Do Bulharska a zpět - cestopis

Bráchové na cestách

do Bulharska a zpět

Mám smrtelnou nemoc – rýmečku a pouhé tři dny do odjezdu. Musím ještě vyměnit nějaké peníze, proto mířím do nejbližší směnárny. Velmi komunikativní chlapík sedící v kukani směnárny se zvědavě vyptává, nač potřebuji rumunské lei, a tak se pochlubím expedicí, kterou se svým motorkářským bratrem Švédem chceme absolvovat.

Všechno začalo 10. září 2016 v Pelhřimově, kdy jsme se pokusili o rekord v počtu motorek stejného typu na jednom místě. Jednalo se o značku Yamaha TDM 850 a 900. Nakonec byl pokořen světový rekord o dvě motorky, a to také díky Bulharům, kteří tento pokus podpořili svoji účastí. Tehdy si je vzalo pod svá křídla naše TDM fórum a na oplátku nás pozvali do Bulharska na oslavu osmého výročí vzniku bulharského TDM klubu.

Ve směnárně nakoupím eura a bulharské leva. Bohužel lei došly a na druhou stranu Prostějova se mi nechce. Hlavně se budu snažit co nejvíc platit kartou nebo doufat, že eura vezmou všude.

Večer se připojím k internetu na stránky TDM fóra, kde se dovídám plán cesty, kterou pojedou naši kolegové. Také se tu probírají peníze. Prý se dá v některých částech Rumunska platit i českými korunami, což mě trochu uklidňuje.

Čím více se blíží odjezd, tím větší panuje nervozita. Dokonce večerní relace po Skype se Švédem není to, co bývalo. Dříve jsme hovořili o všem a plánovali každý detail, ale v poslední době to vypadá, že se tomuto tématu záměrně vyhýbá. A když už se zmíním, tak odpoví: „Však to nějak dopadne.“

Se svým motorkářským bratrem Švédem jsme založili facebookovou stránku s názvem: „Bráchové na cestách“. Tehdy to bylo z recese, ale postupně, jak přibývali noví a noví odběratelé příspěvků, začali jsme stránku brát vážně i my. Zveřejňujeme tu naše společné výlety na motorkách a doplňujeme je různými anketami a soutěžemi o věcné ceny.

Setkání v Mikulově

Noc před plánovaným odjezdem se domluvíme, že pojedeme do Bulharska po své linii za Bratry na cestách a k TDM fóru se připojíme až na místě srazu, v obci Mineralni Bani regionu Chaskovo v Bulharsku.

Neustále přemýšlím, na co jsem ještě zapomněl nebo naopak, co nebudu potřebovat. Veškeré věci rozložím v kuchyni, a to se moc nelíbí manželce. Ani se jí nedivím, vypadá to, jako bych se stěhoval a ne balil věci na expedici. Chci být připraven na všechny podmínky, které můžou nastat. Když bude zima, mám teplejší bundu, pokud zmoknu, musím mít náhradní prádlo.

Při poslední návštěvě u Švéda v Plzni jsem si pořídil stejné nepromoky, jako má on, ale ještě nebyla příležitost je vyzkoušet. Hlavně nesmím zapomenout nezbytná klubová trika s označením typu motorky a praktickým nápisem na zádech prozrazující jméno neboli nick osoby, která jej vlastní. Před několika dny jsem uzavřel havarijní pojištění pro případ, že by motorka v této zatěžkávací zkoušce neobstála. Rád bych, aby se za každou cenu dostala domů, kdyby bylo nejhůř.

Večer mám vše sbaleno a připraveno na cestu. Myslím také na Švéda, který už vyrazil. Domluvil si ubytování v penzionu, co nejblíž Brna, aby se v 9 hodin ráno dostal do Mikulova, kde oficiálně zahájíme expedici „Bulharsko 2017“.

Ještě než ulehnu, zkontroluji motorku, zda je vše dobře upevněno a jestli mám doklady, které potřebuji. Pro jistotu přibalím cestovní pas, kdyby náhodou občanka nestačila. Později se ukáže, jak dobře jsem udělal.

Ačkoli mám plnou hlavu budoucí jízdy, a trochu obavy z neznáma, usínám téměř okamžitě. Za jiných okolností se neustále převaluji ze strany na stranu.

Po probuzení se podívám na hodiny, jestli není příliš brzy. Zelené číslice oznamují 5.30. Sejdu do kuchyně a udělám si kávu. Vůně spařené kávy mi postupuje nosem u zapnutého počítače. Chci si na poslední chvíli nastudovat trasu a zakreslit ji do vytisknuté mapy. Máme sice oba dva navigaci, ale mapa je spolehlivější než kdejaká elektronika.

V 7 hodin se rozloučím s rodinou a nasoukám do motorkářského oblečení. V 7.30 zapíšu do notesu stav kilometrů z tachometru a vyrážím k Prostějovu. V Prostějově natankuji nádrž po okraj a zjišťuji malý problém se stabilitou tankvaku. Musím ho zafixovat přídavnými gumkami k padacímu rámu, jinak by mi mohl v zatáčkách cestovat po nádrži.

Rozhoduji se pro jízdu po dálnici, abych byl v Mikulově co nejdřív, lepší než se trmácet okreskami. Takových silnic bude po dobu expedice myslím až dost. Dodržuji předepsanou rychlost a občas vyzkouším lehkým slalomem, zda opravdu vše drží jak má.

Benzinku, u které se máme v Mikulově sejít, nacházím téměř okamžitě. Už před kruhovým objezdem vidím Švéda, jak vyšel z budovy benziny a míří ke své motorce. Troubím, mávám, ale Švéd neslyší. Zvuk slabého klaxonu zaniká hukotem motorů ostatních aut. Nevadí. Jak se dostanu na kruhový objezd, mám vyhráno. Vítáme se podáním ruky se zalomením palce a přátelským obětím.

„Tak co brácho, jsi připravený na pořádné dobrodružství?“ zeptám se natěšeně.

„Jistěěě!“ zazní odpověď. Vidím však na bráchovi, že není ve své kůži, ale sám to nepřiznává.

Chci si ještě před opuštěním republiky dotankovat motorku, proto ji zatlačím ke stojanu, když tu se proti mně vyřítí bílá Škoda Yeti. Poznávám Martinu za volantem a vedle ní Grejs. Je to energická žena s věčně dobrou náladou. V těsném závěsu za nimi na motorkách Želvák Mirek, Aspirine, Milda s Alčou a kolonu uzavírá Pekelník s Ivčou. Ocitá se tu na jednom místě celá Česká výprava TDM fóra.

Jakmile všichni dotankujeme, shromáždíme se u Švédovy motorky. Je třeba určit cílovou destinaci pro dnešní den. Místo, kde budeme spát. Nikoho nepřekvapí, že chceme jet svoji trasou s odlišným denním cílem, ale zároveň chceme být s ostatními v kontaktu pro případ nenadálé situace. Taková pojistka „kdyby náhodou“. Domluvíme se, že se opět všichni sejdeme v rumunském Gerníku. Musíme tam však být nejpozději do pondělka. Skupina TDM fóra tam dorazí už v neděli, aby si dopřáli delšího odpočinku před další etapou.

Nastává loučení a hromadný odjezd. Na místě zůstávám pouze já s bráchou. Skláníme se nad mapou a odhadujeme, kde dnešní noc složíme hlavu. Pro jistotu ještě jednou zkontrolujeme uchycení zavazadel a funkčnost světel. Objevujeme první problém. U Švédovy motorky odešel přerušovač - nefungují blinkry. Než zavře jediná mototechna v Mikulově, vyrazím k centru sehnat nový.

V obchodě postarší chlap nabízí přerušovače, ale ani jeden není do motocyklu. Vracím se s nepořízenou zpátky ke Švédovi. Ten má neustále mobilní telefon u ucha a zjišťuje přes pojišťovnu možnosti. Asi 200m od benzinky je firma Best tires, tam by nám mohli pomoci.

Před dílnou stojí dva chlápci v montérkách a hned se jeden z nich ptá, co potřebujeme. Švéd vysvětlí závadu a ukazuje na přerušovač.

„Tak to bude problém,“ řekne jeden z nich.

Po chvíli přijíždí k dílně automobil, ze kterého vystoupí muž menšího vzrůstu. Chce se domluvit na opravě vozidla a jen tak náhodou z něj vypadne, že je také motorkář. Ihned mě napadá zeptat se, zda by nám nemohl dát přerušovač ze své motorky, což odmítá. Druhý ze servisáků vytahuje telefon a s někým živě rozmlouvá. Nakonec usedne na kolo a vrátí se asi za 5 minut i s přerušovačem.

„Jeden známý tady má rozsekanou motorku, už skoro rok, a nikdo s ní nic nedělá. Navíc je to taky Yamaha, tak jsem mu zavolal a máme přerušovač,“ vyřvává a už se hrne, přerušovač zapojit.

„Tak to zapni!“ vyzve Švéda. Samou radostí plynule přecházíme z vykání na tykání. Švéd zapne klíček a blinkry se na malou chvíli rozblikají. Pak zůstanou svítit.

„Tak, a je taky odpálenej,“ ozve se do ticha.

Vypadá to, že veškerá snaha přišla vniveč a další přerušovač už těžko seženeme.

„Hele zkus odpojit ty blástry,“ (chránítka páček) napadá jednoho z nich. V blástrech jsou zabudované oranžově ledky, které fungují jako blinkry. Možná je tam nějaký zkrat.

Po odpojení blástrů znovu zapojíme přerušovač a hle, funguje to. Závada odstraněna, můžeme balit. Ještě před odjezdem nabízí Švéd peníze, které oba servisáci odmítají. Mají v motorkáře důvěru. Spokojí se s tím, když slíbíme, že až dorazíme z expedice domů, Švéd pošle přerušovač zpátky a dostává do ruky vizitku jednoho z nich.

Z Mikulova na Balaton

Rakousko

Jízda Rakouskem je velice příjemná. Tráva podél silnice, ale i kolem domů je pečlivě posekaná, což působí až kýčovitým dojmem. Jako z filmů, které můžeme vídat v televizi. Nádherná zeleň a pořádek, neviděl jsem nikde pohozený sebemenší papírek.

Silnice bez výtluků šedobílé barvy dovoluje svižnější jízdu, kterou si pořádně užíváme. Řidiči automobilů jakmile za sebou vidí motorku, většinou uhnou na stranu a nechávají se předjet. Nemají potřebu si honit ego, jako je tomu u nás. Celou tuto nádheru a klid narušuje pouze „vůně domova“, mají tu čerstvě pohnojeno.

První zastávku uděláme v obci Mannersdorf an der March sousedící v těsné blízkosti hranic se Slovenskem. Tato obec je známá především vynikajícím vínem a idylickými vinnými sklepy. Nad obcí, ve vinicích, se tyčí malá okrouhlá kaple Rochuskapelle též zvaná jako Wutzelburg. Je to jedna z nejvýznamnějších staveb ve stylu italské renesance v Dolním Rakousku.

Zaparkujeme u fialového domu s předzahrádkou. Zur Traube – Reischütz Ludwig & Gabriele je rodinný penzion s restaurací, který byl založen v roce 1904 a je provozován už čtvrtou generací. Sotva se objevíme před dveřmi restaurace, málem se srazím s jedním pantátou oděném v typickém rakouském lidovém kroji. Někde jsem četl, že rakouský kroj byl normální typ oblečení, který se používal běžně k práci na rozdíl od krojů u nás, které se spíše nosily při slavnostních příležitostech. Znalci těchto krojů prý dokáží z každé části kroje vyčíst celé příběhy.

Pantáta má na sobě pletené podkolenky a klasické krátké kožené kalhoty s kšandami spojenými na prsou páskem s ornamenty. Těmto kalhotám se říká „lederhose“ a bývají ušity z jelení kůže. Mají prý úžasnou vlastnost, že rostou s jejími majiteli. To znamená, když dotyčný ztloustne, kalhoty povolí a stále padnou.

Okamžitě jsme tázáni, odkud jedeme, ale němčina je nám cizí. Zkouším angličtinu a nestačím zírat, jak dědula tuto řeč ovládá. Mluvíme asi deset minut, pak se zeptám, zda obsluhují i v předzahrádce, protože chceme mít motorky pod kontrolou a zároveň užívat příjemného sluníčka. Dědula souhlasně přikývne. Hned od dveří volá do lokálu, že tu mají hosty, pak pochválí motorky a rozloučí se.

Přichází žena ve středních letech oděna v kroji nenápadných barev, což je v Dolním Rakousku tradiční. Pestré barvy krojů nosí spíše v Tyrolsku. Rakouský ženský kroj se nazývá „dirndl“ a skládá se ze sukně s blůzou a halenkou s krátkými rukávy.

Objednáme si gulášovou polévku a pití. Polévka je vařená ve stylu „co dům dal“. Nacházím v ní nejen kousky hovězího masa, ale také klobásu, špek či slaninu a zeleninu. Chutná báječně.

Příjemně najedeni můžeme pokračovat v cestě. Dunaj překonáme po nekonečně dlouhém mostě. Je to spojnice mezi městy Engelhartstetten a Hainburg an der Donau. Uprostřed mostu je 77 m vysoký pylon, (věž neboli brána) tvarem připomínající písmeno „A“, ze kterého vychází ocelová lana, na nichž je most zavěšen. Škoda, že nemůžu zastavit, abych vyfotil scenérii motorkáře projíždějícího pod pylonem, vypadalo by to úžasně. Zpomalím a vychutnávám si pohled na Dunaj. Když Švéd ve zpětném zrcátku zpozoruje moji pomalou jízdu, myslí si, že mám závadu, a raději se ujišťuje vztyčeným palcem, zda tomu tak není. Odpovídám stejným gestem a on pochopí. „Vše je v pořádku.“

Před městem Berg je z dálky vidět Bratislavský hrad. Jeho čtyři věže a tvar připomínající otočený stůl si nemůžu s žádným jiným hradem splést. Je to stavba, která prošla různými přestavbami, styly i úpadkem vyústěným po smrti Marie Terezie. Po požáru v roce 1811 došlo takřka k jeho úplnému zničení. V letech 1936 a 1937 se dokonce objevily návrhy na jeho demolici a místo něj chtěli postavit budovu politické správy Slovenska, ale rozpad Československa (1939) tyto záměry zmařil. Ruiny hradu využívali vojáci v obou světových válkách a teprve v roce 1953 se začalo uvažovat o jeho záchraně. V roce 1956 se začalo s obnovnými pracemi areálu, které skončili až v osmdesátých letech 20. století. Nyní má hrad opět svoji důstojnost a slouží pro reprezentační a státní účely. Mnoho lidí si myslí, že tu má sídlo i prezident, ale ten sídlí v Grasalkovičově paláci na Hodžově náměstí.

Hranice se Slovenskem překonáváme silnicí, kde nás o přechodu informuje pouze modrá značka symbolizující členství v Evropské unii. Asi po 15 km se ocitáme v Maďarsku.

Maďarsko

Nejzvláštnějším znakem Maďarů je určitě jejich jazyk. Maďarština patří k ugrofinskému jazyku, který je vzdáleně příbuzný například k finštině či estonštině. V maďarštině nejsou souhlásky ch, ř, q, w a x. Lze se však setkat se slovy, ve kterých se zdánlivě ch objevuje, ale jde o dvě písmena c a h, která jsou vedle sebe. Údajně je pouze deset takových slov, ve kterých se vyskytují.

Nedávno jsem mluvil s kamarádem, kterému se přezdívá Česťa-dědek, vlastním jménem Tom Jindra. Je to kluk, který má hodně zcestované na motorce a když si nevím s něčím rady, čerpám z jeho vědomostí a zkušeností. Říká, že Maďarskem jezdí strašně nerad, protože je to placka. A má pravdu. Kamkoliv oko dohlédne, nevidím sebemenší kopec. Málem je tu vidět zakřivení země.

Maďarsko je rovinatá země nebo mírně zvlněná. Skoro 90% území nepřesahuje nadmořskou výšku 200 m. Nejvyšší hora Kékes měří pouhých 1015 m. Jihozápad země je skoro pahorkatý, lemuje ho Zadunajské středohoří a na severozápadě se rozkládá Malá uherská nížina. Asi polovinu země na jihovýchodě a východě vyplňuje Velká uherská nížina, která zasahuje do Rumunska, Srbska ale i na Slovensko a Ukrajinu. Tato krajina je vlastně step, označována jako „puszta“.

Účelově se vyhýbáme dálnicím. Ne proto, že by to bylo drahé, ale pokud nyní známku zakoupíme, tak nám při plánovaném návratu bude jeden den chybět a budeme tak nuceni koupit známku novou. Známka má totiž platnost deset dní a my máme v plánu být na cestách dní jedenáct. Píšu sice známku, ale Maďaři známku jako takovou fyzicky nemají. Po zaplacení poplatku, je registrační značka daného vozidla vložena do systému, který ji do konce platnosti uchovává. Na dálnicích jsou kamery, které značky snímají a pokud dotyčný není v systému, pokuta jej nemine.

Maďaři mají silnice velmi dobře značené. Sice dá velkou námahu přečíst názvy měst v místním jazyce, přesto se o to snažím. Například CS se vyslovuje Č, DZS jako DŽ, GY jako Ď, NY jako Ň…. Ovšem SZ se vyslovuje S a obráceně ZS jako Ž. Samotné písmeno S, se vyslovuje s háčkem - Š. Tyto základy maďarštiny bych si snad přisvojil, přesto mi to láme jazyk.

Silnice jsou udržované, a troufám si říct, že hlavní tahy jsou na mnohem lepší úrovni než u nás. Převládají spíše rovinky, ale za to dostatečně široké a pohodlné. Mezi vesnicemi musíme překonávat dlouhé vzdálenosti, proto si krátím dlouhou chvíli zpěvem. Přemýšlím, že tu nevidím žádný les, jen pole a pole. Široká pole. Zelené pláně.

Míjíme Veszprémvarsány a reliéf krajiny se začíná měnit. Dokonce se tu objevují zalesněné části. Kdykoliv projíždíme lesem, libujeme si, protože můžeme využít jeho příjemného stínu. Neradujeme se však dlouho, asi po čtyřech kilometrech jsme opět na výsluní. Naštěstí následuje série zatáček, ta rovina strašně unavuje.

Cedule u silnice ukazují směr Balaton, to je dobrá zpráva, ale když se podívám na hodinky, které mám připevněné na řídítkách, moc mi na úsměvu nepřidají. To tříhodinové zpoždění je znatelné, ale nejdůležitější pro nás je, že dnešního cíle určitě dosáhneme.

Projíždíme Veszprémem - městem, které podle legendy stejně jako Řím, bylo založeno na sedmi pahorcích. (Ty pahorky jmenovat nebudu, protože bych si mohl polámat prsty na klávesnici, natož je dokázat vyslovit.) Město je také nazýváno jako „Město královen“. Byly tu ve středověku korunovány nejméně tři královny a několik královen tu je i pochováno. Veszprém bylo jedním z prvních měst Uherska, které poskytovalo vyšší vzdělání. Symbolem města je železobetonový Svatoštěpánský viadukt, klenoucí se v délce 185m přes údolí řeky Séd.

Nabíráme směr Balatonfűzfő. Už za městem mezi stromy prosvítá namodralá vodní hladina Balatonu. Náš cíl je na dohled a dostává jasné obrysy. Nálada se zvedá a stoupá vzrušení z nepoznaného.

Na křižovatce u tržnice musíme zastavit na červené. Hledám poutače, které by ukázaly směr k jednomu z kempů, kterých tu musí být bezpočetně.  Otočím se za sebe na Švéda, ten se však vybavuje s nějakým motorkářem, který zastavil vedle něj. Jakou řečí si s ním povídá? Najednou se motorkář rozjede a gestikuluje, abychom ho následovali. Přivádí nás k jednomu kempu, který je však zavřený. Máme smůlu. Motorkář mávne rukou a vydá se na další cestu k jinému kempu, který je také zavřený a navíc ubytovává pouze v karavanech. Vypínáme motory, následuje porada.

Ochotný motorkář sice nerozumí ani slovo anglicky, ale dobře chápe, co se po něm chce. Po rozmluvě, kde využíváme všech prostředků a znalostí anglických, českých i ruských slov, podporovaných mimikou, gesty či citoslovci, se dozvídáme o dalším kempu vzdáleném necelých 5km odtud. Ten by prý měl být zaručeně otevřený, ale k němu už musíme jet sami. Tak nevím, zda se bojí, že ho ukamenujeme, kdyby byl zase zavřený, nebo musí opravdu jet za svým původním cílem. Nicméně odjíždíme doporučeným směrem.

Železnice vede po celém pobřeží Balatonu. Maďaři mají pro turisty slevy v podobě denní jízdenky vystavené na jméno jejího držitele. Umožňuje neomezený počet jízd kolem jezera v libovolně zvolený den. Cena se pohybuje 2000 – 3000 Ft dle výběru vozové třídy vlaku. Dále nabízí tzv. „Výletní jízdenky“, což jsou jízdenky do kterékoli části země dle přání zákazníka. Vystavuje se také na jméno a cena této jízdenky je asi 4700 – 7000 Ft dle vozové třídy.

Na konci obce Alsóörs objevujeme poutač na kemp. Překonáme koleje a úzkou silnicí přijíždíme k bráně. Pelso camping (původně Europa) nabízí až 600 míst. Pronajímají se tu malé ohraničené parcely a je jedno jestli na ni postavíte stan či karavan. Jelikož přijíždíme po 19 hodině, musíme se spokojit s ostrahou místo recepční. Je to chlápek ve středních letech, co neustále něco mele svojí hatmatilkou, které vůbec nerozumíme. Snažím se mu sdělit, že potřebujeme ubytovat a On nabízí chatku. Při pohledu na cenu zděšeně vyvalím oči z důlku a sevře se mi žaludek. Vysvětluji, že nám stačí místo pro dva stany na jednu noc. Po půlhodině konečně pochopí a můžeme si vybrat parcelu ve kterékoli části kempu.

Vybereme místo co nejblíže vody. Parcela je obehnaná nízkým živým plotem a s přehledem se tu vměstnají dva stany i s motorkami. Rychle vybalíme nejnutnější věci, ať jsme co nejdříve pod sprchou. Překvapuje mě čistota kempu, neleží tu sebemenší lístek mimo odpadkový koš. Také umývárna se blyští čistotou, vyleštěné kachličky vypadají jako nové.

Po příjemné sprše pátráme po bufetu, kde bychom se mohli najíst. U brány před kempem jsme si všimli malé restaurace s venkovním posezením, zamíříme tam. Informační cedule u vstupu do restaurace hlásá otvírací dobu do 21.00 hod. a při pohledu na hodinky je nám jasné, že dnes už večeřet nebudeme. Je půl deváté a přemlouváme obsluhu, aby nám dala alespoň pivo. Je nám dovoleno posedět, ale musíme se spokojit pouze s lahváčem. Nakonec odcházíme z restaurace v pozdních nočních hodinách.

Ráno se probouzím za pravidelného bubnování dešťových kapek na stan. Snad nebude pršet celý den, modlím se, to by se nám špatně jelo. Sice máme nepromoky, ale v duši jsem doufal, že je použijeme až někde v rumunských horách.

Nechce se mi vylézt ze stanu a tak přemýšlím, jaké to tady bylo v dobách socialismu. Tehdy Balaton byl pro naše turisty něco jako malý západ. Coca-cola tekla proudem a dali se tu koupit věci, které nebyly normálně k sehnání. Například gramofonové desky nebo magnetofonové pásky zakázaných interpretů a skupin. Po rozpadu východního bloku turistický ruch upadl a začaly se šířit drby, jak Balaton šíleně zapáchá, až je to cítit k Rakouským hranicím. V dnešní době se turisté opět vrací a je stále víc zvědavců, kteří chtějí vidět „Magyar tenger“ (Maďarské moře).

Přestalo pršet. Hrabu se ze stanu a beru s sebou ešus s plynovým vařičem.  Mám chuť na kávu a je třeba připravit snídani. Zatímco se vaří voda, prohlížím pobřeží jezera. Přestože dohlédnu na protější břeh, je to největší jezero ve střední Evropě (596 km²) s průměrnou hloubkou 3 m. V nejhlubších místech bylo naměřeno 11 m. Díky malé hloubce jezera se teplota vody v letních dnech pohybuje okolo 20 - 27°C. Sáhnu do vody a opravdu, už teď by se dalo koupat, jak je teplá. Stáří jezera se odhaduje na 10 000 let a je prý prokázáno, že staří Římané využívali jezero k vodní dopravě.

Když se vrátím, voda v ešusu vře. Příjemná vůně spařené kávy se rozline do ovzduší, ještě zaleju čaj pro Švéda, který je stále ve svém stanu.

„Brácho, jsi vzhůru?“ zeptám se polohlasem. Stan se začne hýbat.

„Brácho, máš uvařený čaj, budeš jíst?“ ptám se, protože Švéd málokdy chce snídat a ani dnes neuděl výjimku. Najím se tedy sám.

Během snídaně přemýšlím o zdejší kuchyni. Nejznámější ingrediencí maďarské kuchyně je určitě paprika, která je hlavní součástí národních jídel, jako je: gulášová polévka, perkelt, paprikáš, hálászlé nebo čabajka. Snad každý, kdo navštíví Maďarsko, si tuto surovinu doveze domů. Pro zajímavost, když si v restauraci objednáte guláš, dostanete polévku a pokud chcete klasický guláš, jak ho známe, je třeba se ptát na perkelt.

Nejoblíbenějším jídlem turistů jsou samozřejmě langoše, hned bych si dal. Úplně cítím vůni česneku, který k langoši neodmyslitelně patří. A pak to zapít výtečným tokajským vínem, hmmmm…..

Konec snění, čas je neúprosný! Rozhodujeme se pro cíl dnešní cesty - překonat státní hranice s Rumunskem, pak teprve hledat ubytování.

Za Čechy do Banátu

Držíme směr Budapešť. Vědomě si tím trochu zajíždíme, ale to nám vůbec nevadí. Na okraji Százhalombattu je benzinka, kde natankujeme a zároveň oblékneme nepromoky, začíná pršet. Zakoupíme dálniční známky, je tak větší pravděpodobnost ujet plačtivému počasí. Včera jsme jet po dálnici nechtěli, protože by platnost známky nevydržela do doby, kdy se budeme vracet, dnes už to vychází akorát.

Najedeme na dálnici M6. Je to mezinárodní evropská silnice spojující Maďarsko (Budapešť) s Jaderským mořem (Opuzen - Chorvatsko). Měří 702 km a vede Maďarskem, Chorvatskem, přes Bosnou a Hercegovinou a končí opět v Chorvatsku. Po této silnici jedeme zhruba 70 km, pak odbočíme na Dunaföldvár. Je to město ležící na břehu Dunaje. Obyvatelstvo tvoří Maďaři a menšina Srbů. V 19. století zde byl nalezen zlatý poklad z doby bronzové. Jednalo se o šperky, které se nyní nachází v Britském muzeu.

Před námi je železný most nesoucí název József Beszédes a dle konstrukce lze poznat, že to byl původně most železniční. Byl postaven v letech 1928 – 1930. Za války jak němečtí vojáci ustupovali, vyhodili most do povětří. Po válce byl postaven znovu a v roce 2000 – 2001 prošel rozsáhlou rekonstrukcí, kdy jej předělali na silniční. Měří 518 m se šířkou 13,42 m.

Za mostem zastavíme, sundáme nepromoky a budeme doufat, že nezačne znovu pršet. Chci vidět Dunaj, proto se vracím asi do třetiny délky mostu, abych mohl pohlédnout do kalné vody obrovské řeky. Švéd mě následuje, ale je trochu nervózní z nezabezpečených motorek u silnice.

Dunaj, teče tak líně, až ve mně vyvolává jakýsi uklidňující pocit. Obdivuji jeho šířku, je obrovská. Bohužel zrovna není žádná loď v dohledu, musím se spokojit jen s prázdnou vodní hladinou. Voda je ocelově kalná z dešťů, kterými je dnes zasaženo celé území Maďarska. Rád bych ponal jeho pravou barvu. Jaká asi je? Modrá?

Auta projíždí přes most celkem vysokou rychlostí, a když na most vjede plně naložený náklaďák, začne se celý třást. Veškeré pocity klidu jsou rázem fuč a raději se vrátíme k motorkám. Kolem nás projede několik motorkářů, všichni zdraví. Prý někde u Segenína má probíhat motorkářský sraz, předpokládáme, že mají namířeno právě tam.

V Soltu odbočíme na Kiskőrös (též Malý Kereš). Odtud pochází básník slovenského původu Sandor Petőfi (1823 – 1849). Byl nejvýraznější postavou revoluce v roce 1848, kdy napsal báseň Pieseň národa, která se stala oduševňující básní revoluce. Bohužel jsme nuceni opět nasadit nepromoky. Počasí nám dnes vůbec nepřeje. Naštěstí moc nefouká.

V Kiskunhalasu zastavíme u benziny, abychom se občerstvili a přečkali ten nejhorší liják. Naše modlitby však nebyly vyslyšeny a my opouštíme benzinu stále v nepromokách.

Asi po půl hodině jízdy konečně přestává pršet. Projíždíme nevelkou vesnicí a díky věčně zamlženému hledí, jsem si nevšiml jejího názvu. Zastavíme u krajnice poblíž stánku s ovocem a paprikami. Prodavač s vidinou kšeftu přiběhne ke stánku a vyčkává, než se vysoukáme z nepromoků. Zřejmě si myslí, že budeme nakupovat, ale po chvíli pochopí a vrací se tam, odkud přiběhl.

Kolem projíždí dvojice na TDM. Po několika metrech zabrzdí, otočí motorku a vrací se k nám. Je to muž se ženou. Mají krásně sladěné kombinézy s přílbami i motorkou. Reflexní zelená barva září na desítky metrů daleko. Muž otevře hledí přílby a ptá se anglicky, zda jedeme na sraz do Segedína. Odpovídám, že sice jedeme tím směrem, ale máme namířeno přes Rumunsko do Bulharska. Muž tlumočí své ženě odpověď a pak nám nabídne doprovod. Nesedneme tedy na stroje a snažíme se s nimi držet krok, ale po pár kilometrech se nám ztrácí z dohledu. Jedou příliš rychle a my nechceme riskovat, máme toho ještě hodně před sebou.

Cesta celkem rychle ubíhá, už tu máme Szeged (česky Segedín). Město ležící 9 km od Srbska a 16 km od Rumunska na soutoku řek Tisa a Mures. Tisa je druhá největší řeka Maďarska. Szeged je čtvrtým největším městem Maďarska a pochází odtud segedínský guláš nebo také Uherský salám.

V Maďarsku segedínský guláš mají pod názvem Szekeyi káposzta, což znamená Sezékelyho zelí. Podává se výhradně s chlebem, ne jako u nás i s knedlíkem.

Uherský salám, maďarsky Téliszalámi (zimní salám), má staletou tradici výroby a je chráněn označením původu EU. Legenda praví, že salám obsahuje i oslí maso, ale je to opravdu jen legenda. Oslí maso není součástí této pochoutky. Salám má také jednu zajímavost z dob první Československé republiky. Uherák byl předmětem tzv. „přepychové“ daně. V roce 1935 se Nejvyšší správní soud zabýval otázkou, zda se tato daň vztahuje pouze na originál nebo i na jeho místní napodobeniny. Nakonec dospěl k závěru, že se bude daň vztahovat na obě varianty, jak na originál tak i jeho napodobeniny.

Za Szegedem najedeme na dálnici M43, která nás dovede až k Maďarsko – Rumunským hranicím. Celníci se tváří celkem důležitě a popohání nás k rychlejšímu opuštění celní zóny. Nemusíme si ani sundávat přílby.

Jakmile přejedeme hranice, odstavíme motorky. Je třeba dát malou pauzu pro kontrolu stavu oleje v motorech. Švéd je v tomto ohledu velmi pečlivý, protože jeho motorka trochu víc „žere“ olej. Raději častěji kontroluje hladinu oleje, než aby vznikl problém, který by zapříčinil konec expedice.

Rumunsko

Jedeme po nově vybudované dálnici A1 směr Arad. Provoz je plynulý a vcelku příjemný. Moc aut nejezdí a většina z nich má stále Maďarskou registrační značku. Mimochodem motorky nemusí platit dálniční známky, což samozřejmě vítáme.

Reliéf krajiny má stále tvar placky. Těším se, až uvidím rumunské hory, o kterých jsem slyšet hotové báje. Tom Jindra tady byl už tolikrát, že se tu cítí jako doma. Varoval nás před medvědy a hlavně před divokými psy. Zatím nevidím žádné zvíře mimo ptáky létající vysoko v oblacích.

Před Aradem odbočíme z dálnice k průmyslové zóně. Zde se radíme, kde se ubytujeme. První noc bychom určitě nechtěli spát „na divoko“ pod stanem, spíše si zkusíme najít penzion.

Silnice se lehce klikatí, ale stačím se rozhlížet po okolí. Po necelých dvaceti kilometrech vidím nad obzorem tyčící se věže římskokatolického kostela v obci Vinga. Čím více se k této stavbě blížíme, tím se mi zdá krásnější. Švéd je ve vedení a doufám, že zamíří k této impozantní stavbě. Jednu odbočku míjíme a další nevidím. Začínám být nervózní a tak se snažím ukazovat rukou, aby odbočil doufajíc, že mě vidí ve zpětném zrcátku. Naštěstí se objeví další odbočka, na kterou se přeci jen vydá.

Zaparkujeme přímo u tohoto skvostu postaveného koncem 19. stol. Jsem jako Alenka v říši divů a určitě to není pouze z obdivu kostela. Z místního hřbitova zní velmi nahlas disko hudba a mezi hroby se prohání několik štěkajících psů. Naproti hřbitova stojí řada domů, mezi nimiž je vsazena policejní stanice. Před stanicí dvě zaparkovaná policejní auta – Dacie, mají šíleně pomačkané plechy, obě, a na všech stranách.

Ulici lemují dřevěné, ale i betonové elektrické sloupy, z nichž vedou dráty přímo na fasády domů. Zdá se to jako nepřehledná síť vytvořená zmateným pavoukem. Celé toto prostředí působí zvláštně až stísněně. Vše umocňuje štěkot psů a šílená hudba z hřbitova. Běhá mi mráz po zádech. Stačí pohled na Švéda, který také nevychází z úžasu, a vytuším, že musíme odtud co nejrychleji zmizet.

Při odjezdu mineme další stavbu, která je v těsném sousedství kostela. Tentokrát je to pravoslavný chrám. Údajně tu mají být ještě dva další chrámy patřící babtistům a letničním křesťanům, ale rozhodně nemáme v úmyslu to zjišťovat.

Po několika minutách jízdy vidíme tabuli udávající směr k nedalekému hotelu, vydáme se tím směrem. Zhruba po dvou kilometrech se před námi otevře luxusní komplex hotelu Anette Resort v obci Covaci. Na informacích hotelu se dozvídáme, že se hotel nachází na jednom z nejlepších míst v této lokalitě, ale bohužel je momentálně plně obsazen. Sympatická recepční lámanou angličtinou doporučuje, abychom pokračovali po hlavní silnici necelých deset minut do města Dumbrăviţa, kde určitě najdeme penzion s volnými pokoji.

Penzion nacházíme celkem rychle. Je to nízká budova s modrými okenicemi a oplocením a názvem Giulia. Nachází se v poklidné luxusní části města. Usuzuji tak podle typů zaparkovaných aut a výstavních vilek okolo nás. Po zazvonění se otevře dálkově ovládaná brána a z vchodových dveří domu vychází postarší dáma. Naštěstí umí anglicky.

Jelikož vidí cizince, ihned začne otázkou, jakou měnou chceme zaplatit pobyt. Nejprve požaduje rumunské lei, ale pak přistoupí na eura. Cenu 20 euro za osobu střelí jen tak od boku a my vůbec neprotestujeme. Později si to vyčítáme, měli jsme trochu smlouvat.

Recepční následujeme dlouhou chodbou a přitom nás informuje o chodu penzionu a čase podávání snídaně. Dostáváme pokoj na konci chodby. Vybavení pokoje a vlastně celého penzionu je jako z konce devatenáctého nebo začátkem dvacátého století. Dokonce oblečení lidí by tomu času odpovídalo.

Při vybalování si všimnu na mobilním telefonu, že čas nesouhlasí s časem na hodinkách, které mám připevněny na řídítkách motorky. Rozdíl je přesně jedna hodina. Časový posun. Mají tady o hodinu víc, než je v České republice. S úsměvem prohlašuji: „Ocitli jsme se v budoucnosti.“ Ale pak své rčení opravuji: „Mají tu o hodinu víc, ale přitom jsou minimálně o století pozadu.“

Postele mají klasická dřevěná vysoká čela, a když s jedním zalomcuji, bojím se, že se rozpadne. Dodávám si odvahy a posadím se na ni. Okamžitě se propadnu skoro na podlahu. Očekával jsem dřevěný rošt, ale postel má drátěnku. Už vidím, jak budu ráno polámaný.

Po nezbytném osprchování, vyrazíme do ulic. Starší recepční vystřídala mladá holka, a ta nám doporučuje nedalekou restauraci s názvem Casa Bunicii, což znamená Babiččin dům. A opravdu to tu vypadá jako u babičky na vesnici. Restaurace má otevřeno do 24 hodin a podle recenzí je prý příkladem elegance a kultivovanosti. Pravda, personál se k nám chová velice příjemně. Servírka se ptá, zda máme rezervaci, a i když odpovím záporně, dovede nás k jednomu stolu u okna.

Místnost, ve které se nacházíme, je rozdělena na dvě části. V té vzdálenější stojí dlouhý stůl, osazený mladými lidmi s dětmi. Stůl se doslova prohýbá pod nejrůznějšími pokrmy, vypadá to, jako by něco oslavovali. V celé restauraci zní jazzová hudba, ale na můj vkus příliš hlasitě. Musíme na sebe křičet, abychom si vůbec rozuměli.

Přichází číšník a hned jej zahrnu otázkami, zda je možné platit eury, odpovídá: „by card too“ – kartou také. Jsem z odpovědi trochu překvapený, ale tím se vyřešila otázka peněz. Švéd má plnou peněženku eur a já jen nějaké drobné, které bych raději využil až v Bulharsku. Ani jeden z nás nemá rumunské lei, proto se nám očividně ulevilo.

Číšníci ke každému jídlu nabízí chleba.  Chleba je bílý a vypadá jako naše veka. Co se týká rumunské kuchyně, je to taková směsice převzatých jídel z okolních států. Je celkem hodně ovlivněna tureckou, ale i bulharskou či německou. Od Turků převzali zákusky baklava, od Řeků musaku, Rakušanů řízek, Maďarů guláš a třeba od Bulharů zeleninová jídla jako je šopský salát.

Nejtypičtějším místním jídlem je kukuřičná kaše mămăligă, je to něco jako polenta. V minulosti nahrazovala chudým lidem chleba. Podává se s brynzou a kysanou smetanou. Rumuni také vyrábí tradiční sýr telemea. Je to měkký naložený sýr podobný fetě nebo balkánskému sýru.

Podle předpokladu jsem toho v noci moc nenaspal. Proležená příliš měkká postel mě nutila při každém otočení se probrat a trvalo dlouho, než jsem zase usnul. Když už konečně pořádně zaberu, je tu ráno a probouzí mě vzdálený rachot nakládacího stroje, který uklízí pořezané větve okolních stromů. Snažím se co nejtišším způsobem vyhrabat z postele, ale jak už to bývá, přílišná snaha se odvděčí pravým opakem, takže rachotem probouzím i Švéda.

Rozložím plynový vařit a postavím vodu na ranní kávu, která je mým životabudičem. Pro bráchu připravím čaj. Jakmile horké nápoje vypijeme, jdeme se podívat, co personál připravil k snídani. Recepční nás uvede do salonku s krbem a ukáže na celkem ucházející výběr různých pokrmů. Mě samozřejmě zajímá pouze skleněná mísa s nerezovým poklopem, ve které očekávám párky či klobásky a opravdu je tam nacházím. Mám obrovskou radost, když vidím, jak se ve vroucí vodě líně otáčí libové párky, připraveny k okamžité konzumaci. Naberu si čtyři nožičky a později si ještě pro další dvě zajdu. Brácha je spíše na sladkou snídani nebo sýry, párky ho příliš nezajímají.

Z penzionu odjíždíme před desátou hodinou na Timişoaru. Timişoara je v ČR znám spíše pod názvem Temešvár. Toto město, o němž jsou první zmínky z roku 1019, prošlo několika názvy, např. Dibiskos, Bibiskos nebo Tibiskon.  12. listopadu 1884 měl Temešvár jako první v Evropě elektricky osvícenou ulici. V nedávné minulosti, za dob komunismu, zde vyvstala revoluce proti režimu Nikolae Ceauşeska a po týdnu nepokojů, bylo 20. prosince 1989 prohlášeno prvním rumunským „Svobodným městem“.

Podél silnice mě zaujali červenobílé patníky, které zároveň slouží, jako ukazatele směru. Ukazují nejen vzdálenost k obci, ale i číslo silnice. Má to výhodu, pokud si není člověk jist, zda jede správným směrem a nemá navigaci, kdykoliv si tuto skutečnost může ověřit právě na těchto patnících.

Rumunsko je taková jedna velká skládka odpadků. Je tu všude šílený nepořádek. Není místa, kde by se neválela nějaká petka, kelímek, igelitový sáček či taška. Nepořádek nás provází po celé cestě Rumunskem. Objevujeme ho i na těžko přístupných místech, v příkopech, v potocích, v řekách ale i polích, pastvinách či v horách. Udivilo mě, jak několik obyvatel malé obce dokáže být oblečeno do reflexních vest s lopatami a metlami v rukách a uklízet. Výsledek je však nulový. Nechápu, co vlastně uklízí, když ty odpadky tu stále jsou.

Skoro před každým domem či chalupou u silnice jsou umístěny lavičky, na kterých sedí tu ženy, které klábosí a tam zase muži popíjející něco z láhve. Všichni sledují dění na silnici a sem tam někdo zamává na motorkáře.

Pak tu jsou divocí psi. Jsou téměř všude. V obcích, městech i mimo civilizaci. Z ničeho nic se objeví na silnici uprostřed polí nebo „řídí“ provoz na křižovatkách ve městě. Někteří vypadají zuboženě a jiní agresívně. Potkáváme jednotlivce i početné smečky. Někteří se při průjezdu našich motorek krčí, jiní zuřivě útočí. Nevím, co se jim na nás nelíbí, ale rozhodně vím, že se oni nelíbí nám, přesto některé z nich lituji. Nechápu to, ale vůbec nikdo si jich nevšímá a sami Rumuni říkají: „Je to jenom pes!“ Máme doporučení, abychom jim nedávali nic k žrádlu. Můžou být potom nebezpeční, protože budou chtít další sousto, nebo se jich už nezbavíme. V každém případě tuto zásadu dodržujeme.

Další raritou Rumunska jsou domácí zvířata. Jedeme po silnici, něco jako u nás silnice první třídy, a široko daleko žádná vesnice v dohledu. Přesto se tu těsně u silnice pase jedna kráva, ale potkáváme i ovce a kozy. Například projíždíme centrem města kolem hypermarketu a na zelených plochách parkoviště se pasou ovce. Také není výjimkou, když jedeme po silnici a pasáček koz zastaví provoz, aby jeho svěřenkyně mohly bezpečně přejít. A nakonec je možné potkat povoz tažený oslem či koněm. Je proto třeba dávat pozor před každou zatáčkou, do které není vidět. Nikdy nevíme, co se za ní skrývá.

Po dlouhé rovině se před námi začínají rýsovat dlouho očekávané hory - Karpaty. Hory jsou to hlavní, co každého turistu do Rumunska táhne. Je zde takřka nedotčená příroda a jakoby se tu zastavil čas.

Karpaty zasahují území Rakouska, Česka, Slovenska, Maďarska, Polska, Ukrajiny, Rumunska a Srbska, a rozlohou jsou větší než Alpy.

Nyní uvedu několik „nej“, které se vztahuje k tomuto pohoří:

Nejvyšší částí Karpat jsou Vysoké Tatry, kde se nachází i jeho nejvyšší bod Gerlachovský štít (2655m n. m.).

Nejnavštěvovanější částí pohoří Karpat na území Rumunska je Făgăraș (Fagaraš) s nejvyšším vrcholem Vârful Moldoveanu (2544m n. m.), která je šestnáctou nejvyšší horou Karpat vůbec.

Skrz karpatské pohoří prochází transfagarašská silnice, stoupající do výšky 2030 metrů. Tato silnice je také označována jednou z nejmalebnějších silnic na světě. Rumuni silnici přezdívají „Cestou světa“. Nachází se tu 833 mostů, 28 viaduktů a 5 tunelů. Tuto silnici milují především motorkáři, díky četným zatáčkám. Bohužel jedeme příliš brzy, abychom mohli silnici pokořit svojí návštěvou, protože ji otevírají až začátkem června. Během zimy je uzavřená a neprůjezdná.

Cíl dnešního dne je obec Gârnic. Naši přátelé, se kterými jsme se viděli naposledy v Mikulově, by tam už měli být od včerejší noci, proto se snažíme spojit telefonicky s Mildou. Ten nám svoji polohu potvrzuje a navíc prokazuje laskavost - zajistí nám ubytování. Alespoň nemusíme pospíchat.

Navigace ukazuje projet obcí Moldava Nouă (Nová Moldava). Žije tu i česká menšina a z posledního sčítání lidí z roku 2002, to bylo 67 Čechů z 13000 obyvatel. Obec nemá železnici, ale hlavní hospodářský význam tvoří lodní doprava. Přístav se nachází ve Staré Moldavě.

Pokračujeme po silnici s označením DC 49. Silnice ke konci obce přestává být silnicí. Celkem rychle se z ní stává panelovka a nakonec klasická polňačka plná výmolů. Je tu značka omezující rychlost na 90km/h, což mě rozesměje, protože víc jak na druhý rychlostní stupeň si opravdu netroufám.

Asi po kilometru jízdy se před námi otevře prostor a my stojíme před závorou opuštěné továrny. Podle budov je znatelné, že se jedná o nějaký důl. Za závorou nepříjemně štěkají tři psi a další dva stojí v ústraní u jedné z důlních budov. Později se dozvídáme, že se jedná o opuštěný měděný důl, jehož těžba byla započata v 70. letech 20. století.  Těžilo se tu do roku 2006, pak důlní podnik zkrachoval. Údajně o další těžbu projevila zájem čínská těžební společnost, ale prozatím je celý komplex opuštěný a chátrá.

Švéd volá Mildovi: „…není možné, že jsme zabloudili? Vždyť tu není silnice….!“ a Milda s tichým chichotáním povzbuzuje, abychom pokračovali cestou nad závorou. Prý posledních 15 km je to off-road, který zdolávali včerejšího večera. Nevěřícně tedy pokračujeme dál. Po dalších 500 metrech doháníme pomalu jedoucí náklaďák. Je to plně naložený kamion s návěsem převážející prasata. Úžasem oba kroutíme hlavou, ale malinko nás to přesvědčuje o správnosti navigace. Řidič náklaďáku zastaví a pouští nás před sebe. Máváním děkujeme a pokračujeme mírným stoupákem po vrstevnici vzhůru.

Cesta, kterou už v žádném případě nelze nazývat silnicí se zužuje a pravou krajnici lemují betonové zátarasy. Čím více stoupáme, tím horší je povrch cesty. V jedné zatáčce míjíme cestáře, kteří se snaží „cestu“ udržet v provozuschopném stavu. Následuje několik dalších zatáček, pak přestáváme stoupat. Konečně se objevuje asfalt a u krajnice ubývá porostu, takže se nám naskytne nádherný pohled do kaňonu. Při nejbližší příležitosti zastavíme, abychom se mohli pokochat tou krásou. Dokonce je po částečných úsecích vidět cesta, po které jedeme. Je to jako jizva v nedotčené krajině.

Pokračujeme dál lesem a zanedlouho vjíždíme do vesnice Padina Matei. Místní obyvatelé jsou velmi přátelští a mávají na nás. Je vidět, že mají turisty v oblibě a my jim mávání oplácíme nebo zatroubíme. Chovají se k nám jako ke starým známým, kteří se vrací z cest. Musím uznat, je mi to celkem příjemné. Potom všem, co jsem viděl, se stává tohle obyčejné lidské gesto uklidňujícím prostředkem, které vděčně přijímám.

Poslední dva kilometry se stávají nekonečnými. Cesta je kamenitá a Švéd má co dělat, aby motorku udržel a nepoložil ji. Není divu, má silniční pneumatiky, které na tomto skalnatém povrchu hodně kloužou. Mírný svah, po kterém nyní jedeme, zdolává s vypětím všech sil. Já sám, ačkoli mám terénní obutí, mám jako druhý jezdec taky plno práce. Musím dodržovat bezpečnou vzdálenost, abych nakonec neskončil Švédovi v zádech.

Zastavujeme u cedule oznamující začátek obce. Je třeba si na chvilku odpočinout a také se chceme navzájem podělit o zážitky a pocity z posledních několika minut. Sotva vypneme motor, slyšíme zvuk brzdícího motoru někde nahoře v kopci, ze kterého jsme před chvílí přijeli. Netrvá dlouho a objeví se mikrobus a za ním další. Když řidiči mikrobusu projíždí kolem nás, mávají na pozdrav. Jakmile zmizí v dohledu, podívám se na Švéda: „Zřejmě jsme chytili dopravní špičku.“

Gârnic (Gerník), je největší z šesti českých vesnic v rumunském (českém) Banátu. Jako jediná vlastní obecní úřad, pod který spadají okolní vsi. Nachází se ve výšce 600 m n. m. na krasovém podloží a její vznik se datuje k roku 1827, kdy Rakouská monarchie chtěla v této oblasti zajistit ochranu vojenských hranic. Obec má v současnosti kolem 600 obyvatel, ale v dobách svého největšího osídlení (1934) se tento počet pohyboval kolem 1400. 

Klub českých turistů zde vybudoval pomyslnou turistickou spojnici (červená turistická značka) mezi obcemi Gerník, Svatá Helena a Rovensko. Obce Gerník, Svatá Helena a Rovensko mají i svoji Českou turistickou známku pod čísly 4, 5 a 3. Pro milovníky fotbalu může být zajímavé, že Gerník a Bígr jsou původní domovinou rodičů slavného fotbalisty Pavla Nedvěda.

Usedneme na motorky a sjíždíme z prudkého kopce do centra obce. Chceme najít naše přátele, abychom se dozvěděli, kde máme domluveno ubytovaní. Ulice Gerníku jsou liduprázdné, jen tu a tam zaštěká pes a pod kopcem potkáme dva koně. Jeden z nich je neklidný a plaší se. Zuřivě frká a vyhazuje zadníma nohama, zatímco druhý vesele ožírá porost u silnice. Projíždíme kolem nich s největší opatrností a respektem.

Za křižovatkou narazíme na hospodu, kde sedí i naši hledaní kamarádi. Zaparkujeme motorky a už k nám běží Želvák s mobilem v ruce, dokumentuje náš příjezd živým vysíláním na facebook. Ostatní postupně přichází, aby nás mohli přátelsky přivítat. Vítání je opravdu vřelé, hodně hlučné a veselé.

Martina nabízí doprovod k domu, kde máme zamluveno ubytovaní. Vydává se na cestu zpět, odkud jsme přijeli kolem koní do strmého kopce, zatímco my jedeme po silnici. Míjíme policejní stanici. Je to podlouhlé bílé stavení s modrými vraty, rámy oken a modře nabarveným plotem. Nad vraty se lehce ve větru třepotá vlajka Rumunska. Stanice sousedí s domem typické rumunské architektury. Dům je obložen barevnými kachlíky vytvářející různé ornamenty. Převládá žlutá, modrá a zelená barva. Bohužel se mi nepodařilo dopátrat, z čeho je obložení vyrobeno či jaký má krajový nebo historický význam. Vypadá to však velice zajímavě.

Před stavením, kde budeme dnešní den nocovat, stojí starší manželský pár. Už z dálky na nás mávají, abychom je náhodou nepřehlédli. Srdečně nás přivítají a otevřou vrata, abychom mohli zaparkovat na dvorku plného neposedné drůbeže. Okamžitě se dávají do řeči a chovají se, jako bychom tu už byli a jenom si na chvilku odskočili.

Paní domácí mi trochu připomíná stařenku z Troškových filmů Babovřesky. Strašně rychle mluví a pořád má nová a nová témata, o která se s námi chce podělit. Pak odchází připravit pokoj a zanechá tu svého chotě, který je upovídaný jen o malinkou špetku méně. Žádný z nich se neptá, co jsme zač, odkud jedem, jak dlouho jsme na cestách a přitom je stále o čem hovořit. Těch informací bylo tolik, že dnes, když píšu tyto řádky ani nevím, o čem jsme vlastně hovořili. Vím jen, že vše bylo přátelské a spontánní.

Vybavení nabízeného pokoje připomíná začátek 19. století a přitom má svoje kouzlo. Při pohledu na nábytek, obrazy či křížky na stěnách na nás dýchl duch domova našich babiček. Vše má svoje místo a vše tam prostě patří. Jediné co kazí celkový dojem je výdobytek dnešní doby – počítač, který je umístěn na historickém stolku.

„Chcete internet, chcete internet?“ ozve se od dveří hlas paní domácí a než stačíme kývnout, prozrazuje heslo k Wi-Fi. Jak se rychle objevila, tak rychle zmizela. Prý chystat k večeři. Místo ní se ve dveřích pokoje objeví pan domácí, chce nám ukázat koupelnu. Upozorňuje hlavně na vodovodní kohoutky, jsou namontované obráceně. Nedávno u nich byla ubytovaná nějaká paní a málem se opařila, protože jí to zapomněl říct, proto to ještě několikrát zdůrazňuje.

„Z modrého kohoutku teče horká voda!“ informuje se vztyčeným prstem.

Pak se rozpovídá o elektrice, kterou sám opravuje. Pohlédnu k bojleru a z hrůzy vyvalím oči. Ta změť drátů je nepopsatelná, a ačkoli nejsem elektrikář, určitě bych to zvládnul zapojit lépe a bezpečněji.

Po osvěžující koupeli zamíříme k hospodě za kamarády. Cestu kolem koní procházíme raději pomalu, abychom je zbytečně neplašili, přesto ten divoký vyhazuje kopyty a výhružně frká.

Před hospodou se povalují tři psi. Když procházíme kolem, pouze líně pozvednou hlavy a zase je položí na packy. Kašlou na nás. Po usednutí ke stolu mezi kamarády se na stole objevují malá štamprlata s tmavě červenou tekutinou. Je to nějaký místní likér podobný naší griotce, jen slabší a chuťově ne tolik výrazný. Okamžitě se ptám, jakou měnu tady berou, protože rumunské lei stále nemám. Odpověď potěšila, berou tady i české koruny.

Želvák každou chvíli zapíná mobilní telefon a všechno dění vysílá živě na facebookové stránky. Jeho Grejs se ujala komentování a ostatní se pitvají v nějaké paštice, kterou donesl kolega z jiné expedice. Je to člen party lidí z Opavy, kteří cestu po Rumunsku absolvují Aviemi. Podle malby na jedné z nich, mají tyto Avie už několik expedicí za sebou včetně Afriky.

U protějšího domu zastaví modrá Škoda Octavia a vystoupí z něj mladý kluk. Švéd se zvedá a zamíří rovnou k němu. Nevím sice oč kráčí, ale při pohledu na Švéda, ukazující na registrační značku vozidla, se mi rozsvítí. Auto má totiž plzeňskou značku. Takže šel nejspíš pozdravit krajana.

Želvák mi začne vysvětlovat, proč se ti psi zdržují tak blízko nás. Prý je nakrmili pamlsky a teď si hlídají svoje hostitele. Než jsme přijeli, objevili se další dva psi, ale nedostali se blíž než ke křižovatce, kde teď leží. Strhl se divoký a zuřivý štěkot, který ty dva „vetřelce“ zahnal. Prostě nepřibírají žádné další „vyžírky“ do smečky.

Je čas na večeři, musíme se vrátit nahoru k chalupě. V chodbě před našim pokojem je dlouhý stůl, připraven k podávání večeře. Paní domácí připravila samé dobroty, včetně domácího sýru z kozího mléka. Hlavním chodem jsou tzv. golubky, což je mleté maso s rýží v zelném listu. Domácí se neustále vyptává, zda nám něco nechybí a doplňuje talíře. Je mi jí celkem líto, protože musí pokaždé zdolat prudké schody nahoru a dolů s každou maličkostí, přesto si všichni objednáváme kávu. I přes svůj věk je plná energie a ochotně přináší nejen kávu, ale i chleba navíc.

Po večeři zajdeme zpátky do hospody na pivo a u mladé servírky si vyměníme několik českých korun za rumunské lei. Přemýšlíme o zpáteční cestě, protože ve vnitrozemí moc eura nechtějí, tak si to raději pojistíme. Do rukou se mi tak poprvé dostává rumunská měna.

Rumunský leu, (v množném čísle lei) se v češtině označuje jako nesklonné slovo mužského rodu, tedy rumunský lei. Slovo leu je odvozeno od kočkovité šelmy – lva. Bankovky jsou jedinečné materiálem, ze kterého jsou vyrobeny, a to z polymerů. Oproti papírovým bankovkám obsahují bezpečnostní prvky jako je hologram nebo průhledné políčko. Výhodou je zvýšená odolnost proti poškození, např. odolávají vyšším teplotám a mokru, proto nepotřebují tak častou výměnu, jako klasické papírové bankovky. Musím říct, že i na omak jsou celkem příjemné.

Během příjemného rozhovoru s číšnicí zjišťujeme, že obyvatelstvo se tu v okolí živí především zemědělstvím a chovem domácích zvířat. Je zde mateřská škola a 1. stupeň základní školy, ve které se vyučuje v českém jazyce. Škola má celkem 7 žáků. Z toho je momentálně 5 nemocných a zbývající dva dostali od učitele volno, aby tam nebyli tak sami, dodává s úsměvem.

Holka mluví spisovnou češtinou bez přízvuku, takže by okamžitě zapadla mezi Čechy a nikdo by si nevšiml rumunského původu. Její přítel prý pracuje nedaleko Plzně a vidí se maximálně 2x do roka. Stále ji přemlouvá, aby se s ním do ČR odstěhovala, jenomže jí v tom brání morální povinnost. Chce se nejprve postarat o své rodiče. Během dne pracují společně na poli, pak zaopatří domácí zvířata, malá chvilka odpočinku a večer už zase obsluhuje v hospodě.

Nastává čas odpočinku i pro nás. Rozloučíme se a odcházíme. Když opustíme hospodu, oba se nahlas rozesmějeme. Přímo před vchodem na silnici si postavil stan jeden z opavské expedice a děsně nahlas chrápe. Nejvíce nás pobavil ten stan postavený v těsné blízkosti křižovatky a přímo na silnici.

Psy ani koně už nikde nevidíme, asi už taky spí.

Přes Dunaj do Bulharska

Ráno mě probouzí cinkání příborů. Paní domácí chystá k snídani. Brácha se převaluje v posteli a hlásí, že mu není dobře. Občas má takové stavy, ale dnes je to prý nějaké horší. Pravda, v hospodě jsme toho moc nevypili, takže z alkoholu to být nemůže. Nechávám jej ležet a jdu do koupelny. Na schodech se srazím s paní domácí.

„Jak se vám spalo?“ aniž počká na odpověď, pokračuje, „Chystám snídani, vaši kamarádi přijdou za půl hodiny. Chcete kafe? Chcete čaj?“

Z otázek mám hotový guláš. Nevím, na kterou mám vlastně odpovědět, když na mě chrlí jednu za druhou. Nakonec řeknu, že nic nechci a počkám na kamarády. „Nasnídáme se všichni společně.“

Začínám balit. Brácha je stále v posteli a nechce z ní ven. Je mi ho líto, když vidím, jak trpí. Radím, aby se nasnídal nebo alespoň vypil čaj, vše ale odmítá. Po chvíli přichází ostatní a usedají ke stolu. Paní domácí přináší klobásky, sýr, máslo, kávu a čaj.

Po snídani sundám plachty z motorek a vystavím je sluníčku. Přeci jen na ně padla rosa. Bráchu nakonec přemluví paní domácí, aby vypil heřmánkový čaj, poté sama vypravuje o svých žaludečních potížích. Radí Švédovi, aby každé ráno vypil sklenici mléka pokojové teploty. Moc studené nebo moc horké prý škodí žaludku, zvláště jestli má vředy.

Nastává čas loučení. Naši přátelé jsou už asi hodinu na cestě a další setkání bude až v Bulharsku v cílové destinaci Mineralni Bani. Zaplatíme za nocleh a pan domácí otevírá vrata, zatímco jeho choť hlídá kuřata, aby nevyběhla ven. Když odjíždíme, oba stojí před domem a mávají.

Znovu projíždíme kolem měděného dolu a pokračujeme do Nové Moldavy, kde navážeme na cestu z předchozího dne. Krajina nese stopy po povrchové těžbě. Stromy skoro žádné, převládají křoviny. Vlevo je torzo továrny, možná to jsou další důlní budovy. Před námi se přes cestu rýsuje nějaký portál, snad na něm bude nápis, který by přiblížil původ stavby. Čím více se k tomu blížíme, tím je jasnější, že to portál není. Je to část pásového dopravníku přepravující vytěžené suroviny z dolu. Nechápu, proč ho nezbourali celý a nechali takový kousek zrovna přes cestu, po které se normálně jezdí. Ačkoli si právě uvědomuji, že se na ni nacházíme už několik minut pouze my dva. Prostě žádný provoz.

Projíždíme malou osadou, je tu pestrá směsice budov. Od obyčejných domků po honosné vily. Většinu těchto vil údajně vlastní pašeráci, kteří za jugoslávské krize pašovali do Srbska pohonné hmoty.

V Coronini se rozhodujeme navštívit Sfânta Elena (Svatá Helena). Stoupáme do prudkého kopce a navíc nás brzdí traktor, kterého nemůžeme předjet. Po několika metrech sám traktorista uzná, že bude lepší nás pustit před sebe a uhne stranou.

Na vrcholu hory po které stoupáme je větrná elektrárna a tam někde má být Svatá Helena. Zhruba v polovině kopce nás zaujme nádherný pohled na Dunaj. Zastavíme u krajnice a kocháme se pohledem do krajiny. Je to romantický pohled. Řeka odráží modrou oblohu a mizí někde v dáli za horizontem v lehoučkém oparu. Kdesi v úrovni Nové Moldavy pluje nákladní loď a levou stranu řeky, lemuje skalnatý břeh Srbska. Podle barvy odhaduji, že se jedná o vápenec.

A už je tu traktor, který jsme předjeli v Coronini. Rychle usedneme na motorky, ale po 300 metrech, musíme zastavit. Před námi je stádo koz za doprovodu pasáčka.  Uhneme stranou a vypneme motory. Stejně nemůžeme pokračovat. Kozy jsou kozy a ty mají přednost, směju se v přílbě. Připadá mi to neskutečné a přitom krásné. Má to svoje kouzlo, kterého si opravdu užívám.

Jakmile projde poslední koza, pasáček zamává nejen na projev díku, ale i na znamení, že můžeme pokračovat v cestě. Projedeme ještě dvě zatáčky a ocitáme se na vrcholu kopce u bílého sloupu s modrým dvojjazyčným názvem obce - Svatá Helena. Zastavíme tak, abychom mohli udělat fotodokumentaci, na důkaz naší návštěvy, ale akt přeruší traktor, který nás pronásleduje po celou dobu. Musíme odsunout motorky, aby po úzké silnici mohl vůbec projet. Myslím, že traktorista z nás velkou radost nemá a bude rád, stejně jako my, že společná cesta skončila.

Svatá Helena je jednou z mnoha destinací českých turistů, kterou chtějí navštívit v rámci návštěvy Rumunska. Byla založena v roce 1824. Naprostou většinu obyvatelstva tvoří Češi, také se tu v hojné míře objevují automobily s českými registračními značkami.

Stejnou cestou se vracíme zpět. V Coronini, poslední metry před křižovatkou stojí děti, pokřikují a splašeně mávají. Zpomalím jízdu a jeden z chlapců natahuje ruku směrem ke mně. Plácneme si. Děti, co stojí opodál, to vidí a ihned se šikují do řady. Všechny natahují ruku, abych si s nimi mohl plácnout také. Říkám si, že je to musí bolet, koženou rukavicí na holou ruku, ale očividně to dětem vůbec nevadí. Mají obrovskou radost a nadšeně mávají, dokud nezmizíme z dohledu.

Pokračujeme podél Dunaje. Na protějším srbském břehu se rýsuje zřícenina hradu Golubac. Hrad byl postaven pravděpodobně ve 14. století a má za sebou velmi bouřlivou minulost. Stala se totiž předmětem mnoha bitev mezi Osmanskou říší a Maďarským královstvím. Není prý zcela jasné, který národ tento hrad postavil ani kolik měl původně věží. První záznam o hradu byl z roku 1335, kdy jej obsadila maďarská armáda. I když je to zřícenina, budí respekt a stále působí důstojně.

Na naší straně Dunaje, přímo oproti hradu je malé parkoviště, kde zastavíme. Stojí tu dřevěná bouda obitá obrázky ptáků, které je možné v této oblasti pozorovat. Před boudou postavili zhruba dvacetimetrové molo, sloužící jako vyhlídka, popřípadě jako přístaviště lodí. Z vody nedaleko nás se tyčí 7 metrová vápencová skála s křížem. Říká se jí Baba Caia. Někdy je také nazývána jako „Osamělá královna Dunaje“. Její název pochází z turečtiny, a ačkoli to pro naše uši zní nepříjemně, znamená „Skála otce“. Slovo „baba“ je v turečtině otec.

Jedna z jiných legend hovoří o srbském princi, který svoji nevěrnou manželku přivázal k této skále, a řekl: „Babo, kaji je!“ což znamená, aby učinila pokání. Žena to však odmítla a tvrdila, že je nevinná. Vyřčená princova slova se tak stala jménem pro skálu. Tady je poznat rozličný význam slov a vůbec název skály. Dříve prý byla skála spojena s hradem řetězy a muselo tu zastavit každé plavidlo. Za jugoslávské krize byla skála používána jako úkryt pro orgány činnými v trestním řízení, aby odhalovali pašeráky.

Silnice lemuje pobřeží Dunaje. Je nádherné počasí, bezvětří, proto zpomalíme, abychom si vychutnali prostředí, ve kterém se nacházíme. Naštěstí není žádný provoz. Asi po 20 km míjíme zajímavý komplex na vodě. Deset dřevěných chatek s terasou postavených na kůlech do půlkruhu nad hladinou Dunaje se vstupní bránou a jménem Egrda. Prý je to jedinečný projekt financovaný EU a zároveň první svého druhu v Rumunsku.

Po dalších cca 50 km přijíždíme do obce Dubova. Zastavíme u jedné předzahrádky restaurace a Švéd se jde zeptat, zda nemají něco k jídlu. Bohužel doplatí na neznalost jazyků, ale přivádí jednoho z hostů až k motorkám. Je to starší chlápek, co mluví krásně zřetelně anglicky. Doporučí nedaleký penzion, kde se prý dá dobře najíst. Bohužel je penzion zavřený, musíme jet dál. Máme však štěstí, zanedlouho objevujeme restauraci Decebal.

Hlavní vchod s recepcí je uzamčen, ale velká červená šipka nás nasměruje k bočnímu schodišti vedle budovy. Tudy sejdeme na terasu restaurace a usedneme k prvnímu stolu. Po chvíli přichází znuděný číšník, který nám svým tónem v hlase dává najevo, jak moc nejsme vítání, přesto vytahuje denní nabídku. Vybereme hovězí polévku.

I když se číšník tváří znuděně a znechuceně, přináší polévku už po pěti minutách. Dostáváme však něco, co jsme vůbec nečekali a určitě to není to, co jsme si objednali. Polévka je mléčná, a když do ní potopíme lžíci, zjistíme, že jde vlastně o klasickou držkovou. Nevadí, chutná skvěle a číšníkovi nic neříkáme. Problém přichází až při placení. Chceme zaplatit každý sám svoji útratu, ale číšník s tím nesouhlasí. Ukazuje na mě a tvrdí: „Ty objednal, Ty musíš zaplatit!“ S tímto tvrzením zase nesouhlasím já a začneme se dohadovat. Švéd jindy klidné povahy to dlouho nevydrží a hodí platební kartou na stůl, aby číšník zinkasoval útratu a my se přestali hádat. Číšník naštvaně, ale s hrdostí vítěze, odchází pro terminál.

Bohužel technika selhává a terminál několikrát odmítá platbu z karty přijmout. Švéd hází na stůl několik bankovek, které jsme včera směnili v Gerníku. Číšník spokojeně sebere peníze a my znechuceně odcházíme. Negativní postoj číšníka zapříčinil negativní pocit z jinak nádherného prostředí.

Ani ne po kilometru jízdy se před námi objeví hlouček lidí. Odstavíme motorky u stánku za mostem a jdeme se podívat co se tu děje. Z mostu je vidět skála, do které je vytesán obličej Decebala.

Decebalus byl poslední dácký král, který vládl v letech 87 – 106. Decebalus znamená „silný jako deset mužů“, a byl to především bojovník, jehož zemi neustále napadali Římané.

Římané si nakonec podrobili celou Dácii a říká se, že Decebalus do poslední chvíle věřil v pomoc Germánů, ale Germáni nepřicházeli. Aby předešel římskému zajetí, sám si dýkou probodl hrdlo a Dacie se stala římskou provincií. Až někdy v roce 270 Germáni vytlačili Římany zpět za Dunaj.

Obloha se začíná zatahovat, čas pokročil, a my bychom měli popojet dál. Dnešní cíl je překonat hranice do Bulharska u města Vidin a snad se nám to podaří „suchou nohou“. Čím více se blížíme k Drobeta – Turnu Severin, tím je obloha děsivější.

Město Drobeta – Turnu Severin se do oku 1972 jmenovalo Turn Severin, ale v římských dobách bylo známo pod názvem Drobetae. Zbytek jména dostalo podle věže, kterou tu postavili Byzantinci. Díky hydroelektrárně Železná vrata došlo k obrovskému rozvoji města. V roce 1900 mělo město pouze 18 000 obyvatel a v roce 2000 už 100 000.

Další známá stavba a zároveň památkou města je Tajánův most, tedy jeho pozůstatky. Se svými 1 135 metry býval největším mostem na světě. Byl postaven v roce 103 a zničen císařem Aureliem ve 3. století.

Auta jedoucí v protisměru mají mokrá okna, proto zatavíme a nasoukáme se do nepromoků. Po několika minutách jízdy se spustí hotová průtrž. Před námi je záclona z deště a Švéd odbočí z hlavní silnice, kde zastaví u krajnice. Chce, abychom někde poblíž přespali a nepokračovali už dál. Moc se mi s tím nechce souhlasit, měli bychom jet podle plánu a dosáhnout svého denního cíle, vždyť to není zase tak daleko.

„Brácho, jak to budeme dělat, až pojedeme zpátky? To už nebudeme mít čas vůbec. Nás nemůže zastavit takový déšť, vzpomeň si na expedici kolem hranic, to byl přívalák a zvládli jsme to, a to jsme neměli nepromoky.“

Narážel jsem na loňskou, naší první expedici vůbec. Objeli jsme Českou republiku podél její vnitřní hranice a v úseku mezi Mostem a Chomutovem nás chytil přívalový déšť. Celou dobu jsme tehdy jeli v závěsu osobního auta, který nám na silnici dělal stopu, abychom mohli vůbec jet. V tomto úseku za takového počasí nebylo bezpečné zastavit a už vůbec se nebylo kde schovat. Více jak 20 km jsme jeli téměř krokem, bez nepromoků za silného přívalového deště s téměř nulovou viditelností.

Nakonec se Švéd nechá přesvědčit. Tedy, alespoň si to myslím. Doufám, že to neudělal jenom proto, aby se semnou nemusel hádat. Celkem ho chápu, i já toho mám plné zuby a nejraději bych to tady někde zapíchnul, ale zároveň se chci pokusit tomu ujet. Optimisticky si představuji, jak po překonání státní hranice vysvitne slunce a zároveň doufám, že ihned za hranicemi najdeme ubytování. Ono stavět v dešti stan není nic příjemného. Navíc co potom s mokrými věcmi?

Déšť nás bičuje ze všech stran a do toho se zvedl vítr. Hledí přílby se mi zamlžuje, proto se na jízdu musím soustředit víc než obvykle. Každou chvíli o trochu víc pozvednu plexisklo, aby se odmlžilo. Cítím, jak se mi dovnitř společně s čerstvým vzduchem dostávají kapky vody, a vlhne mi kukla. Švéd tento problém nemá, protože jeho přílba má pinlock.

Minulý rok jsem si také chtěl koupit pinlock, ale prý na můj typ přílby neexistuje. V obchodě mi doporučili nalepovací fólii. Koupil jsem si tento „zázrak“ a vyzkoušel během Vánoční jízdy v Prostějově. Nebylo to dokonalé, ale opravdu to pomohlo a hledí se tolik nezamlžovalo. Bohužel životnost fólie byla nízká. Myslel jsem, že mi vydrží alespoň jednu sezónu, ale během Velikonoční zahajovací jízdy jsem celý pinlock mohl zahodit. Začal se odlepovat a později odpadl úplně. Holt musím našetřit na lepší přílbu.

Blížíme se k městu Calafat. Cedule u krajnice napovídá o blížícím se hraničním přechodu do Bulharska.

Bulharsko

Na hranici předložíme pasy, ani nemusíme sundávat přílby. Jakmile přejedeme za závoru, ihned se na nás vrhnou dva vypelichaní, mokří a štěkající psi. Jeden se drží opodál, jako by se bál. Po chvilce ho přestáváme zajímat a raději doráží na automobily. Druhý je agresivní a strašně dotěrný. Nejprve doráží na Švéda, a sotva brácha zastaví, rozbíhá se ke mně. Zaměří se na moji nohu, kterou instinktivně zvednu ze stupačky. S tím se však pes nehodlá spokojit a začne útočit na přední kolo motorky. Asi chce, abych zastavil, ale to teď rozhodně nemám v úmyslu.

Rozzuřený pes poskakuje vedle kola a pak vběhne přímo před motorku, což se mu stává osudným. Ne že bych ho přejel, ale bílé šipky nakreslené na silnici udávající směr provozu bývají kluzké a na jedné z nich mu podjede zadní noha. Je slyšet bolestivé zakňučení a zhrzeně s ocasem mezi nohami odbíhá za svým psím kolegou. Musím říct, že se mi ulevilo, teď můžu v klidu zastavit.

Před námi je most přes řeku Dunaj, s názvem „Most Nové Evropy“, spojující Rumunsko s Bulharskem. Most má čtyři jízdní pruhy, železnici, pásy pro pěší a cyklisty. Je dlouhý 1,8 km, stojí na dvanácti pilířích od sebe vzdálených 180 m, v nesplavné části řeky 80 m. Do provozu byl uveden 14. června 2013.

Ačkoliv je přejezd po mostě zpoplatněn mýtným (pro vozidla do 3,5 t 6€), nechávají nás projet na druhou stranu zdarma. Buď jsou motocykly zproštěny tohoto poplatku, nebo měli výběrčí mýta dobrou náladu. Anebo při pohledu na zmoklé motorkáře zahrála svoji roli lítost. Po pravé příčině už určitě pátrat nebudeme.

Cedule u silnice jsou psané dvojjazyčně - cyrilicí a latinkou. Naštěstí mi azbuka nedělá žádný problém, tu si pamatuji od základní školy. Navíc jsem z ruštiny v roce 2000 úspěšně odmaturoval v rámci dálkového studia střední školy.

Asi po 20 kilometrech vjíždíme do města Vidin. Projedeme dva kruhové objezdy a zastavíme u benzinky. Chci se poptat na nějaké ubytování a zároveň doplnit benzín do nádrže. Prodavač za pultem nerozumí ani slovo anglicky, a proto si volá na pomoc kolegyni. Holka umí nějaké základní slovíčka, ale stále to není ono. Když už si neví rady, zaskočí mě otázkou:

„Panimáješ pa rusky?“

„Da, němnóžko, da,“ odpovídám s úsměvem. Přestože mi angličtina postupně z hlavy vytlačuje ruštinu, snažíme se oba domluvit oběma jazyky současně. Pro lingvisty to musí být hotová pohroma, ale hlavně že to funguje.

„Ty gou zděs po route a na právo jesť park….“, popisuje cestu k hotelu prodavačka. Pokud nás někdo znalý poslouchá, musí se popadat smíchem za břicho. Připomíná mi to staré časy, kdy v práci byli kolegové rozděleni na dva tábory. Ti starší, co uměli rusky a ti mladí, co ruštinu už nezažili a učili se anglicky. My, kteří znali oba jazyky, jsme měli vymyšlenou záludnost, pro oba tábory. Psali jsme anglická slovíčka azbukou. Takže nikdo z nich nevěděl, co zprávy obsahují.

Hotel nacházíme podle rusko-anglického esperanta celkem rychle. Trochu nás zmate přístupová cesta. Vede parkem, je vysypaná pískem a vypadá spíš jako cesta pro pěší. Zastavíme před vchodem a ihned se cpeme do recepce. Recepční také nedisponuje jazykovými znalostmi, ale chápe, že po něm chceme ubytování a úschovu motocyklů. Ani nás nezajímá cena, budeme vděčni za příjemné teplo pokoje a horkou sprchu ať to stojí, co to stojí.

Následujeme recepčního. Vedle hotelu se nachází něco jako oplocená zahrádka, kde prý můžeme zaparkovat. Vybalujeme ve spěchu, pořád poprchává. Recepčnímu se to asi zdá být dlouhé, navíc musí stát s námi na dešti, tak začne cinkat klíči, abychom s vybalováním pospíšili, což mě hodně znervózňuje. Brácha už má dávno motorku zakrytou, kdežto já pořád lovím igelitky z brašen. Jsem roztržitý, nadávám, že nemůžu některé věci najít a všechno mi padá z rukou.

„Kdyby nás nechal v klidu vybalit, byli bychom už dávno ve sprše, tak mě jenom sere!“ neudržím se a nadávám polohlasem, zatímco Švéd zachovává klid.

Dostáváme pokoj ve druhém patře s malým balkonem a výhledem do parku. Mokré věci rozvěsíme po pokoji a postupně navštívíme koupelnu. Teplá sprcha dělá divy, hned se člověk cítí líp.

Máme hlad a chceme ochutnat zdejší kuchyni. V recepci se dovídáme, že restaurace nefunguje. Podle instrukcí, když projdeme dva bloky, musíme dojít k bistru.

Cestu lemují listnaté stromy a na každém z nich je vylepen plakát. Při bližším ohledání zjišťuji, že to jsou smuteční parte. Udivuje mě, proč je dávají na stromy? Pak si všimne Švéd, že parte jsou i na dveřích či oknech domů. Jelikož neznáme kulturu tohoto národa, předpokládáme, že jde o zvyk či svátek, který je u nás něco jako Památka zesnulých. Pro naši orientaci, až se budeme vracet, nazvu tuto ulici: „Smutná alej“, Švéd se rozesměje.

Minuli jsme avízované bloky a restaurace nikde. Zastavím dva chlápky, v evidentní náladě, a ptám se na restauraci, kde bychom se mohli najíst. Rusko-bulharsky nás posílají o další dva bloky dále. Moc se mi to bloudění nelíbí, čas běží a začíná se stmívat. Budu se raději ptát častěji.

Další etapa je za námi a vidina jídla pořád nikde. Zastavuji dvě slečny v adolescenčním věku a snažím se s nimi anglicky domluvit.

„Exscuse me, where the restaurant is?“

Holky se na sebe podívají, jakoby nerozuměli tomu, co říkám, proto přidávám gesta. Pořád opakuji: „restorant“ nebo „restaurant“ a imaginární lžící vkládám imaginární sousta do úst.

„To musí snad pochopit každý!“ naštvaně se otočím k bráchovi. Mýlil jsem se, tyto dvě to očividně nechápou. Propuknou v hlasitý smích a svižně od nás odchází, jako bychom byli úchyláci.

Po několika desítkách metrů nastává podobná situace. Tentokrát zastavuji mladý pár. Opět se snažím včetně mimických kreací vysvětlit, co chceme a pár zareaguje div ne útěkem.

„Jak vidíš, musíme si pomoct sami, protože tady se s námi nechce nikdo bavit.“ Začínám mít pochybnosti o významu slova „restorant“ v bulharštině spojené s mimikou znázorňující akt stravování. Doposud jsem si myslel, že tohle slovo je mezinárodní. Nebo tu nemají rádi cizince? Naštěstí za dalším rohem nacházíme restauraci. Vtrhneme dovnitř, jako hladoví psi a usedneme co nejblíže baru.

Jídelní lístek je psaný cyrilicí, ale na titulní straně na nás křičí velkými písmeny logo pivovaru Staropramen. Pod logem anglický dodatek „Spirit of Prague“, je tak pro všechny zřejmé, odkud pochází.

Bulharská kuchyně je považována za jednu z nejzdravějších kuchyní v Evropě díky velkému podílu zeleniny a salátů v pokrmech. Hodně se zde konzumuje mléko, přírodní jogurty z kyselého mléka a sýry, převážně balkánský. Typickým pokrmem jsou zapečené brambory s mletým masem, šašlik, čevapčiči ale i kuřecí a vepřové maso se zeleninou, houbami či feferonkou. Co se týká polévky, tak nejznámější bude asi čorba v různých variantách (fazolová, čočková nebo držková). Dále studená polévka tarator, což je polévka z kyselého mléka, okurek, ořechů, česneku a kopru. Neoddělitelnou součástí bulharské kuchyně jsou ryby, které se konzumují hlavně v přímořských oblastech. A na závěr moučník – baklava.

Zadívám se do jídelního lístku a ihned mi do oka padne: „ПИЛЕШКА СУПА“ (pileška supa) – kuřecí polévka. Servírují nám je v nerezových miskách. Sympatická servírka se ptá, zda nechceme chleba, protože stejně jako v Rumunsku tady také ke všemu konzumují chléb. Švéd má plnou pusu horké polévky, tak pouze souhlasně přikyvuje hlavou. Až během cesty zpět do hotelu si uvědomím, že jsme ten chleba vůbec nedostali a zároveň si vzpomenu z jakého důvodu. Bulharský souhlas se řekne „Da“, ale hlavou se vyjádří otáčením hlavy ze strany na stranu. Pokud kýváme hlavou nahoru a dolů, vyjadřujeme tím nesouhlas. Takže na otázku, kterou položila servírka, zda chceme chleba a brácha kýval nahoru a dolů, bylo jasně řečeno, že ten chleba vlastně odmítáme. Nezbývá, než se tomu zasmát.

Po večeři se vracíme podél hlavní silnice. U jednoho kruhového objezdu sledujeme chování řidičů. Evidentně se tu kašle na jakékoliv rychlostní omezení. Zajímavé nám přišlo, jak řidiči dávají znamení k opuštění kruhového objezdu. Berme v úvahy klasický kruhový objezd se čtyřmi výjezdy. Pokud chce řidič vyjet prvním výjezdem, dává znamení před vjetím na kruhový objezd a pak po celou dobu jízdy na něm doprava. Pokud chce vyjet druhým výjezdem, bere to jako jízdu přímo, proto znamení vůbec žádné nedává. Pokud chce vyjet třetím výjezdem, dává znamení ještě před vjetím na kruhový objezd, a pak po celou dobu jízdy na něm, levým blinkrem. A nakonec, když chce vyjet čtvrtým výjezdem, vlastně se vrátit tam odkud přijel, dává znamení po celou dobu objezdu doleva a před vlastním výjezdem z kruhového objezdu jej přepne doprava. Prostě se chovají, jako kdyby tam byla normální křižovatka a ne kruhový objezd. Budeme doufat, že po cestě moc kruháčů nepotkáme.

Další den naší expedice je tady. Probouzíme se téměř současně, a protože hotelová restaurace nefunguje, tahám jídlo z vlastních zásob. Na stolku si rozdělám kempingový vařič a dám vařit vodu na kávu a čaj. Pak uvařím instantní kolínka se smetanovou omáčkou. Vím, že to není nic moc, ale zasytí to na převážnou část dne. Brácha se spoléhá na sendvič u některé benzinky.

Těsně před odjezdem dojde Švédovi od Toma Jindry SMS, kde doporučuje zastávku v Belogradtschiku. Je tam prý nějaké opevnění. Podle plánu cesty pro dnešní den, musíme přes Belogradtschik jet, tak alespoň uvidíme nějakou historickou zajímavost. Absolutním cílem pro dnešní den se stává hlavní město Sofie.

Míříme na jih. Silnice je udržovaná a ohraničená z obou stran svodidly. Žádné velké výtluky nebo štěrk. Krajina v těchto místech má rovinatý ráz, pak se začne lehce zvlňovat a v dálce na horizontu se rýsují hory. Bulharsko je z větší části hornaté. Středem nebo centrální částí země se táhne od západu k východu pohoří Stara Planina (Staré hory), na jihozápadě se tyčí pohoří Rila, kde se nachází i nejvyšší hora Bulharska Musala (2925 m n. m.), dále Pirin a rozsáhlé Rodopy.

Při průjezdu obcí Dimovo se snažím najít architektonickou zajímavost, ale všechny stavby vypadají stejně jako u nás. Kdybychom nebyli v jiné zemi, řekl bych, že projíždíme některou z našich obcí. Celkovou iluzi kazí pouze nápisy psané cyrilicí.

Zastaví nás stojící kolona aut. Není vidět, co se děje na začátku, proto se pomalou jízdou podél aut dostáváme až ke kamionu, který stojí v samotném čele kolony. Před kamionem jsou spuštěny železniční závory. Čeká se, až projede vlak. Švéd posunkem ruky pozdraví řidiče kamionu a zároveň naznačuje, že máme v úmyslu jej předjet, jestli mu to nevadí. Řidič jen flegmaticky mávne rukou: „Klidněěěě.“

Čekání než se zvednou závory je nekonečné. Slunce pálí a cítím, jak mi kapky potu stékají po tváři. Po deseti minutách konečně projede vlak a závory se zvednou. Ještě jednou zamáváme na pozdrav kamioňákovi a ženeme se dál svoji cestou vpřed.

Nastává stoupání a několik vraceček, nám zpestřuje cestu. Projedeme Granitovo, pak pokračujeme po vrstevnici, kde mezi stromy prosvítá pohoří Stará Planina hraničící se Srbskem. Díky děravému povrchu vozovky se však musíme soustředit na jízdu než pozorovat nádherné prostředí, navíc se zase začíná kazit počasí.

Po čtyřech kilometrech dosahujeme vrcholu kopce a začneme klesat. Z počátku zvolna, pak prudčeji.  Je to tu samá díra a nepřehledná zatáčka. Švéd udává rychlost, protože vidí v navigaci, jak se silnice klikatí, na mě je pouze udržovat dostatečnou vzdálenost mezi námi dvěma. Poslední kilometr je nejnáročnější, následuje několik prudkých zatáček po sobě a vozovka plná děr a šotoliny. Konečně si můžeme oddychnout, přestáváme klesat. Následuje krátká rovinka a bílá cedule Belogradtschik u které zastavíme. Ona to vlastně cedule není. Vypadá to jako část betonového mostního pilíře, na kterém je cyrilicí i latinkou název obce. V malém okénku na užší straně tohoto pilíře je zasazena plastika hradeb s bránou. Znak obce.

Po malé pauze usedneme na stroje a držíme se ukazatelů „forttress“, které nás zavedou na parkoviště před vchodem do opevnění. Jsme tu jediní návštěvníci. Přešlapující prodavači v dřevěných stáncích s cetkami vyhlíží zákazníky, kteří tu díky nepřízni počasí nejsou. Starší žena, co doposud zametala parkoviště, ukazuje, abychom šli k pokladně. Ptám se, jestli máme platit parkovné, ale motocykly prý nemusí. Platíme pouze vstupné do pevnosti.

Белоградчишка крепост (Belogradchishka krepost) – pevnost. Je také známá jako Kaleto, neboli kapusta. Pevnost byla postavena Římany, ale většina toho, co je dnes k vidění, pochází z roku 1830. Důležitou roli sehrála v době povstání v roce 1850 a pak během srbsko-bulharské války (1885). V dnešní době je kulturní památkou celostátního významu. Jedná se o nejlépe dochovanou památku v Bulharsku vůbec. Pevnost má tři nádvoří propojené bránami o celkové rozloze 10 210 m². Zdi s obrannými bunkry dosahují až dvanáctimetrové výšky o šíři 2 m. Prohlídku zahrnuje i výstup po strmých schodech na nejvyšší skály. Z vrcholu skály je nádherný výhled do okolní krajiny, ale počasí nám vůbec nepřeje. Zvedá se silný vítr, který s sebou přináší černé mraky, proto se raději vracíme zpět na parkoviště. Po cestě potkáme skupinu lidí s průvodcem, vysvětlujícím historii pevnosti. Všichni jsou v pláštěnkách.

Sotva dojdeme k motorkám, začne pršet. Naštěstí hned vedle pokladny je malý přístřešek, který nám poskytne azyl. Švéd hlásí, že je tu dostupná wifina, takže si volnou chvíli zkrátíme surfováním po internetu a vkládáním příspěvků na facebookové stránky Bráchové na cestách.

Skupina turistů i s průvodcem vychází z pevnosti. Prohlídku asi dost zkrátil, díky nepřízni počasí. Přijíždí autobus. Než s turisty odjede, nějakou dobu musíme čichat výfukové plyny proudící přímo do přístřešku, kde se schováváme.

Přestává pršet, můžeme pokračovat v cestě. Sjedeme z kopce a odbočíme na Borovitsu. Projíždíme mezi skálami, připomíná mi to okolí našich Adršpašsko-teplických skal. Úžasná přírodní scenérie nás nutí přizpůsobit rychlost, abychom alespoň koutkem oka mohli zachytit tuto krásu. Přední kolo rozstřikuje vodu, která zůstává na silnici, přímo na naše boty. Musíme zastavit a dát na boty nepromokavé návleky, jinak nám neuschnou ani do druhého dne.

U Ruzhintsi, se napojíme na evropskou E79. Následují nekonečné rovinky mezi kopci a hustý provoz plný šílených řidičů. Jezdí tu bláznivou rychlostí a vůbec nehledí na ostatní účastníky silničního provozu. Předjíždí za každé situace a vynucují si místo mezi auta, pokud nemůžou v manévru pokračovat.

U Montany se napojíme na nově vybudovaný obchvat, abychom se nemuseli proplétat městem. Na konci města, na obrovském kruhovém objezdu odbočíme na Sofii. Po několika kilometrech jízdy zastavíme a zbavíme se návleků. Následují nekonečně dlouhé rovinky.

V Burzii míjíme výrobnu minerální vody KOM, která čerpá vodu z trhlin paleozoické žuly v hloubce 425 m. Má prý blahodárný účinek na funkci ledvin, močových a žlučových cest, jater a vůbec nejpříznivěji působí u osob pracujících ve škodlivém prostředí.

Následuje 30 km zalesněný úsek plný serpentýn až do obce Gintsi. Tato obec se nachází asi 60 km od Sofie v západní části pohoří Stará Planina, v nadmořské výšce 1000 m. Má něco málo přes 200 obyvatel a je to nejdelší vesnice Bulharska. Měří 13 km. Pro turisty je obec zajímavá svým nádherným prostředím s úžasnými horskými scenériemi, krasovou jeskyní  Dineva nebo různými nálezy fosilií ryb či jiných živočichů žijících před tisíci lety. Dále se tu nachází jeden z nejstarších kostelů Bulharska – kostel sv. Mikuláše, postavený ve 14 století, který je stále funkční.

Pokračujeme mírně zvlněnou krajinou až do předměstí Sofie. Provoz houstne a agresívní jízda některých řidičů nás nutí k bdělosti. Jsme domluveni, že musíme najít co nejdříve ubytování, čas přeci jen pokročil. Chceme se vyhnout centru města, raději to vezmeme po obchvatu. Projedeme kolem několika autobazarů a benzinových pump. U jedné z nich natankujeme a zeptáme se na hotel, ale obsluha není schopna vysvětlit, kam nás poslat.  Připadá mi, že se motáme stále dokola.

Míjíme nějaký hotel, ale vypadá dost luxusně, proto ani nezastavujeme. Zkoušíme se ptát na kemp, ale prý tu žádný v okolí není. Napojíme se na hlavní třídu, kde je obrovský provoz. V tom zahlédnu koutkem oka na protější straně ulice budovu, připomínající spíše kostel než hotel, ale nápisy na fasádě hovoří jasně: Hotel Gradina (nyní Knyajevo). Zatroubím na Švéda a otáčím motorku do protisměru, brácha mě následuje. Chci zajet za roh hotelu, abych nezavazel v hustém provozu, ale značka zákazu vjezdu mě nutí zastavit. Bohužel zabrzdím tak prudce a Švéd, který neměl dostatečný odstup, do mě naráží. Já cítím jen malé drcnutí, ale když se ohlédnu, vidím, jak se Švéd válí i s motorkou na zemi. Okamžitě stavím motorku na stojan a pomáhám postavit jak bráchu, tak jeho naloženou motorku. Zjišťujeme škody. Naštěstí vše zachránili padací rámy, naplněné textilní brašny a topcase. Já jsem v šoku, brácha se směje s tvrzením: „Kašli na to, i tohle k cestování patří,“ přesto cítím vinu.

Hotel je zavřený, takže nám nezbývá nic jiného než hledat dál. Opět otáčíme motorky a odjíždíme původním směrem. Ujedeme asi 300 m a vidíme poutač hotelu Amfora.

„Brácho, to bude drahý. Už podle názvu to zní luxusně,“ vyslovuji svůj názor. Švéd se rozjede, ale oproti očekávání odbočuje doprava.

„Co blbne? Hotel je vlevo!“ křičím do přílby, ale následuji ho. Ocitáme se na parkovišti hotelu Taity - ten jsem vůbec nezaregistroval. Švéd to hledání chce co nejdříve ukončit, blíží se večer a po tmě se v cizím městě špatně hledá. V recepci jsme příjemně překvapeni, pokoj mají volný za příznivou cenu a kamerový systém pohlídá motorky. Neváháme, bereme, jdeme se ubytovat.

Po koupeli sejdeme do recepce, a tam se zase dozvídáme, že tu není hotelová restaurace. Mladá recepční doporučí nedaleké bistro, kde prý dobře vaří. Nic jiného než uposlechnout doporučení nám stejně nezbývá, proto vyrážíme do víru velkoměsta.

Když najdeme bistro, moc se nám nechce dovnitř. Je to spíše malinký bufet a prostředí, přestože je čisté, budí svým skromným vybavením dojem opačný. Odcházíme k nedalekému pramenu, kde nějaká žena nabírá vodu do plastových kanystrů. Už v horách jsem si všiml různých studánek a pramenů, kde lidé trpělivě čekají ve frontě, aby si mohli naplnit různé nádoby pramenitou vodou. A dokonce značky u silnice na tyto prameny upozorňují.

Přichází k nám starý pán, kterého jsme viděli sedět v bistru, a ptá se, proč jsme odešli. Nechci se ho dotknout a raději se vymluvím, že nemáme jejich peníze a určitě se v bistru nedá platit kartou. Na to stařík vytahuje peněženku a nabízí půjčku, prý nám věří a zítra mu to můžeme vrátit. Jsme v šoku. Taková nabídka a navíc cizincům? S poděkováním půjčku odmítáme, ale svědomí mi nedá, abych mu neslíbil, že si někde peníze vyměníme a vrátíme se do bistra.

Do bistra jsme se opravdu vrátili a polovinu slibu tak splnili. Objednali jsme si polévku, pak grilované maso s osmaženými brambůrkami a vše zapili pivem Prinsko. Jídlo bylo nečekaně výborné, a tak jsme si ještě nechali do krabičky zabalit snídani – šopský salát. Nakonec i ten jsme snědli ještě týž večer na hotelovém pokoji. Usínáme nacpaní a spokojeni.

Sofie

Ráno se probudíme do slunného dne. Dnes máme v plánu prohlédnout si hlavní město - Sofii. Sbalíme věci, naložíme na motorky a vyrážíme širokou ulicí k centru.

Provoz je už od rána šílený a asi jsme jediní, kdo tu dodržuje padesátku. Čím více se blížíme k centru, tím provoz sílí a zrychluje.

Silnice se postupně rozšiřuje na tři nebo čtyři pruhy a přidává se tramvajový pás. Stojíme na každém semaforu a na jednom z nich nás dohání motorkář na Yamaze Tenére.  Zastaví vedle mě a zeptá se: „Where are you from?“ (odkud jste?)

„The Czech Republic,“ odpovídám. Více si toho nestačíme říct, protože se rozsvítí zelená. Motorkář s námi udržuje rychlost k dalšímu semaforu, kde opět svítí červená.

„Kam jedete?“ zeptá se.

„Do centra.“

„Jeďte za mnou, já vás tam dovedu,“ navrhuje. Já kývnu na souhlas a tlumočím návrh Švédovi. Svítí zelená a my se můžeme rozjet. Náš průvodce jede jak je zvyklý a moc na nás nebere ohled. Jedeme 90km/h přes město a konečně tím srovnáváme rychlost s ostatními, ale popravdě mám strach z policie. Nerad bych platil zbytečnou pokutu.

Dostáváme se na obrovský kruhový objezd s Ruským památníkem uprostřed. Je tu šílená tlačenice. Auta nejenže jedou velmi rychle, ale každý se cpe, i když by měl dávat přednost. Je to doslova nárazník na nárazníku. Nakonec se do pomyslného mlýnu dostáváme i my, ale za pomoci našeho průvodce. Kdybychom dodrželi všechny pravidla silničního provozu, stojíme u toho kruháče ještě dnes. Prostě tu platí zákon silnějšího a drzejšího nad zákonem silničním.

Odbočíme z hlavní do ulice Alabin a náš průvodce zaparkuje motorku na chodníku u telefonních automatů. My ho s obavami následujeme.

„Nebojte se, já tu parkuju pořád,“ přesvědčuje nás. Švéd se rozhlíží, jestli nejde zaparkovat na silnici, ale je to tu beznadějně plné. Poděkuji a přemýšlím, jaké věci si s sebou na prohlídku města vezmu, abych o nic důležitého, kdyby došlo ke krádeži, nepřišel.

Po chvilce mně někdo poklepe na rameno. Je to náš průvodce, ale nemá na sobě motorkářské oblečení, málem jsem ho nepoznal v civilních šatech.

„Hele, nebojte se, motorky vám pohlídá tam ten chlápek,“ ukazuje na výběrčího parkovného, „to je můj člověk. Já tady mám obchod s optikou a parkoviště mám v pronájmu,“ pochlubí se.

Tak mě napadlo, že bychom mohli do obchodu uložit přílby a bundy, a on souhlasí. Brácha si v obchodě zakoupí sluneční brýle, jako projev vděčnosti.

Ještě než opustíme obchod, volá na nás i s manželkou:

„Jestli se nevrátíte do pěti, tak si přijďte pro věci až v devět ráno. V pět zavíráme a nečekáme,“ dodávají s úsměvem.

Do centra to jsou pouze dva bloky. Stačí zabočit doprava a na konci ulice vidíme první historickou stavbu. Tak proč nezamířit přímo k ní? Dle informační tabulky u budovy zjišťujeme, že se jedná o kostel (rotundu) sv. Jiří. Tato stavba je považována za nejstarší budovu Sofie. Byla údajně postavena Římany ve 4. století na místě pohanského chrámu. Uvnitř rotundy se nachází fresky z 12. – 14. století. Rotunda je součástí archeologického komplexu budov z konce 3. a počátkem 4. století kde jsou k vidění pozůstatky základů. Celý komplex včetně rotundy je na nádvoří mezi hotelem Balkán a Ministerstvem školství a vědy.

Z nádvoří se dostáváme průjezdem budovy, kde stojí dva uniformovaní strážní. Když se otočíme, abychom zjistili, co ti strážní hlídají, můžeme si nad jejich hlavami přečíst nápis: „Republika Bulgaria, President“, tím se vše vysvětluje. Projdeme si klidně prezidentským úřadem a nikdo si nás ani nevšiml.

Před prezidentským úřadem stojí fontána postavená v padesátých letech, renovována a zatraktivněna okouzlujícím osvětlením v roce 2014. Proud vody vystřikuje do několika metrů a mění se jeho tvar, má připomínat květy rostlin.

Nedaleko fontány, za Bulharskou národní bankou, je malý parčík, kde na lavičkách odpočívají lidé. U jedné lavičky stojí policisté a legitimují staříka na invalidním vozíku. Ten drží v papírovém sáčku láhev a za nic na světě ji nechce pustit. V tomto prostoru je konzumace alkoholických nápojů zakázána a stařík je viditelně v podroušeném stavu. Ani po deseti minutách se ho policistům nepodaří přesvědčit, aby odtud odjel, raději pokračujeme v prohlídce.

Centrum a město jako takové, je architektonicky velmi zvláštní. Převládá tu spíše normalizační architektura nad historickou, která je utlačována. Je pravda, že se na první pohled snaží zachovat alespoň torza z historických budov, což dokládají některé odkryté části základů původních městských staveb z různých století, které zabezpečují proti dalšímu chátrání. Na druhou stranu tyto skvosty obklopují hranatá betonová monstra. Útěchou nám může být pohled na nejznámější sochu Bulharska – sv. Sofii.

Socha sv. Sofie se tyčí nad frekventovanou křižovatkou, jako by dohlížela na její provoz. Dříve na stejném místě stával V. I. Lenin. Socha sv. Sofie zobrazuje rozpaženou pozlacenou dámu s korunou, držící v pravé ruce vavřínový věnec a na levé ruce jí sedí holubice. Je nejen ochránkyní města, ale též patronkou před jarním mrazem, proto se jí také říká „Chladná Žofie“. Věřící ji prosí o dobrou úrodu. (V našem kraji se o dni, kdy má svátek Žofie traduje jiné rčení.)

Sv. Sofie se dívá k budově, která za dob komunismu byla hlavní budovou komunistické strany Bulharské lidové republiky. Sídlil v ní Ústřední výbor komunistické strany. Dnes je pomocnou budovou Národního shromáždění.

Stojíme přímo před obrovským Centrálním obchodním domem ЦУМ (CUM nebo také TZUM). Budova byla postavena v šedesátých letech minulého století. V minulosti to bylo největší nákupní centrum na balkánském poloostrově a jako jeden z prvních v Bulharsku využíval eskalátory.

U zábradlí obchodního domu sedí žebrák hrající na harmoniku. Švéd si ho chvilku nahrává na mobilní telefon a pak mu daruje nějaké drobné. Podobné žebráky, ať už provozující uměleckou činnost nebo jen tak tiše sedící s nádobou na peníze, potkáváme celkem často. Nejvíce mě zaujali dva.

V prvním případě muž připomínající modlícího se muslima. Klečí na kusu starého kartonu, hlavou se dotýká země. Ruce v nepravidelných intervalech natahuje před hlavu k papírové krabici na milodary a pak je zase schovává k hrudi pod sebe. Až když usedneme k nedalekému rychlému občerstvení, abychom ochutnali místní speciality, všimnu si jeho nohou. Muž má ošklivě otevřený bércový vřed nad kotníkem pravé nohy, až je vidět holá kost. Projede mi mráz po zádech, když si představím, jakou bolest musí prožívat.

V druhém případě se jedná o starší dámu - milovnici holubů. Žena je doslova obklopena holuby. Někteří jsou tak otrlí, že na ni přistávají a nechávají se dokonce pohladit. Pokud však nějaký chodec naruší „diskrétní“ zónu, kde se holuby cítí v bezpečí, poodlétnou, ale přesto zůstávají v těsné blízkosti své hostitelky. Po krátké době, jakmile je „nebezpečí“ zažehnáno, se postupně vracejí na své původní místo.

Pokračujeme v prohlídce centra. Když míjíme stánek se zmrzlinou, neodolám, abych neochutnal.

Švéd si jde do směnárny vyměnit nějaké peníze a já sebejistě zamířím ke stánku. Je horký den a zmrzlina určitě příjemně osvěží.

„Kakvo iskaš?“ spustí prodavač, sotva přistoupím blíž ke stánku. Sice nevím, co se ptá, ale nejspíše co si dám.

„I would like ice-cream,“ zkouším anglicky.

„Plastik ili funik?“ ukazuje na plastikový kalíšek a klasický kornout na zmrzlinu.

„Funik, please,“ řeknu s úsměvem a ukazuji prstem, čím ho má naplnit. Jak dokončím objednávku, prodavač dá kornout se zmrzlinou na váhu a vyřkne cenu. Takže tady mají zmrzlinu na váhu, divím se.

Končíme prohlídku města a pomalu se vracíme k zaparkovaným motorkám. Po cestě potkáme ještě mnoho zajímavých objektů, u kterých se zastavíme, ale nechci z tohoto cestopisu dělat turistického průvodce Sofií. Jen stručné shrnutí:

Sofie je město, které sice poznamenal komunistický režim výstavbou nevkusných budov, ale má i svoje kouzlo. Nám oběma se Sofie líbila a byli jsme z ní nadšeni, ale to nemusí být v souladu s názory jiných turistů, kteří o ní píší jako o „komunistickém přeludu“. Sofie má hlavně kouzlo díky nádherné kulise tvořené pohořím Vitoša s nejvyšším vrcholem Černý vrch (2290 m). Má statut národního parku a vznikem spadá do druhého nejstaršího pohoří na Balkáně. Je tvořeno žulou a nachází se zde 10 štítů přesahujících výšku 2000 m. Vitoša je také zdrojem pitné vody pro Sofii a okolí díky minerálním pramenům.

Motorky jsou na místě a naše uložené věci nám vydal prodavač, dobře instruovaný majiteli optiky. Škoda, že nemáme možnost, jak ještě jednou poděkovat, za doprovod i azyl, který nám byl nezištně poskytnut. Chvilku trvá, než z chodníku odjedeme, protože auta zaparkovaná u něj, jsou na těsno jedno vedle druhého. Naštěstí nám pomůe hlídač parkoviště, který částečně zastaví dopravu.

Napojíme se na silnici E80 udávající směr Plovdiv. Bulhaři tuto silnici nazývají Trakija a vede z hlavního města k Černému moři.

Na konci Sofie míjíme budovu, kde sídlí ČEZ Bulharsko EAD, která byla založena v roce 2005, aby zastupovala mezinárodní energetickou společnost ČEZ při realizaci strategických plánů.  Čeká nás necelých 300 km k památníku Buzludzha (Buzludža), o kterém nám vyprávěl Želvák. Prý je to taková Mekka motorkářů a určitě stojí za to, se tam podívat.

Cesta ubíhá rychle, nikde zbytečně nestavíme, maximálně k doplnění pohonných hmot a k nezbytné kontrole stavu oleje v motoru. U Plovdivu opouštíme E80 a pokračujeme silnicemi nižších tříd. Skoro na každém kroku po celém Bulharsku je vidět, že se lidé ještě zdaleka nevyrovnali s komunistickou érou. Míjíme různé ideologicky nesmyslné megalomanské památníky nebo sochy znázorňující komunistické předáky, proletáře a bůhví jaké pohlaváry. Kolikrát se až divím, že to tu ještě stojí a nikdo nemá zájem to zlikvidovat.

V Kazanluku se mezi nás nacpe auto. Chvíli jede stejnou rychlostí jako my, pak předjede Švéda a řidič gestikuluje, abychom zastavili. Odbočíme na první křižovatce ze silnice a vyčkáváme, co se bude dít. Řidič vyleze z auta a zamíří rovnou k bráchovi:

„Ty jsi Švéd?“ zeptá se s úsměvem.

„Ne, jsem Čech,“ odpoví hrdě brácha. Chlápek se diví, proč má tedy na topcase napsáno Švéd, když je Čech. Brácha vysvětlí, že je to jeho přezdívka a jako já tam mám Aladar, on tam má Švéd. Nakonec z chlapa vyleze, že je rentiér, který si v Bulharsku užívá švédského důchodu. Prý, pochází ze Slovinska a ve Švédsku pracoval asi 20 let a tady se cítí být, s těmi penězi co dostává, jako král. Pak věnuje bráchovi vizitku, ukáže cestu na Buzludžu a doporučí místo pro dnešní noc. Rozloučí a odjede.

Jelikož tu nejsou žádné ukazatele, každou chvíli zastavím u nějakého chodce a ptám se na památník, ke kterému máme namířeno. Zjišťuji, že držíme správný směr a už to není daleko. V podstatě je to kopec, který se tyčí před námi. Projedeme obec Kran a po jednom kilometru zastavíme u nadživotní sochy Dimitara Blagoeva - zakladatele organizovaného socialistického hnutí, které později vedlo k založení Bulharské komunistické strany. Další z pozůstatků bývalého režimu. Navíc byl památník Buzludža postaven také na jeho počest.

Nedaleko nás stojí zaparkované auto, k němuž dobíhá chlápek ve sportovním oblečení. Raději se zeptám ještě jeho, jestli jedeme dobře. Běžec odpoví: „Je to asi 15 km do kopce, teď odtud běžím.“

Vydáme se tedy do kopce. Silnice má čím dál větší trhliny a v některých místech je pokryta jemnou šotolinou. Asi v polovině kopce po pravé straně je pramen, ze kterého čerpá několik lidí vodu do plastových kanystrů. Jak pojedeme zpět, určitě se zde zastavím a osvěžím se.

Pod vrcholem, na křižovatce se nemůžeme rozhodnout, na kterou stranu se vydáme, protože chybí značení. Vyhrává levá strana, je tam lepší silnice. Po dvou stovkách metrů se musíme otočit, tato cesta vede k památníku Shipka a tam nechceme.

Projedeme znovu křižovatkou, tentokráte požadovaným směrem, ale moc se nám nechce pokračovat po silnici, která už silnicí dávno není. Jsou tam kameny, bláto a bůhví jak hluboké louže. Vidím lesní cestu, která vede souběžně se silnicí, vjedu na ní, „třeba ten nejhorší úsek objedu,“ pomyslím si. Švéd se vydá za mnou, ale po pár metrech to vzdává. Mokrá tráva a kameny pokryté mechem strašně kloužou, přesto se mi bez úhony podaří úsek projet.

„Když jsem teď zvládnul to bruslení, tak proč to nezkusit projet přímo?“ říkám si polohlasem a pomalou jízdou překonávám úsek, kterého jsme se obávali. Určitě je bezpečnější, než ta cesta, kterou jsem jel původně. Musím bráchovi ukázat, že to jde projet i bez bruslení, abychom mohli pokračovat na vrchol.

Na vrcholu je parkoviště, kde zanecháme motorky a jdeme si blíže prohlídnout to betonové monstrum.

Buzludža – jméno odvozené z tureckého „ledový“, je vrchol pohoří Stará planina, vysoký 1439 m. Do roku 1974 než začala výstavba památníku, dosahoval vrchol výšky na 1441 m. Pak byl trhavinami uměle snížen, aby se tak vytvořilo místo pro tuhle betonovou obludu.

Památník má připomínat místo poslední bitvy bulharských povstalců s Osmanskou říši (1868) a také události z roku 1891, kdy skupina socialistů vedená Dimitarem Blagoevem vytvořila organizované hnutí.

Stavba začala 23. ledna 1974 pod vedením architekta a zároveň starostou Sofie v jedné osobě, Georgiho Stoilova a slavnostně otevřena 23. srpna 1981 komunistickým vůdcem Todorem Zhivkovem. Budova je postavena v brutalisticky architektonickém stylu, v dnešní době je však uzavřena a považována za nebezpečnou.

Stojím před vchodem a připadám si maličký jako mravenec. Stavba je obludně obrovská a připomíná létající talíř s kormidlem. Monstrum plné děr, odchlíplých betonových kusů, ze kterých crčí voda a vydávající zatuchlý smrad, vzbuzuje obrovský respekt. Jde z toho opravdu strach, který je způsoben nejen velikostí, ale i žalostným stavem.

V době, když byla budova v provozu, bylo možné vidět vnitřní výzdobu, kterou tvořily mozaiky z kobaltového skla o celkové hmotnosti 35 t, připomínající dějiny strany. Dnes jsou tyto mozaiky zničené věkem a vandaly. Vnější kruh budovy byl vyzdoben z kamenů posbíraných z řek napříč Bulharskem, ale i tyto zmizely, a to převážně z přirozených příčin. Strop památníku, je kopule, v jehož nejvyšším bodě umělci umístili komunistický znak - srp a kladivo a obklopili jej nápisem „Proletáři všech zemí spojte se!“ Bohužel dnes je strop takřka zničen a na většině plochy prosvítá obloha.

Pro dnešek máme cíl cesty splněný, teď je třeba najít ubytování. Vracíme se k místu, kde jsem zahlédl pramen. Konečně můžu ochutnat vodu, kterou tu hojně nabírají do různých nádob. Je osvěžující a bez chuti. Musím se přiznat, očekával jsem pachuť zeminy, ale nic takového jsem necítil. Byla opravdu dobrá.

V Kranu odbočíme na Eninu, projedeme celou obec a narazíme na komplex hotelu Pastarvata. Pastavata (bulharsky pstruh), je hotel působící luxusním dojmem, zapasovaný mezi kopci s vlastními pstruhovými sádkami – odtud název komplexu. Hotel má dvě podlaží, 32 pokojů, z toho 3 apartmány s výhledem na hory, rybníky a pstruhové sádky.

Nesměle vcházíme do vstupní haly hotelu, kde je umístěna recepce. V recepci nás vítá postarší dáma hovořící anglicky, což je první dobrá zpráva. Můžeme si za rozumnou cenu vybrat pokoj a podlaží, kde chceme strávit noc, to je druhá dobrá zpráva. Platil lze kartou i eury, dokonce každý zvlášť, třetí dobrá zpráva a poslední dobrou zprávou je, že v ceně máme i snídani a motorky si můžeme uschovat v garáži vedle budovy.

Jdeme vybalit, vysprchovat se a pak rychle objednat něco k snědku do hotelové restaurace. Konečně hotel s otevřenou restaurací, libujeme si.

Usedneme co nejblíže barového pultu a také co nejblíže zásuvky, abychom mohli zapnout přenosný notebook, připojit se na wifi a vytvořit nové příspěvky na facebookových stránkách Bráchové na cestách.

V restauraci jsme úplně sami. Už když jsme vešli do hotelu, se nám zdálo, že budeme jedinými hosty. Přichází číšník, jako ze starého filmu, lehce se ukloní a nabídne jídelní lístek. Chvíli nás nechá se rozkoukat a pak se zeptá na pití. Chceme se dnes trochu rozšoupnout, proto si kromě jídla a pochutin, objednáváme i láhev vína. Ten večer padnou ještě další 3 láhve a jednu nedopitou nám i se sklenicemi dovolí vzít na pokoj.

Ráno, když vyjdu na balkon pokoje, vidím, že dnes se opět bez nepromoků neobejdeme. Obloha je zatažená. Ještě před snídaní prohlížíme mapu, kudy pojedeme, abychom dojeli do cíle naší expedice – Mineralni Bani, kde se máme opět setkat s našimi přáteli. Podle informací jsou už od včerejška na místě a užívají si odpočinku.

Po snídani se sbalíme, zaplatíme útratu a rozloučíme s recepční, které nezapomeneme vyjádřit pochvalu na číšníka, který se nám po celý večer velmi ochotně věnoval. Pak poprosíme o otevření garáže, kde máme schované motorky. Jakmile vyjdeme ven z hotelu, začne pršet. Jsem z toho viditelně nervózní, protože od samého počátku expedice, denně, se minimálně jednou oblékáme do nepromoků. Než naložíme věci a vyrazíme na cestu, rozhodneme se zkusit nasadit pouze návleky na nohy, doufajíc, že se nerozprší víc. Zastavit a dooblékat se do nepromoků můžeme kdykoliv.

V Kazaniuku odbočíme na Starou Zagoru a pokračujeme po silnici E85. Asi po dvou kilometrech míjíme stánek u silnice, tvářící se jako občerstvení, ale je celý obložen pneumatikami. Prodávají tu disky a pneumatiky na osobní automobily, avšak je možné se tady i občerstvit. Takový obchod dva v jednom. Hned za stánkem se krčí dva policisté u radaru. Naštěstí se nemusíme ničeho obávat, protože dodržujeme stanovenou rychlost, a tak se na nás pouze podívají, když projíždíme kolem.

Následuje dlouhá rovina. Na obzoru se rýsují hory a postupně se ze čtyřproudové silnice stává dvouproudová. Reliéf krajiny, je v této oblasti podobný Maďarsku – placka a z obou stran silnice pole.

U Yagody se silnice opět rozšiřuje. Je tu vybudovaný obchvat, aby obci zbytečně nezatěžovali provozem aut. Po dalších 5 kilometrech, se krajina začíná konečně zvlňovat, a netrvá dlouho a už jedeme mezi zalesněnými kopci. I příroda se umoudřila a přestalo mrholit. Jestli to tak půjde dál, budeme moct sundat návleky. Dálková předzvěst upozorňuje na odbočku Haskovo, kam máme namířeno, protože cíl cesty je v tomto regionu.

Objedeme Starou Zagoru a zastavíme až u cedule oznamující město Dimitrovgrad. Chceme si trochu odpočinout a doplnit tekutiny. Kolem nás projíždí několik motorek, všechny jsou značky Yamaha TDM, jako máme my, a zdraví nás máváním i klaksony. Je jasné, že mají stejný cíl, protože v Mineralni Bani se máme všichni sejít. Tam se koná oslava založení bulharského TDM klubu, na kterou jsme pozvaní.

Sundáme návleky a můžeme pokračovat. Za Dimitrovgradem jedeme několik kilometrů po dálnici a pak po 506 na Dobrich. Zaujme mě obrovský hřbitov před obcí. Je rozložen na velké ploše, která je bez stromů, a tak bílé hroby s kříži svítí do dáli. V Dobrichu raději natankujeme, abychom dojeli do Mineralni Bani s plnou nádrží. Máme v plánu v rámci srazu vyjížďku a nebylo by dobré se z kolony trhat, když nevíme, kam mají namířeno. Budeme tedy připraveni.

Mineralni Bani – cílová destinace expedice

Po dalších 25 km přijíždíme k ceduli obce Mineralni Bani. Dosáhli jsme svého cíle a můžeme si pogratulovat. Nebýt malého incidentu v Sofii, dojeli bychom zcela bez úhony, ale jsme živí a zdraví. Teď už nám zbývá pouze najít hotel Bulgaria, proto zavoláme Martině, aby nás navedla správným směrem. Projedeme napříč obcí a konečně můžeme zaparkovat na hotelovém parkovišti, kde nás naši přátelé očekávají s vlajkou českého TDM fóra.

U hotelu pořadatelé srazu organizují parkování, a jakmile vypneme motory, můžeme se konečně se všemi přivítat. Ihned si sdělujeme zážitky, a poté nám Martina podá informace o organizaci ubytování.

Hotel Bulgaria má restauraci, letní zahrádku, denní bar, obchodní centrum, konferenční sál, kde bude probíhat večerní program pro účastníky srazu, hernu, sportovní centrum se saunou a venkovním bazénem a také rehabilitační středisko. Něco máme zdarma a něco, pokud budeme mít zájem, za poplatek.

Dostáváme pokoj v prvním patře s výhledem na naše motorky, takže můžeme sledovat, jak se hotelové parkoviště postupně zaplňuje. Jelikož máme čas, než začne večerní program, jdeme se projít po okolí.

Minerálni Bani je lázeňská obec provincie Haskovo ležící na úpatí Východních hor specializující se na léčbu onemocnění tepen, aterosklerózy, Beurgarovi choroby, Raynaudovi choroby, vegetativní a diabetické angiopatie, nemoci pohybového ústrojí a dalších. V okolí obce se nachází 15 hydrotermálních pramenů, jejichž teplota se pohybuje mezi 54°C – 56°C. Složení minerální vody je výjimečné kvality a léčebné účinky se dají přirovnat k účinkům pramenů v Karlových Varech.

Procházíme nedalekým lesoparkem a snažíme se najít vhodnou restauraci, kde bychom mohli „spláchnou prach z cesty“. Netrvá dlouho a míjíme obchod, několik malých lázeňských hotelů, až zastavíme na rohu ulice u restaurace s předzahrádkou. Tady se pohodlně usadíme a objednáme zdejší pivo. Ochutnáme Zagorku a Astiku. Obě piva dostáváme v láhvi. Nejsou špatné, hlavně že osvěží.

Po chvíli k nám dojde mladá servírka a zeptá se, jestli jsme Češi, což hrdě nepopřeme. Najednou se i ona začne bavit česky a z její řeči zjistíme, že několik let byla v České republice. Občas sice hledá nějaké to slovíčko, co už vypadlo z paměti, ale mluví srozumitelně, a čím déle mluví, tím se čeština lepší. Představí se jako Ivelina. Aby se nám lépe povídalo, a my se chvilku zdrželi, objednáme si polévku. Než se odebereme zpět do hotelu, domluvíme si s ní další setkání na zítřejší odpoledne, a protože jsme během rozhovoru zabrousili do gastronomie, slibuje, že nám přinese jídlo, které se v Bulharsku jí nejčastěji. Takže se budeme moc těšit.

Vrátíme se do hotelu a rovnou zamíříme do konferenčního sálu, kde máme mít večeři. Na krk dostáváme visačku účastníků srazu. Mimo přezdívky je na ni uvedeno i místo původu účastníka – Чехия (Čechia). Musím konstatovat, že večeři místní číšnici vůbec nezvládali. Pletli si objednávky, zbytečně zmatkovali a mezi jednotlivými chody byly dlouhé prodlevy. Po večeři začala volná zábava.

Ráno slibuje nádherný den. Odcházíme na snídani, kde můžeme ochutnat místní uzeninu, pečivo a sýry. Některé salámy, mi vůbec nechutnaly, zato sýry, zvláště ten balkánský neměl chybu. Úplně jiná chuť než se prodává u nás.

Po příchodu do pokoje je z venku slyšet příprava motorkářů na dnešní vyjížďku, což nás vyprovokuje také. Je třeba se obléct, zkontrolovat olej v motoru a zařadit motorku do nekonečné řady TDM. Nikde nevidím Pekelníka s Ivčou a Milda hlásí, že se nechtěli zúčastnit vyjížďky TDM, aby svým BMW nenarušovali značku Yamaha. Místo toho se jeli podívat do Turecka, což je odtud cca 100 km. Tak nevím, jestli jim nakonec nemám závidět.

Vyjížďka začíná. Propleteme se křižovatkami a na první dlouhé rovince za Mineralni Bani zastavíme. Postavíme motorky jednu vedle druhé na pravou stranu silnice a organizátoři je počítají. Nad hlavami létá dron, který všechno filmuje, a piloti přechází silnici, aby mohli fotit. Je napočítáno 52 motorek značky Yamaha TDM. Společně si zatleskáme a pokračujeme v jízdě.

Projíždíme vesnicemi, kde se do výšky tyčí minarety a obyvatelstvo na nás nechápavě zírá. Nejsou zvyklí na tolik motorek, navíc projíždějících jejich obcemi. Zastavíme u restaurace nedaleko přehrady. Bohužel selhala organizace a nedostaneme se na vyhlídku, abychom přehradu viděli v celé její kráse, brána je zavřená. Musíme se spokojit pouze s výhledem do kraje. Krásný dojem z výhledu kazí odpadky, které tu ponechali předchozí návštěvníci. V restauraci se občerstvíme a poté pokračujeme jízdou po vrstevnici kopců kolem řeky.

V řece je málo vody, což naznačuje sucho. Ono není divu, je polovina měsíce května a teplota přesahuje 30 °C ve stínu. Cítím ten žár slunce na bundě, a když zastavíme, pot doslova tryská ze všech pórů. Podél břehů jsou nahromaděné odpadky z okolních vesnic. Obyvatelé si tak vytvořili vlastní skládku s argumentací: „jak přijde voda, ona to uklidí..,“ nějak mi to hlava nebere.

Po půlhodině jízdy zastavíme u úzkého lanového mostu. Kdo má odvahu, může se na motorce po něm projet tam a zpět. Většina přítomných tu odvahu má a vydává se po nestabilním mostě na riskantní jízdu. Tři motorky odjedou ke břehu a jejich majitelé se snaží překonat vodní tok „mokrou cestou“, proto se naše pozornost ubírá tímto směrem. S velkými problémy, ale bez pádu se dvě dostávají na protější břeh, třetí zůstává na místě – je to Želvák. Nakonec ztratil odhodlání a raději se vrací zpátky k nám.

Milda s Alčou se s námi rozloučí, prý pojedou svým tempem a ještě si zajedou na místa, která chtějí vidět sami.

Po troše adrenalinu pokračujeme dál. Projíždíme nádhernými přírodními scenériemi v kombinaci – řeka, skály, les, po děravé silnici pokrytou šotolinou. Mimo výtluků se musíme vyhýbat kozímu nebo kravskému trusu, který je ve většině případů jak na potvoru v zatáčkách. Na břehu kopce, po jehož vrstevnici stoupáme, můžeme vidět pasoucí se zvířata, jak Milda nazval „živý Betlém“, kterým to nepříjemné nadělení na silnici patří. Dostáváme se do výšky, ze které Švéd dostává závratě a raději se drží co nejblíže u svahu. Má strach z výšek, zatímco já si tu podívanou opravdu užívám.

Na vrcholu kopce vjedeme na státní silnici a zastavíme v nejbližší obci, abychom se mohli opět seřadit. Zároveň se můžeme občerstvit u pramene, který tu vyvěrá do odchytového koryta. Svlečeme propocené bundy a usadíme se do stínu podél krajnice. Grejs s Martinou, která dělá Aspirinovi baťůžek, začnou zpívat české lidové písničky. Ty dvě mají prostě energie na rozdávání.

Jakmile nás dojedou opozdilci, vydáme se na cestu zpátky k Mineralni Bani. Aspirine s Martinou se odpoutají, chtějí to vzít zkratkou a vyzkoušet zdejší off-roade, po polních cestách.

V hotelu se rychle osprchujeme a pospícháme na domluvenou schůzku z Ivelinou. Ta má pro nás připravené slibované jídlo i s vidličkami. Abychom nedráždili majitele restaurace, odcházíme si to sníst stranou, do lesoparku.

Bulhaři po ránu pijí nápoj z kvašené pšenice, vody a cukru. Jmenuje se boza a podává se ve studené i teplé variantě. Popravdě nám moc nechutnal, byl hodně cítit pšenicí nebo připomínal kopřivu. K tomu nápoji přikusují baničky. Baničky jsou něco jako taštičky nebo malé štrúdlíky plněné balkánským sýrem. Prý se můžou plnit i masem nebo čímkoli co kdo má rád. Baničky byly velice chutné a daly by se jíst i jako dezert. Oba výrobky je možno zakoupit v obchodech, kterým se říká „Teplé zákusky“.

Hlavní jídlo, co nám Ivelina donesla, byla musaka. Musaka je známá i v našich končinách, jsou to zapečené brambory, zelenina, mleté maso a vše zalité směsí ze žloutků, mouky a jedlé sody. Bylo to výborné.

Vrátili jsme vidličky, poděkovali za dobré jídlo a rozloučili se, protože ráno už budeme odjíždět zpět k domovu.

Po večeři nastala zábava. Ke slovu se přihlásili pořadatelé akce a každému účastníkovi věnovali plastiku TDM vypálené s věnováním do dřevěných čtverců. Bylo možné si zakoupit upomínkové předměty a odznaky s motorkářskou tématikou pojící se ke značce Yamaha TDM. Po ceremoniálu dostal slovo DJ, který do své produkce zapojil písně, na které nám zatančili i bulharské lidové tance. Dodal jsem si odvahy a připojil se, ale popravdě mi to moc nešlo, pletly se mi kroky.

Během zábavy jsme se dozvěděli, že Bulhaři mají hlavní jídlo večer, protože u jídla se popíjí a je to vlastně takový malý rituál. Začíná se předkrmem, který se zapíjí pivem a postupně jak jdou po chody sobě, každý se zapíjí nápojem s vyšším a vyšším obsahem alkoholu. Když nakonec Švéd konstatoval, že po večeři musí být každý opilý, bylo mu s úsměvem odpovězeno: „No a?“

Zpátky k domovu

Srbsko

Ráno u snídaně za námi přijde Milda s dotazem, jestli by nevadilo připojit se s Alčou k nám, protože také míří k domovu. Samozřejmě souhlasíme. Později se přidá i Pekelník s Ivčou. S ostatními z české výpravy se rozloučíme, chtějí si tu udělat dovolenou.

Vyrazíme na Plovdiv a odtud se napojíme na dálnici A1(Highway Trakiya) na Sofii. Počasí nám přeje. Je trochu větrno, ale to nevadí, hlavně, že neprší. Sofii mineme obchvatem a pokračujeme po E80 k hraničnímu přechodu se Srbskem – Gradina. Tady uděláme malou přestávku.

Na hranicích po nás poprvé chtějí sundat přílbu a žádají i doklady od motorky. Milda s Pekelníkem tvrdí, že tuto proceduru mají za sebou na každém hraničním přechodu, pro mě a Švéda je to premiéra. Naštěstí jsme odbaveni během několika málo minut.

Začíná pršet a my musíme opět do nepromoků. Švéd hlásí, že benzinka je každých pár kilometrů, tak s tankováním počkáme, až budeme někde ve vnitrozemí, dál od hranic. Tam bývá benzín levnější. Jenomže po chvíli se vše změní a na žádnou benzinku nemůžeme narazit. Zastavíme u krajnice, abychom se poradili, co bude dál, protože benzín k nejbližší stanici určitě stačit nebude. Zároveň můžeme svléct nepromoky. Rozhodujeme se pro risk, pojedeme, dokud to půjde, a pak se uvidí. Snad dojedeme.

Po dalších 30 km mi vypovídá motor. Je jasné, že já k benzině nedojedu, a to chybí pouze cca 5 km. Odstavím motorku ke krajnici. Pekelník s Ivčou zastaví, jestli nemám závadu, a já mu předám pet láhev od vody, aby mi mohl přivézt potřebnou tekutinu.

Nevím, jak dlouho potrvá, než někdo přijede na pomoc, proto si sundám bundu a rozhlédnu se po okolí. Kousek ode mně je zelený železniční most, jdu se na něj podívat. Sotva zalezu za křoví, abych se přiblížil k mostu, všechno ztichne. Jsou slyšet jen ptáci poletující v oblacích a tichý klokot řeky Nišavy, nad kterou se most klene. Křoví dělá přírodní protihlukovou bariéru, není vůbec slyšet provoz na silnici. Vytáhnu mobil, vyfotím scenérii za mostem a posadím se na zábradlí, abych se mohl dívat do průzračné vody, která přívětivě působí na psychiku.

Vzpomněl jsem si, že jako malý kluk jsem hodně jezdíval za strýcem do Oslavan, a když byla volná chvíle, chodíval jsem k nedaleké řece. Zde jsem stavěl přehrady z kamenů a sledoval ryby, jak brázdí vodu. Jednou se mi do přehrady zatoulala parma a já ji pak mohl holýma rukama vytáhnout. Donesl jsem ji domů a měl obrovskou radost z úlovku.

Ze snění mě vytrhne zvonící mobil - brácha.

„Brácho, kde se nacházíš a jak se máš? Já dojel na výpary, ale dojel. Za chvíli přijede Pekelník a doveze Ti benzín….,“ chrlí na mě informace. Já mu na oplátku popisuji, jak si užívám klidu a příjemného prostředí, ale to už slyším, jak se blíží „Pekelné BMW“. Pekelník dovezl benzín v kanystru.

Na benzině doplním nádrž i kanystr. Odteď máme malou rezervu a veřejně přiznávám, že nás „zachránil“ jiný stroj než Yamaha TDM, a to Pekelníkovo BMW. (Tohle si přál sám Pekelník, abychom to jako Bráchové na cestách uznali – samozřejmě v legraci.) Ještě před odjezdem si všimnu na hodinkách, že máme zpátky evropský čas, takže hodinu k dobru pro dnešní den.

Před obcí Niš najedeme na dálnici A1 a na nejbližším odpočívadle zastavíme, abychom si odpočinuli. Je opět čas na kontrolu oleje a musíme se domluvit, kde přenocujeme. Najednou se u nás objeví jeden ukecaný Srb nabízející nože. Není zrovna z levného kraje, ale nakonec Mildovi dva nože vnutí za cenu jednoho.

Z dálnice sjedeme u Smeděreva a zamíříme rovnou do centra města. Zastavím u krajnice na hlavní ulici a ptám se kolemjdoucích na ubytování, ale nikdo mi nedokáže poradit. Zahlídnu nedaleko stojící taxikáře, takže jdu na jistotu. Kdo jiný než taxikář má přehled o ubytování? Jeden z taxikářů mluví o hotelu, ale než ukáže směr, upřesňuji svůj požadavek. Chci co nejlevnější ubytování pouze na jednu noc. Opět se radí a přemýšlí, až vyřknou: „Hotel Car.“

„Když mi dáš jedno euro, zavedu tě tam,“ smlouvá. Není třeba smlouvat, samozřejmě souhlasím. Projedeme několik uliček, až dojedeme k budově se zelenými sloupy a oranžovou fasádou s nápisem ЦАР (Car). Zaparkujeme na parkovišti před hotelem, vyrovnám se s taxikářem a hned hledám recepci.

Sotva otevřu dveře, vidím obtloustlého chlápka, ležícího na pohovce sledující fotbalový zápas. Neochotně se hrabe za pult recepce a znuděně se zeptá, co chci. Samozřejmě neumí anglicky, tak se snažíme domluvit, jak to jen jde, a požaduji pokoj pro 6 osob.

„Dvukrevetne bo trikrevetne?“ ptá se. Ihned mě napadá, ´nejsme na rybím trhu, aby mi nabízel krevety´, ale pak si uvědomím, že nabízí dvou nebo třílůžkové pokoje. Cena 10 euro za lůžko je ucházející, můžeme vybalovat.

Pokoje vypadají jako na ubytovně. Skromně zařízené, ale s vlastní sprchou, WC a dokonce malou zařízenou kuchyňku. „Asi to bude apartmán,“ pomyslím si.

Po vybalení a příjemném osvěžení ve sprše vyhledají mí přátelé restauraci. Já se k nim přidám o něco později, až po nezbytné kávě, kterou si uvařím v klidu na pokoji. Švéd mi pak přes mobil popíše cestu, kde je můžu najít.

Asi 600 m od hotelu se nachází za velkou křižovatkou nízká cihlová hospůdka Blim, kde obsluhuje vyzývavá servírka. Jelikož nerozumí ani slovo česky, Švéd si ji po celou dobu vtipně dobírá. Servírka určité narážky moc dobře chápe a dokonce občas se smíchem koketně zareaguje. Nejvíce legrace přichází u placení, kdy sice můžeme zaplatit eury, ale pouze papírovými bankovkami. Mince v žádném případě nebere. Takže dochází k různým machinacím a komickým situacím, abychom to dali vůbec dohromady.

Ráno přichází Milda s omluvou, chce jet po vlastní ose a údajně by nás zdržoval, protože chce fotit zajímavá místa. Nemusí se vůbec omlouvat, jel s námi dobrovolně a může se kdykoliv od nás odpojit. Kdyby něco, jsme ve spojení. Pak se rozloučí a s Alčou odjíždí.

My však po včerejším 630 km maratonu převážně po dálnicích, si také chceme trochu odpočinout jízdou po okreskách, ale ještě před tím se zastavíme u místního opevnění.

Смедеревска тврђава (Smeděrevská pevnost) byla postavena v 15. století a svojí rozlohou 14,5 ha, je jednou z největších pevností v Evropě. Má tvar nepravidelného trojúhelníku a tvoří ho dva celky – tzv. Malé město a Velké město (někdy též Velký hrad). Původně byla pevnost ze všech stran obklopená vodou.  Ze dvou stran řekami Dunajem a Jezavou a třetí stranu tvořil vodní příkop.

Pevnost utrpěla největší škody především v průběhu světových válek, ale přesto si uchovala svoji monumentalitu. Dnes je hlavně Velké město v troskách díky neúprosnému hlodání zubu času, zatímco Malé město se postupně konzervuje a restauruje do původního vzhledu. Volná plocha uvnitř pevnosti je často využívána ke kulturním a sportovním akcím.

Objeli jsme pevnost až k dělostřelecké věži, abychom si mohli pevnost prohlédnout i z venkovní strany. Snížené hradby tu poskytují výhled na obě řeky. Nedaleko nás zmateně pobíhá několikaměsíční štěně a ve vysoké trávě se vystrašeně schovává druhé. Obě jsou v zuboženém stavu, je na nich vidět podvýživa a stopy násilí. Chudáčci malý, i přes viditelný strach, nechtějí opustit své teritorium, které jim poskytuje alespoň malý úkryt před nežádoucími návštěvníky. I přes nedůvěru k lidem prosebným pohledem žádají o jídlo a lásku. Věcem, které jsou jim už od malička odpírány. Při pohledu na tato nedospělá stvoření a jejich reakce při sebemenším prudším pohybu, se mi chce brečet. Pokleknu na koleno a přivolávám je k sobě. Snažím se o co nejjemnější intonaci hlasu, aby pochopili, že jim nechci ublížit. Nakonec, když se jeden přiblíží na dotek ruky a nechá se pohladit, druhý se odváží vylézt z úkrytu vysoké trávy a připlíží se také. Oba pak vděčně přijímají obyčejné pohlazení, projev důvěry, citu a lásky. Jen lituji, že jim nemám co dát k jídlu.

Pekelník s Ivčou hledají v zásobách, ale najdou pouze nějaké sušenky nebo tyčinky. Rozlomí je na malé kousíčky a podarují je těm dvěma. Nejraději by si je vzali s sebou domů.

Ani se nám nechce odjet, ale prostě musíme. Odjíždíme s bolestí na srdci. Jak můžou být lidi tak krutí? Když je někdo vyhodí, proč se najdou jiní, kteří je navíc týrají? Nejsou už týraní tím, že jsou opuštění? Co z nich bude, pokud přežijí?

Smeděrevo opouštíme po silnici č. 14 přes most nad Dunajem. Následují dlouhé rovinky protínající pole. Musíme najít nějaké občerstvení, protože jsme nesnídali a trápí nás trochu hlad. Přijedeme do obce Bavaniště, kde objevíme poutač lákající řidiče na místní specialitu pljeskavicu na kajmaku.

Pljeskavica je směs z jehněčího, vepřového, telecího a hovězího masa s cibulí pečené na gilu, podávané s chlebem pitou. Kajmak se vyrábí postupným seškrabováním škraloupů ze svařeného mléka. Odebrané škraloupy se nasolí a nechají několik dní zrát. Čím je zrání delší, tím se mění jeho podoba, od podoby másla po podobu sýra.

Mimo poutač na pljeskavicu mají nad okýnkem bufetu nápis „bamburgerija“, což vítá hlavně Pekelník. Voní to tu nádherně, až se sliny sbíhají. Když dojdeme na řadu, přichází zklamání, v bufetu neberou eura. Musíme najít něco jiného někde úplně jinde, hlavně to musí být ve větším městě a ne na vesnici.

Další naší zastávkou je město Pančevo. Držíme se cedulí „centar“, kde máme největší šanci najít vhodnou restauraci nebo bufet. Chvíli se motáme v okolí centra. Fastfood je skoro na každém rohu, ale zase není kde zaparkovat. Nakonec si přes jednu křižovatku vyhlídneme „grilbum“ u kterého zastavíme. Sice jsme museli překonat chodník, abychom se k němu vůbec dostali, ale našli jsme tu zázemí pro motorky a klid na jídlo pod střechou předzahrádky.

Švéd hledá směnárnu, aby si mohl vyměnit eura na dináry a má štěstí, směnárna je asi 20 m odtud. Pak se stavíme k okýnku fastfoodu a sledujeme nabídku. Nikdo z nás neví, co to je, ale voní to nádherně. Je to něco jako plněný pita chléb. Kuchař rozkrojí chléb a zákazník si sám vybírá náplň, která je v miskách před ním. Je tam masitá, zeleninová, pikantní, sladká či kyselá směs. Objednám si od všeho trochu, a to ještě nevím, jak to vůbec bude chutnat. Nakonec zjišťuji, že jsem neprohloupil. Chutná to báječně a přirovnal bych to k durum, který se prodává v tortille u nás. Všichni při té žranici vzpomínáme na štěňata, které bychom mohli nakrmit.

Maďarsko

Dobře najedeni míříme do Maďarska. Hranice překonáme u obce Dala, a pak se snažíme dostat co nejdříve na dálnici směr Budapešť. Pekelník by se rád podíval do Győru, ale to my považujeme za zbytečnou zajížďku. Jet tam a ani se nevykoupat v termálu by opravdu nestálo za to.

Na dálnici děláme krátké zastávky, abychom zkontrolovali stav oleje v motorech a poradili se, kde dnes přespíme. Nakonec se rozdělíme těsně před Budapeští. Pekelník přidá plyn a nepomáhá naše troubení či blikání světel, mizí nám z dohledu.

Švéd se rozhodl sjet z dálnice a já ho následuji. Má pravdu, je třeba najít nocleh ne hltat kilometry. Za poslední dva dny máme toho za sebou až dost a únava za celou dobu expedice se neúprosně prohlubuje.

Jezdíme v uličkách velkoměsta a hledáme ubytování. Náhoda nás dovedla k jednomu zapadlému penzionu, který se nám celkem líbí. Maďaři jsou velmi komunikativní lidé, avšak jejich jazyk nedovoluje pochopit, co vlastně chtějí sdělit, a to se projevuje i v recepci penzionu. Naštěstí přichází majitel, který nám anglicky vysvětlí, že penzion je zcela obsazený. Musíme pryč.

Nedaleko je hotel, ale vypadá hodně luxusně, proto se ani nepokoušíme k němu zajet. Švéd vyhledává v mobilu možnosti a nakonec zastaví dvě procházející ženy, které nás posílají na adresu, blíže k centru. Ptáme se na kemp, ale v okolí prý žádný není. Nezbývá než se vydat doporučeným směrem, snad něco najdeme.

Po chvilce „bloudění“ objevujeme kemp. Prý tu nikde není a my jeden našli. Tak nevím, jestli se ty ženy nás chtěli pouze zbavit, nebo to opravdu nevěděli.  V každém případě máme radost.

V Maďarsku jsme zahájili první noc expedice spánkem ve stanu u Balatonu a poslední noc expedice ukončíme spánkem ve stanu v Budapešti. V recepci nám řeknou, abychom se ubytovali a vše ostatní vyřídili až ráno, kdy tu bude nějaká vedoucí, protože kasu mají stejně zavřenou.

Utáboříme se nedaleko recepce. Než postavíme stany a vysprchujeme se, začne být tma. Samozřejmě restaurace daleko a bufet nefunguje, takže vytahuji vlastní zásoby ve formě instantní omáčky s těstovinami. Zatímco vařím, Švéd se snaží kontaktovat Pekelníka, bezvýsledně. Později zjistíme, že to vzal durch až k domovu. Po večeři a malém degustačním osvěžení ve formě slivovice usínáme únavou.

Slovensko

Ráno vstanu celkem brzy. Nechci Švéda probudit, tak se snažím co nejtišeji postavit na kafe. Dnes není kam spěchat. Je poslední den expedice, a to přijedeme domů o den dřív, než jsme původně plánovali. Zkrátila to především jízda po srbských dálnicích. Ač se snažím sebevíc, stejně bráchu probudím, tak mu alespoň připravím čaj.

Sbalíme věci a jdeme do recepce zaplatit pobyt. Vnadná blondýna nám vystaví účet a pak odjíždí autobusem plný turistů na prohlídku Budapešti. Po krátké poradě určíme další zastávku naší cesty – Slovensko, přesněji vodní dílo Gabčíkovo.

Maďarská dálniční elektronická známka je stále v platnosti, proto najedeme na M1 směrem na Tatabányu a Győr. Dáváme si pravidelné zastávky na kontrolu stavu oleje nebo kvůli tankování. V Győru pokračujeme po silnici č. 14 a před Medveděvem překonáme hranice. Pak už pouhých 13 km a stojíme na hrázi vodního díla Gabčíkovo.

Vodní dílo Gabčíkovo – původně mělo jít o stavbu zabraňující záplavám a také pomoci zlepšit splavnost Dunaje. Byl to společný projekt ČSSR a Maďarska se stejnými stavebními náklady, ale v období politických změn v roce 1989 se Maďarsko rozhodlo spolupráci ukončit, aniž by to s Československou stranou konzultovalo. Stavba v té době byla z 90% hotová. Nastala krize z mnoha bezvýsledných jednání. Spor se dostal až k mezinárodnímu soudu v Haagu, kde bylo sice uznáno, že Maďarsko nemělo od smlouvy ustupovat, ale nic se vlastně nezměnilo. Spory mezi oběma zeměmi přetrvávají do dnešní doby bez kloudného výsledku. Československo se v roce 1991 rozhodlo v díle pokračovat, protože investice vložené do stavby, by znamenali velkou ztrátu. Vodní dílo bylo uvedeno do provozu 24. října 1992.

Hydroelektrárna byla dokončena v roce 1996 a pokryje necelých 10% spotřeby elektrické energie Slovenska. Plavební komory jsou dlouhé 275 m, široké 34 m a napouští je osm kanálů o rozměrech 4x4 m.

Nasedneme na motorky a vytyčený poslední cíl expedice je jasný – Mikulov. Odjíždíme z Gabčíkova (původně Beš), pojmenované (v roce 1948) na památku Jozefa Gabčíka, účastníka operace Anthropoid, podílející se na atentátu na Reinharda Heydricha, po silnici č. 506. Po necelých dvou kilometrech nás zastavuje policejní hlídka, od které se dovídám svůj prohřešek. Překročil jsem povolenou rychlost o jeden kilometr v hodině nad toleranční hodnotou, což mě stojí 20 euro. Já vím, řekne se jeden kilometr v hodině, ale ti kluci dělají jen svojí práci, za kterou jsou placeni. Uznávám svoji chybu a do budoucna si beru ponaučení. Nakonec se dáme s policisty kamarádsky do řeči a zdržíme se nejméně půl hodiny vyprávěním zážitků z cesty, která v Mikulově končí.

„Tak toto sme eště nězažili, aby pokútovaný člověk sa s nami dal do reči, chcel sa s nami vyfotiť a nakoněc s úsmevom sa rozlůčil,“ prohlašuje před odjezdem jeden z policistů. Zatroubíme na odjezd a oba nám zamávají.

Cesta protíná pole až do Bratislavy, kde najedeme na D2. Hranice překonáme přes most nad řekou Moravou a zastavíme až v Mikulově na místě, odkud jsme naší expedici zahájili.

Shrnutí

Až na počáteční poruchu přerušovače na Švédově motorce, jsme neměli žádnou jinou závadu. Cesta plánovaná na 11 dnů, nakonec vyšla díky dálnicím na deset. Zde je výčet měst, kde jsme nocovali:

6.5. So – Balaton (Maďarsko)

7.5. Ne – Dumbravica (Rumunsko)

8.5. Po – Gerník (Rumunsko)

9.5. Út – Vidin (Bulharsko)

10.5. St – Sofia (Bulhasko)

11.5. Čt – Enina (Bulharsko)

12.5. Pá – Mineralni Bani (Bulharsko)

13.5. So – Mineralni Bani (Bulharsko)

14.5. Ne – Smeděrevo (Srbsko)

15.5. Po – Tӧrӧkbálint - Budapešť (Maďarsko)

Projeli jsme šest států: Rakousko, Slovensko, Maďarsko, Rumunsko, Bulharsko a Srbsko s celkovým počtem ujetých kilometrů 3471. Náklady pro jednoho na cestu, ubytování, potraviny, dálniční poplatky i včetně pokuty na Slovensku, nepřesáhly částku 16 000 Kč.

Nejdůležitější pro nás oba však zůstává, že jsme dojeli živí a zdraví. Rádi bychom poděkovali lavně svým rodinám, za plnou podporu k uskutečňování takových cest.

Na závěr a pouze za sebe, bych chtěl poděkovat bráchovi Švédovi:

„Brácho, děkuji, že jsi se mnou tuto cestu absolvoval a vydržel i mé nátlaky, když jsem chtěl prosadit své myšlenky či plány. Myslel jsem to vždy v tom nejlepším smyslu a pro blaho nás obou. Naše společné zážitky nám už nikdo nevezme a zůstávají nejen v mysli, ale také v srdci. Jsem opravdu rád, že jsem Tě poznal, brácho. A jestliže naše cesty mají mít různý cíl, stejně budu na tyto chvíle rád vzpomínat. Mám Tě rád brácho, jako svého opravdového bráchu.“

- ALADAR -