec levé ruky na důkaz solidarity. 

Následuje přírodní rezervace „Zemská brána“. Tato rezervace se rozprostírá v nadmořské výšce 570 – 650 m n. m., na toku řeky Divoká Orlice, od státních hranic s Polskem po Klášterec nad Orlicí. Dominantou rezervace je kamenný most, po kterém zrovna přejíždíme. Byl postaven v roce 1900 – 1903, za dohledu italských odborníků. Zajímavostí je, že tu byla v ČR poprvé využita dřevoocelová svodidla, která byla vybrána, aby co nejméně narušovala přírodní okolí.

Kopírujeme Divokou Orlici proti jejímu toku do Bartošovic v Orlických horách. Cedule na začátku obce je jasným důkazem o přítomnosti státní hranice a podtrhují to i směrové tabule s názvy Polských obcí. V podstatě celou dobu od Petrovíček jedeme přímo po pomyslné čáře.

Zastavíme u hotelu Zemská brána a usadíme se do jakési improvizované předzahrádky. Chceme si chvilku odpočinout a hlavně se napít něčeho studeného. Úžasné ticho ruší skřípění pedálů projíždějících cyklistů nebo tichý hovor procházející skupinky turistů. Toto prostředí přímo k šepotu vybízí. Nikdo na sebe nechce upoutávat pozornost hlasitými projevy. Uvědomuji si, že po celou dobu naší jízdy jsme nepotkali ani jedno motorové vozidlo, jsme tedy jediní, kteří tuto skutečnost narušují. 

Ač se nám moc nechce, musíme tohle místo opustit a pokračovat do další destinace. Stále se držíme Divoké Orlice. 

Projíždíme otevřenou krajinou přes Neratov v Orlických horách, Podlesí, Novou Ves, Orlické Záhoří po Trčkov, kde nad obcí v nadmořské výšce 695 m vstupuje na Českou stranu pramen řeky Divoké Orlice z Polska. Pak už následuje největší turistické středisko zdejších hor - Deštné v Orlických horách.

Téměř uprostřed obce, nedaleko kostela sv. Máří Magdalény se nachází Muzeum turistiky, zimních sportů a řemesel, které je nejmladší ve Východočeském kraji. Muzeum bylo otevřeno v prosinci 1990 a ukrývá exponáty pocházející z darů občanů žijících v Orlických horách. 

Vstupní expozice přibližuje historii obce z dob vlády Karla IV. a představuje významné osobnosti, které se zde narodily či působily v blízkém okolí. Dále je tu expozice řemesel, zimních sportů, ruční textilní výroby, sklářství a také dokumentuje vývoj praní prádla.

V zahradním areálu mají malou sklářskou pec na tavbu skla dřevem. Každoročně ve spolupráci s novoborskými sklářskými mistry se koná v prvním srpnovém víkendu, v době kdy je měsíc v úplňku, experimentální tavba a tvarování skla.

Kromě muzea je zde také několik lyžařských areálů, což potěší milovníky zimních sportů. Na jeden skipas se nabízí celkem 5 tratí různých obtížností. Sjezdovky jsou vybaveny zasněžovacími systémy. Pro vyznavače freestyle tu mají snowpark s mnoha skoky a překážkami a pro příznivce běžeckého lyžování upravují více jak 60 km tratí nebo běžecké okruhy přímo ve středisku.

Asi tři kilometry od Deštného sjedeme z hlavní silnice na Olešnici v Orlických horách, kde odbočíme vlevo, projedeme těsně podél státní hranice přes obec Rzy a zastavíme až na náměstí Nového Hrádku.

Uprostřed náměstí stojí mariánský sloup z roku 1747, kamenná kašna z roku 1864 a pomník obětem světových válek, v jehož blízkosti zaparkujeme. Jedna místní žena, nás upozorňuje, abychom motorky postavily kousíček stranou, protože tu zastavují autobusy. Navíc ukáže na protější budovu, která nenápadně skrývá kameru snímající právě tohle místo. Uctivě poděkujeme a motorky odsuneme do stínu vzrostlého listnáče.

Švéd se podívá na hodinky a slavnostně oznámí, že tohoto dne právě v tuto hodinu se před 45 lety narodil. K tomu důrazným tónem dodává: 

„Od dnešního dne jsem opět starší než Ty, proto mě budeš poslouchat a budeš pokornější!“

Nezbývá, než sklonit hlavu a popřát Švédovi k narozeninám, ale zároveň si ani já neodpustím malé rýpnutí: 

„Brácho, ta expedice Ti dává zabrat víc než mně, zestárl jsi mi o rok, kdežto já zůstávám stále mlád.“

Švéd narážku odrazí: „Ale i tak po mně jdou holky víc než po tobě!“, a rozesmátí zamíříme k nedaleké hospodě. 

Hospodskou předzahrádku okupují přátelští domorodci, dají se s námi ihned do řeči. Samozřejmě proběhne řeč o expedici, a také nám poradí, kudy rozhodně nemáme jezdit, abychom se zbytečně nevraceli, což je opravdu cenná informace, protože nastává čas, kdy musíme začít hledat ubytování pro dnešní noc.

Rozloučíme se a zamíříme na jih na Bohdanšín přes Ohnišov do Dobrušky k rodnému domu F. L. Věka. (dle románu A. Jiráska) Vlastním jménem se tento vlastenec, spisovatel, národní buditel a skladatel jmenoval - František Vladislav Hek. 

Dílem tohoto velikána byla tvorba satirických básní tzv. epigramů, a proto bývá nazývaný prvním novočeským satirikem. Nejznámějším dílem je „Velký pátek“, ve kterém kritizuje maloměstské poměry v Dobrušce. Příkladem kritiky je například epigram, který doslova zlidověl: „Čím větší vůl, tím více titulů“. F. V. Heka za tuto kritiku žalovali a soudili.

Zatímco si prohlížíme dům zvenčí, objeví se partička kluků a okukuje motorky. Jeden klučina ze skupinky přichází za mnou a vyzvídá, jakou nejvyšší rychlost motorka dosáhne, jaké má zrychlení či kolik taková motorka stojí. Prý by si jednou takovou podobnou chtěl pořídit.

Z Dobrušky zamíříme do Nového Města nad Metují a odbočíme na Náchod. V Náchodě hned na první křižovatce zastavíme, musíme se domluvit, co bude následovat. Je třeba najít nějaké ubytování, za chvilku se začne stmívat.

Švéd vytáhne telefon a hledá nejbližší autokemp, já však navrhuji, aby raději našel levný penzion. Máme před sebou poslední etapu expedice a už nemusíme šetřit. Podle všeho jsme za poslední dny neutratili tolik, abychom si nemohli dovolit malý luxus pro dnešní noc.

Švéd souhlasí a na druhý pokus se mu podaří najít penzion nedaleko centra, kde nám dokonce uschovají motorky do garáže. Za pomoci navigace vyrážíme daným směrem.

Na zadané adrese nacházíme rodinný domek s terasou, ale nevidíme žádný poutač ani označení, co by připomínalo penzion. Nezbývá, než použít telefon a zeptat se, zda jsme opravdu na správném místě. Majitelka místo potvrzuje, máme chvilku počkat, než přijde syn, který nás ubytuje. Po chvilce přichází mladý kluk a otevře garáž, do které uschováme motorky. Pak nás vyzve, abychom jej následovali do „našeho“ pokoje.

Jakmile Švéd vybalí, ihned se nacpe do sprchy. Říkám si, jak to ten chlap dělá, že má vybaleno a je ve sprše vždycky jako první, naopak ráno ho musím popohánět, aby vůbec vstal z postele. Když vyleze z koupelny, informuje o přehozených kohoutcích u sprchy. Mám si dávat pozor, abych se neopařil, protože horká teče z pravého kohoutku.

Koupel si opravdu vychutnávám každičkým pórem pokožky. Za celý den je to hotový balzám, po kterém vždy přichází příjemná únava. Pak se vydáme do centra města hledat restauraci, kde se vaří. Několik desítek metrů od náměstí nacházíme pizzerii. Švéd si dá pizzu a já dám přednost masu v sýrové omáčce s hranolky. 

Do penzionu přicházíme za tmy a deště, který se náhle spustil z nebe, ale najedeni a unaveni. Usínáme téměř okamžitě po zalehnutí do postele. Byl to náročný den a další den expedice za námi.

Den osmý – poslední etapa

Ráno kolem sedmé hodiny někdo zlehka ťuká na dveře. Přítel majitelky penzionu nás prosí, abychom uvolnili garáž, protože po jeho odchodu už nám nikdo jiný garáž neotevře. Nevidíme v tom problém a vyvezeme motorky před dům. Přitom od chlapa zjistíme, že jsou s přítelkyní také motorkáři, momentálně bez motorek a naše motorky se mu moc líbí. Chlap začne vytěžovat Švéda, jak se na TDM jezdí. Jakmile odjede, sbalíme věci a vyneseme je před dům.

Z terasy se ozve ženský hlas. Je to majitelka penzionu a prý se přišla osobně rozloučit s motorkáři. Myslím si, že je spíše zvědavá, kdo u ní přebýval přes noc a zároveň si touží prohlédnout motorky. Zůstává však stát na terase opřena o malou zídku, a zatímco upevňujeme tašku (jezevce) k sedadlu, vypráví, kolik má naježděno a jaké motorky by si chtěli s přítelem koupit.

Náchod opouštíme podél železniční tratě přes Malé a Velké Poříčí. Následuje Hronov, kde zastavíme u rodného domu spisovatele Aloise Jiráska. Je to nízký roubený domek stojící asi 150 metrů od náchodského náměstí. V blízkosti domu je park, kde vyvěrají minerální prameny Hronovka a Regnerka. Právě v těchto místech vybudoval Jiráskův otec primitivní lázně. Byla to studna a kůlna se dvěma vanami, do kterých se lidé chodili koupat a užívat léčivých účinků vody.

Dům je zpřístupněn veřejnosti, ale bohužel jsme tu příliš brzy, abychom se do domu mohli podívat. Musíme si vystačit pohledem do oken a maximálně jej obejít zvenčí.

Hronov je také rodištěm malíře, spisovatele, grafika a knižního ilustrátora Josefa Čapka. Jeho rodný dům měl číslo popisné 136 a nacházel se nedaleko vlakového nádraží. Byla to nízká chaloupka s okénky téměř u země, kterou v roce 1916 zbourali. Na jejím místě byl zbudován pomník, ale i ten byl nakonec přemístěn na jiné místo (parčík u splavu), kvůli výstavbě modernějšího centra.

Pokračujeme podél tratě přes Žabokrky do Velkých Petrovic, kde železnice mění směr. Nyní nás provází už jen potok s názvem Ledhujka, ale po několika minutách přijíždíme do Police nad Metují. Překonáme dva kruhové objezdy a mineme fotbalové hřiště s občerstvením nesoucí název „Vražedné pobřeží“. Následují Bukovice, Lachnov a druhé nejmenší město okresu Náchod a jedním z nejmenších měst Královéhradeckého kraje Teplice nad Metují. Odtud provázeni železnicí se dostáváme kolem vstupu do Teplického skalního města a následného autokempu Bučina, ve kterém jsme byli s rodinou několikrát ubytovaní, do Adršpachu, kde zastavíme u penzionu stejného názvu. I tady jsme strávili jednu z našich rodinných dovolených.

Před penzionem na pečlivě upraveném trávníku stojí psí bouda. Tehdy tu pobíhala fenka černého labradora. Jmenovala se Aura a každý den chodila k francouzskému oknu našeho přízemního pokoje žadonit o nějaký pamlsek. Oblíbil si ji hlavně mladší syn, který na ni dodnes vzpomíná. Sice jej během hraní několikrát kousla, aby projevila svoji nelibost, přesto na ni nikdy nezanevřel a neustále ji vyhledával. Dnes je psí bouda prázdná a vchod zatarasený prkny proti nezvaným squatterům.

Z penzionu vyjde mladý muž a ptá se, co bychom rádi, zda může pomoci? Poděkujeme za zájem a raději popojedeme o několik stovek metrů dál na parkoviště u vstupu do pískovcových skal.

Národní přírodní rezervace Adršpašsko-teplické skály byla vyhlášena v roce 1933 k ochraně pískovcových skalních měst. Adršpašské a Teplické skály jsou odděleny kaňonem Vlčí rokle v délce 7 km. V Adršpašské části jsou k vidění hluboké soutěsky, až 90m vysoké skalní věže, vodopád a 2 jezírka.

Teplická část areálu se rozkládá podél toku Skalního potoka a nachází se v ní okolo sedmdesáti pojmenovaných skalních útvarů. Některá místa areálu jsou dostupná pouze po žebřících.

Nejznámějšími názvy pískovcových skal a útvarů jsou: Milenci, Starosta a Starostová, Homole cukru, Krakonošova lenoška, Džbán, Sloní náměstí nebo Sibiř. 

Sibiř je úzká skalní soutěska a zároveň jedno z nejchladnějších míst, kde se drží sníh až do počátku léta. Soutěskou protéká Skalní potok, ve kterém jsme si jednou s tátou dali chladit plechovky s pivem. Tehdy byl parný den a my potřebovali doplnit tekutiny. Pivo bylo během pěti minut krásně vychlazené a procházející turisti jen tiše záviděli.

Po Skalním jezírku, vysoko položené mezi skalami s úzkým přístupem, je možné jezdit pramicí s převozníkem, vyprávějícím vtipné historky. 

Druhé jezírko zvané Pískovna je vyhledávané nejen turisty, ale také filmaři. Natáčely se tu záběry k mnoha pohádkovým filmům, např. Třetí princ, Z pekla štěstí, Princ a Večernice, Peklo s princeznou a další.

V Adršpašsko-teplických skalách si přijdou na své i horolezci. Horolezectví tu má dlouholetou tradici. Charakteristické pro zdejší skalní lezení jsou hladké plotny, spáry a komíny nejrůznějších šířek.

Adršpach opouštíme na Chvaleč. V centru Chvalče odbočíme doprava po proudu Chvalečského potoka a v Petříkovicích následujeme potok Petříkovický. Mineme koupaliště, kostel a místní část Peklo. Následuje vracečka a pak lehké zatáčky až do Trutnova. Držíme směr Vrchlabí proti proudu Úpy a podél železnice přes Mladé Buky, Rudník a Lánov.

Konečně Vrchlabí. Město v Královehradeckém kraji, jenž je nazýváno jako Vstupní brána Krkonoš. Město má bohatou historii a stojí za zmínku založení první tkalcovské školy v Evropě roku 1770. Může se pochlubit spoustou významných rodáků, například Marie Kubátová – spisovatelka a sběratelka krkonošských pohádek, Martin Veselovský – televizní a rozhlasový redaktor a moderátor, Anna K (Lucianna Krecarová) – zpěvačka, Josefína Kablíková – první žena botanička v bývalém Rakousku-Uhersku, Vojtěch Kablík – chemik, objevitel moderního postupu bělení papíru a bezpečnostní škrtací směsi zápalky, a mnoho dalších.

Zastavíme nedaleko centra u restaurace, která vybízí k občerstvení. Je doba obědů a chceme se najíst. Do Harrachova to není daleko, i kdyby nás přepadla únava, dá se to vydržet. Vybereme si polévku a jako druhý chod restovaná vepřová játra s cibulkou a hranolky. Játra jsou úžasně udělaná a ochucená. Prostě skvělý výběr.

Z Vrchlabí odjíždíme západním směrem přes Valteřice a Hrabačov, kde na kruhovém objezdu sjedeme prvním výjezdem. Po několika stovkách metrů přejedeme most přes Jizerku a pak nás Jizerka provází přes zalesněnou část cesty až do Vítkovic. 

Vítkovice projedeme pomalejší jízdou. Hemží se to tu penziony a různými rekreačními zařízeními. U směrové cedule „Rezek“ odbočíme doleva přes Jizerku přehlednou vracečkou a kopírujeme les po levé straně. Jakmile vjedeme do volného prostranství, objeví se další část obce zdobící domy lidové krkonošské architektury. Zastavíme na parkovišti nad horskou chatou Pergamentka a obdivujeme krásu krajiny za všudypřítomného ticha, které přerušuje pouze zpěv ptáků poletující v oblacích.

Ve svahu pod námi je zasazen sloup se sochou svatého muže s křížem (zřejmě svatý Jan Nepomucký), pod kterým někdo umístil lavičku. Ulehnu do trávy vedle ní a Švéd mě následuje. Alespoň tak ulevíme zádům. Je tu nádherně, lehký příjemný vánek osvěžuje rozpálenou pokožku a bílé mráčky sem tam schovají žhnoucí sluneční kotouč. 

Jakmile se delší dobu neobjeví žádný mrak, začne slunce tak pálit, že raději využijeme stínu statného javoru, stojící kousek nad námi. 

U Pergamentky je zaparkované auto. Svítí mu zadní světla a mám nutkání zaklepat na okno, abych nezodpovědného řidiče upozornil. Plán mi překazí chlápek, který přijede jiným vozem a zastaví přímo pod chatou. Zavolám na něj, aby případně upozornil majitele automobilu, že nechal svítit světla, ale chlap, aniž by se podíval, nás přesvědčuje, že je to pouze odraz slunce. Poté zmizí v chalupě. Myslíme si o tom své a znovu uleháme do trávy.

Asi po půl hodině vyrazíme opět na cestu. Pokračujeme stoupákem přes jehličnatý les a zhruba po 5 km se v osadě Rezek les rozestoupí. Za horským hotelem stejného názvu odbočíme doleva a znovu vjedeme do lesa, tentokrát klesáme. Když les prořídne, mezi stromy po levé straně můžeme vidět Lysou horu.

Mnoho lidí, při vyřčení názvu Lysá hora, si ihned vybaví nejvyšší horu Moravskoslezských Beskyd, ale my se nacházíme v Krkonoších. Jen pro zajímavost uvedu rozdíly:

Lysá hora (Beskydy): výška hory je 1323 m. Na samotný vrchol vede silnici, po které jezdí dokonce pravidelná autobusová linka, svážející turisty z Raškovic. Na vrcholu hory je umístěn telekomunikační vysílač, meteorologická stanice a několik horských chat.

Lysá hora (Krokonoše): výška hory je 1344 m. Pod vrchol vede lanovka, kterou lze využívat pouze v zimním období. Na samotný vrcholek hory je vstup zakázán, protože se tu nachází chráněné pásmo KRNAP, je tu umístěn geodetický bod.

Rokytnice nad Jizerou. I tady jsme s rodinou prožili jeden týden dovolené. Tehdy jsme byli ubytování v hotelu Krakonoš a při pohledu z okna hotelového pokoje bylo vidět mlýnské kolo, u něhož seděl zelený vodník s dlouhou fajfkou. Když jsme se ubytovali, táta nechal pod tekoucí vodou z kohoutku v umyvadle vychladit láhev Prostějovské Starorežné, a pak při přípitku pronesl památná slova: „Dobyli jsme Krakonošovo!“, následoval hluboký záklon a obsah skleniček zmizel v našich útrobách.

Rokytnice nad Jizerou je známé horské letovisko v západních Krkonoších, jenž bylo založeno jako sklářská osada. Obyvatelstvo se tu živilo hlavně těžbou dřeva, mědi, stříbra a olova, jenomže po smrti Albrechta z Valdštejna (1634) význam dolů upadl. Od té doby až do 20. století, ačkoliv snaha byla, se nepodařilo hornickou činnost obnovit.

K rozvoji turistického ruchu dochází po odsunu německy mluvících obyvatel po druhé světové válce. Postupně tu byl vybudován obrovský lyžařský areál s 28 vleky. Později otevřeli čtyřsedadlovou lanovku na Lysou horu a v roce 2006 další lanovku v rámci areálu Horní domky.

Pro turisty zde vybudovali tzv. Pašeráckou stezku o délce 1,3 km, se čtyřmi zastávkami. Z informačních tabulí se dozvídáme o historii pašování v Krkonoších a o pašerácích, v té době oblíbení mezi krkonošským obyvatelstvem. V Rokytnici nad Jizerou a okolí se natáčel film Krakonoš a lyžníci (1980), který určitým způsobem zobrazuje nelehký život pašeráků a obyvatelstva v této oblasti.

Ještě před odjezdem z Rokytnice zastavíme v místní části zvané Berlín. Zde pořídíme fotografii, kterou zveřejníme na facebookových stránkách, jako zdejší zajímavost. Poté míříme k řece Jizeře, odbočíme doprava a po dalších 600 m doleva na Paseky. Projedeme místní pilou, skiareálem a mírným stoupákem přes les až ke křižovatce, kde se dáme na Kořenov, ale po 3 km v obci Příchovice prudce zatočíme doprava k rozhledně Štěpánka. Zaparkujeme u Turnovské chaty, kde silnice stejně končí. Na rozhlednu musíme po svých.

Štěpánka je novogotická 24 m vysoká kamenná rozhledna na vrchu Hvězda (959 m n. m.), poskytující výhled na Krkonoše, Jizerské hory, Bezděz, Ralsko a Lužické hory. Patří mezi nejstarší rozhledny v Krkonoších a Jizerských horách. 

Stavbu zahájil kníže Rohan v roce 1847 na počest návštěvy zemského správce arcivévody Štěpána, ale nedokončil ji. Rozhledna byla otevřena až v roce 1892 kořenovským horským spolkem.

Pod rozhlednou je do skály zasazený obrovský kamenný maltézský kříž. Je to největší kříž tohoto typu v ČR. Kříž má symbolizovat pietní místo za padlé vojáky ve 2. světové válce, vybudovaný německými obyvateli. Některé zdroje tvrdí, že kříž s pomníkem byl postaven pro padlé za 1. světové války. V každém případě po roce 1945 byl původní pomník zničen a po rekonstrukci obnoven alespoň kříž v roce 2011.

Mezi rozhlednou a maltézským křížem je prostor, na němž probíhá představení několika ochotníků. Děj se podle kostýmů odehrává v období středověku. Spatříme mnicha, několik zápasících rytířů a také krásnou princeznu, které jde o život. Představení je téměř u konce, ale stačíme ještě zaslechnout, že veškeré vyřčené fráze herců jsou ve verších. Hra vrcholí bitkou, řinčením sečných zbraní a úmrtím všech herců za výkřiku vtipných hlášek, čímž se z dramatu stává komedie. Po smrti mnicha zazní obrovský potlesk přihlížejících diváků.

Herci vyzvou diváky k dobrovolnému příspěvku, který vybírá samotný mnich do textilového pytlíku a poté dovolují dětem osahat zbroj či vyzkoušet rekvizity použité ve hře samotné.

Před pokladnou na malém skalním výstupku objevujeme malý pomníček. Když se k němu přiblížíme a přečteme znění, které je do něj vyryto, musíme se pousmát. Jde o jeden z několika dalších pomníčků vytvořené recesisty, kteří obdivují vymyšlený svět Járy Cimrmana.

Poblíž je malé přírodní hřiště pro děti. Napadne mě, vyfotit se z recese v přílbách na houpačkách, ale Švéd se trochu zdráhá. Naše selfie tyč je příliš krátká, nebudeme v záběru oba dva, proto poprosím jednu procházející maminku s dítětem, zda by nás mohla vyfotit. Vysvětluji, že jsme recesisté, a když uvidíme nějakou takovou věc, necháme se vždy někým vyfotit. Maminka to chápe a s úsměvem pořídí několik fotografií na mobilní telefon. Proběhlo to tak rychle, že Švéd nestačil vznést žádný protest.

Vracíme se zpátky do Příchovic, projedeme Kořenovem a pokračujeme na Harrachov. Silnice klesá. Před námi se šourá automobil s polskou registrační značkou. Ačkoliv jede pomalu, nechce se v žádném případě nechat předjet. Když míjíme odbočku na Jizerku, cesta, kterou jsme naši expedici začínali, začne Polák chrlit vodu z ostřikovačů. Voda sycená chemickým přípravkem na mytí oken dopadá na Švéda. Ten se snaží o to víc automobil předjet, ale až do Harrachova jde o marné pokusy. Naopak ještě několikrát dostane dávku, kdykoliv se ocitne na „dostřel“.

V centru Harrachova Polák odbočí k jednomu z malých obchůdků, kam směřujeme i my. Zaparkujeme téměř současně a ihned jdu ke Švédovi, který si utírá přílbu. Polák vyleze s rodinkou z auta a tváří se, jako by vůbec o ničem nevěděl. Švéd jen tiše nadává, ale bere vše s klidem.

„Brácho, pojedeme na Čerťák, k můstkům, tam bude důstojnější konec celé expedice“, navrhuje Švéd a já souhlasím.

Čerťák, je pojmenování pro skokanské můstky v Harrachově. Celý areál má pět můstků a zdejší mamutí můstek je jedním z šesti můstků tohoto typu na světě, takže se řadí mezi světovou raritu. Byl postaven v roce 1979 a v 1992 zrenovován. Jeho nájezd je dlouhý 124,3 m a průměrná nájezdová rychlost se pohybuje kolem 103 km/h.

Přímo pod mamutím můstkem zaparkujeme motorky. Blíží se k nám mladá rodinka a žena poprosí Švéda, jestli by byl tak hodný a vyfotil je, aby na fotce mohli být všichni. Na oplátku nás zase vyfotí ona a pak celá rodinka odchází. V ten moment z nás všechno spadne. Adrenalin povolil a pociťuji radost z úspěchu celé expedice. Vytahuji mobilní telefon, volám domů, že jsme dojeli do cíle. Pohlédnu na Švéda i ten třesoucím se hlasem sděluje do telefonu konec expedice.

Mám úžasný pocit, chce se mi smát. Vzpomenu si na tátu, mám nutkání mu zavolat, jenže do nebe žádný signál není, a kdyby byl, neznám číslo. Říkám si, že to určitě vidí, že to stálo za to.

Švéd ukončil telefonát a vidím, jak má zvlhlé oči dojetím. Pro někoho to může být směšné, ale tohle byla naše první expedice a první jízda podobného typu. Přichází motorkářské obětí, podání ruky a téměř současně zazní:

„Brácho, s tebou kdykoli, kamkoli!“ 

Od této chvíle je nám naše země malá.

Doslov

Jsme ve věku, kdy už toho máme poměrně hodně za sebou. Ve věku, kdy se mluví o krizi středního věku, ale také ve věku, kdy si konečně můžeme plnit své sny. My si jeden takový sen splnili. Koupili jsme motorky a dali se na cestování. Začalo to ježděním po nejbližším okolí, tzv. „okolo komína“, a později si dodali odvahy na delší vzdálenosti. Nakonec došlo na tuto expedici. Mnoho motorkářů před námi podobnou expedici absolvovalo a určitě mnoho dalších podobnou expedici absolvuje i po nás.

Proč vůbec nazýváme tuto cestu expedicí? Je to jednoduché. Slovo expedice má mnoho podob, záleží na každém, za jakým účelem je vedená. Každopádně se jedná o výpravu, která něco zkoumá či objevuje. My objevovali zákoutí naší vlasti, skrytá místa, o kterých se píše i nepíše. My je chtěli vidět na vlastní oči.

Proč je expedice věnována mému tátovi? V době, kdy probíhala expedice, to byly dva roky, co táta navždy odešel, a nebylo a není dne, kdy bych na něj nepomyslel. Vhání mi to pokaždé slzy do očí a všude jej vidím, tak jsem potřeboval něco, co mi pomůže se ze ztrátou milovaného táty vyrovnat. Expedice se tak stala symbolickým rozloučením, protože jsme navštívili hodně míst, která byla společně s tátou navštívena v minulosti.

Navíc, po návratu z expedice vybalím věci a v taštičce, ve které vozím doklady, objevím několik tátových fotografií, které měl na průkazku MHD. Celou dobu tak byl táta semnou a já to vůbec netušil. Ta taštička původně patřila jemu a já si ji hlavně z praktických důvodů ponechal. 

Co nám expedice dala a vzala? Během osmi dnů jsme projeli 11 krajů, 37 okresů, spálili 138 litrů benzínu a najeli 2145 kilometrů. (Do uvedených počtů kilometrů není zahrnuta cesta z domova do Harrachova a zpět.)

Nyní už víme, že tímto stylem budoucí expedice plánovat nebudeme. Je strašně svazující mít přesně stanovenou trasu, člověk tak musí být neustále ve střehu, aby nakonec nejel někam, kam vlastně vůbec jet nechce. 

Stala se nám taková příhoda. Někde u německých hranic druhého dne expedice byl ve vedení Švéd. Skoro u každé křižovatky zastavil, aby na mapě zkontroloval, kudy pokračovat. Po několika takovýchto zastavení za sebou to nevydržel a zabrzdil. Když jsem k němu přijel, abych se zeptal, co se děje, Švéd doslova vyrval mapu z tankvaku a zuřivě ji roztrhal se slovy: 

„Ta mapa je na hovno, nejsou na ni vesnice, kterými projíždíme!“

V další expedici si určíme pouze cíl cesty a čas, do kterého musíme cíle dosáhnout. Můžeme tak navštívit mnohem více zajímavých míst, aniž by to narušilo průběh cesty. Nebudeme svázaní a budeme volní, jak mají motorkáři být.

Expedice nám dala především poznání. Poznali jsme republiku trošku z jiného pohledu. Poznali jsme, jak to máme s orientačním smyslem nebo dlouhodobým odloučením od rodiny. Poznali jsme, že naše vlast ač není veliká, má tolik překrásných míst, a všechna stojí za to, je navštívit, protože každou návštěvou můžeme objevit něco nového a zajímavého a každá návštěva připomene krásné vzpomínky.

Co se týká toho, co nám expedice vzala, je to pouze čas. Čas, který jsme ochotně investovali do našeho koníčku a snu. Vzala nám jeden rok života a rozhodně to stálo za to.

Ladislav Aladar Cásek ze Štětovic a Milan Švéd Kolář z Horní Břízy