Velikonoční vyjížďka - ZAHÁJENÍ SEZÓNY 2018

Jako každý rok, zahajuji svoji oficiální sezonu o Velikonocích. Vždy se vypravím minimálně na jednu noc někam mimo domov, abych navštívil svého kamaráda Česťu v jižních Čechách a zároveň po cestě objevil místa, která jsem ještě neviděl. Musím se přiznat, že každým rokem je těžší a těžší najít novou lokalitu, kde jsem ještě nebyl. Vždy, před touto vyjížďkou ležím v mapách a googlím, kde je něco zajímavého k vidění. Tak tomu bylo i letos a vygooglil jsem obec Ležáky

Ležáky - obec jejíž smutný osud zná snad každý. Pouhých 14 dní po vyhlazení Lidic, dne 24. června 1942 byla vyhlazena i obec Ležáky. Toho dne, v odpoledních hodinách obec obklíčili, obyvatele shromáždili a převezli do Pardubic. Pro děti si dokonce jeli do škol, aby měli všechny pohromadě. Pak obec vypálili. V Pardubicích všechny dospělé zastřelili (33) a jedenáct dětí odeslali do plynových komor. Přežili pouze dvě sestry Jarmila a Marie Štulíkovy, které byly odeslány na převýchovu.

Obec po válce už nikdy nebyla, na rozdíl od Lidic nebo Javoříčka, obnovena. Na jejich místě vybudovali památník, který tvoří půdorysy budov s kříži, na kterých je vyznačeno číslo popisné a jména obyvatel, kteří domy obývali.

Ještě dnes k obci směřují ukazatele na křižovatkách a zachovány zůstaly i  tabule oznamující začátek i konec obce. Ležáky se nachází na Chrudimsku nedaleko obce Miřetice. Z Poličky přes Hlinsko je to cca 38 km, z Litomyšle cca 37 km, z Chrudimi cca 20 km a z Čáslavy cca 50 km.

Z Ležáků pokračuji dál. Navigace mě vyvedla na D1, což původně nebylo v plánu. Chtěl jsem se kochat přírodou a ne se trmácet po dálnici, ale když už jsem na ni, nic nenadělám. Naštěstí provoz není velký a kromě teploty, je počasí vcelku přívětivé. Díky vyhřívaným rukojetím si můžu udělat příjemné teplo na rukách. To do minulého týdne nebylo možné a musím za to Petrovi poděkovat. Opravdu to pohodlí stojí za to.

Když už jsem tedy na dálnici, můžu to protáhnout ku Praze a pak pomalu sjíždět dolů na jih. Uvidím, třeba mě ještě něco napadne. Nedaleko motorestu "U rybiček" je omezení rychlosti a provoz sveden do jednoho pruhu. Skoro nikdo nedodržuje rychlost a řidič v Audině za mnou začíná být nervózní. Snaží se na mě nalepit, abych zrychlil, ale nenechám se vyhecovat. Jedu si svojí předepsanou rychlostí a chlápek, ať se klidně zblázní. Když skončí omezení a provoz je opět ve dvou pruzích, Audi mě předjíždí a chlápek ani nehne brvou. Čekal jsem nějaké gesto, třeba poklepání na hlavu nebo vztyčený prostředníček, ale nic, řidič to ustál.

Další omezení je u Chocerad. Motorest  Naháč zve k posezení. Pamatuji si, kdy v dobách minulých otvírali tento motorest, jaká to byla sláva. Psal se rok 1985 a za přítomnosti televizních kamer otevřeli na 29 km motorest, jehož znakem bylo holé chodidlo vyčnívající mezi stromy ve svahu nad dálnicí. Nyní na místě původního motorestu je vybudován moderní hotel Akademie a chodidlo je pouze na poutači malého motorestu postaveného vedle benzínové pumpy OMV. Nostalgie.

Těsně před hlavním městem se napojím na Pražský okruh a sleduji cedule s nápisem Plzeň. Mám čas, tak proč se nejet podívat někam dál. Provoz trochu houstne, ale stále to není tak hrozné. Před Komořanským tunelem snižuji předepsanou rychlost opět k nelibosti ostatních řidičů. To mi je ale úplně jedno.  Tunel je dlouhý asi 2 km a byl zprovozněn v září 2010, takže je relativně nový. 

Po chvíli se dostávám na Radotínský most, který překlenuje údolí Vltavy a Berounky před jejich soutokem. Ačkoli se zdá, že je to pouze jeden most, úředně ho tvoří dvě stavby, které na sebe plynule navazují. Most jako celek je také označován za nejdelší v ČR o celkové délce 2295 m. Na konci mostu se nachází tunel, tentokrát Lochkovský o délce 1,6 km a se stoupáním 3-4%

U Zličína sjedu z Pražského okruhu na D5 a zastavuji až v Berouně u benziny. Chci si odpočinout a hlavně se napít. I když je zima, je třeba doplňovat tekutiny. Také si dám malou svačinku ve formě čokoládové tyčinky. Za benzinkou je obchodní dům Kaufland a před ním na parkovišti stojí kolotoče. Návštěvnost kolotočů není velká. Začíná se oteplovat a dokonce vidím, že některé děti mají pouze trika s krátkými rukávy. Já jsem z cesty trochu prochladlý, takže při pohledu na ně mi není zrovna příjemně.

Za Berounem mě opět čeká dopravní omezení a provoz je sveden do jednoho pruhu. Lepší už to nebude. U obce Žebrák míjím fabriku Mubea, což mi připomíná, že bych se měl ozvat domů. (Stejnou fabriku máme i v Prostějově) Zastavuji však až ve Stodu na benzině, kousek od policie, která tu měří rychlost. Zastavují téměř každé třetí auto. Někteří řidiči si nedají pokoj, ani když jim protijedoucí vozidla dávají znamení. Komu není rady....

Podívám se na hodiny a je čas se vydat k cíli, který mám stanoven u Česti. Musím do Českých Budějovic. Otáčím motorku a končí výletní jízda. Mám to asi 170 km. Útěchou mi je, že nepojedu už po dálnici.

Další zastávka je v Nepomuku. Nepomuk leží cca 33 km od Plzně a je to rodiště svatého Jana Nepomuckého. Na dohled mám zámek Zelená Hora, který se tyčí na stejnojmenném kopci. Do povědomí se dostal hlavně díky nálezu Rukopisu zelenohorského, uzavřením Jednoty zelenohorské a nezapomenutelným filmem Černí baroni. K zámku však moje cesta nesměřuje, protože jsem tam už byl. Bohužel zámek není přístupný veřejnosti, takže jediné, co je k vidění, je zamčená plechová brána, jako bývá u vojenských objektů. Pokud by tam někdo chtěl jet, musí určitě projet kolem bytovek, kde v jednom ze záběru uvedeného filmu Josef Dvořák jako npor. Mazurek věšel prádlo a rozmlouval s Miroslavem Donutilem.

Pokračuji dál po E49 na Lnáře. Zastavím přímo před místním zámkem. Areál zámku tvoří tzv. "Stará tvrz", kde je v dnešní době galerie s celoroční expozicí lidových řemesel, expozice sklářského umělce Bohumila Eliáše a knihovna. Větší část tvrze slouží jako obecní byty. Nalevo od Staré tvrze je barokní "Nový" zámek. Exteriéry mají nástěnné malby s motivy antických bájí a mytologie. Za dob komunismu to prý byla jediná cennost, která nešla ukrást. Na nádvoří stojí kašna Neptuna a celý zámek je obklopen rozlehlou zahradou posetou vzácnými sochami. V zahradě se nachází nevyužívaný objekt romantické mešity s minarety. Za dob Protektorátu byl zámek využíván jako výcvikové středisko Hitlerjugend. Generál Vlasov, který se dal na německou stranu, aby bojoval proti komunismu, zde měl zbudován svůj poslední štáb na konci války. 

Zámek od roku 1948 chátral. Až v osmdesátých letech začala jeho rekonstrukce a od roku 1985 ho využívala vláda k luxusním rekreacím. Doplnili vybavení, jako je výtah, sauna, bar, garáže a v zahradě tenisový kurt, volejbalové hřiště, minigolf nebo gril. V roce 1993 byl zámek vrácen původnímu majiteli a ten jej otevřel veřejnosti.

Asi po 10 km zastavuji znovu. Tentokrát u zámku Blatná ve stejnojmenné obci. Tento zámek je znám především z pohádky Šíleně smutná princezna s Helenou Vondráčkovou a Václavem Neckářem v hlavních rolích. Na tomto příběhu je také prohlídka zámku postavena. Návštěvníci se můžou nechat zavřít do hladomorny, kde princ zpíval "...miluju a maluju..." nebo se můžou protáhnout na žebříku v mučírně. V chodbách jsou tzv. spektakulární malby, kde si můžou připomenout koktajícího Kokošku nebo kout pikle jako pruhovaní rádcové. 

Cesta celkem příjemně utíká. Jedu trošku svižněji, abych nakonec nepřijel za tmy. Když projíždím Pískem pohlédnu na levou stranu svahu v průmyslové zóně a vidím prodejnu, kde jsem si koupil svoji černou kočenku Mambu MT 09 Tracer. Jemně ji pohladím z boku po nádrži a chválím její jízdní vlastnosti.

Jak se blížím k Českým Budějovicím, provoz houstne. Objevuje se čím dál více řidičů, kteří spěchají o moc víc, než spěchám já, a uhnutím ke krajnici jim umožňuji předjetí. Na kraji města zastavím u benzinky. Dotankuji, abych pak nebyl překvapen, že nenajdu další benzinku. Opět posvačím tyčinku a pak se rozjedu na Borovany. 

Cesta je sice užší, ale kupodivu bez výmolů a štěrku. Můžu tedy pokračovat stejně svižně jako předtím. Čeká mě zhruba 30 km jízdy a čas se blíží k 19 hodině. Nedaleko Borovan se nachází ZOO Dvorec. Ve Vrcově míjím sídlo této firmy.

ZOO dvorec založil v roce 2007 Viktor Ambrož. Statut zoologické zahrady získal v roce 2012 a řadí se k nejmenším soukromím zahradám v ČR. Nachází se cca 4 km od Borovan směrem na Trhové Sviny. Hospodaří na 6 hektarech a návštěvníci zde můžou shlédnout kočkovité šelmy jako jsou lvi, tygři, levhart nebo také medvědy, vlky, paviány, šimpanze, gibony, hrocha a jiné kopytníky nebo ptáky. Celkem tu chovají více než 300 zvířat o více jak 100 druzích. Zajímavostí může být, že ZOO odchovala více jak 40 mláďat lvů pustinných, které pak putovali do světových zoologických zahrad.

Moje cesta končí ve Lhotě. Zde na mě čekají přátelé Jitka a Tomáš (Česťa) se svým čtyřnohým psím svěřencem Montym Richardem I. Vepřovým. Je to starý, ale vitální  kříženec, který má rád pohled do plamenů v krbu a vlastní dokonce facebookový profil, kde jsme více než 2 roky přáteli. Dnešního večera však projevil mnohem větší náklonnost než jakou si zasluhuji.

Po krátké noci, plné bujaré zábavy a hlasitého smíchu, se vydám opět na svou cestu směřující k domovině. Lhotu opustím přes Mladošovice na Třeboň. Kochám se krajinou a užívám sluníčka, které slabě hřeje. Je mnohem lepší počasí než včera a gripy nemusím zapínat. Pro jistotu si však ponechám zimní rukavice.

Do Třeboně vjíždím mezi dvěma rybníky. Rybník Opatovický a rybník Svět. Rybník Svět je desátý největší rybník v Jihočeském kraji a čtrnáctý v ČR. Takřka sousedí s centrem města, pouhý jeden kilometr dělí vodní plochu od Masarykova náměstí. Hráz rybníka je dvakrát lomená o délce 1400 m, vysoká 7,5 m. Oživily se mi vzpomínky na dobu, kdy mi bylo 11 let. Tehdy jsme tu se strýcem přenocovali v autě. Měl Warburga a zaparkoval ho v blízkosti kempu. To byla poslední noc, před následným splutím Lužnice na kanoi .

Krásné počasí vyhnalo lidi z domovů a tak veškerá volná místa kolem rybníka jsou obsazena auty. Lidé se prochází po chodnících a pěšinách, vyšlapaných okolo vody pomalou chůzí a vychutnávají vůni přicházejícího jara. Vodní hladina odráží namodralé nebe i se všemi bílými mraky, které jsou na něm. Kdyby kvetly stromy, byla by to nádherná podívaná.

Za Třeboní se napojím na E551a táhlými rovinkami s minimálním provozem pokračuji ve své pouti. Jižní Čechy jsou nádherné. Především architektura, ta je nepřekonatelná. Jihočeské vesničky jsou jako malované. Každou z nich projíždím pomalou jízdou a se zájmem pozoruji výkladní domy se zahrádkami.

Musím dál. Těsně míjím Jindřichův Hradec, projedu Kunžák a zastavím u cedule s názvem obce Jilem. Zaujal mě tam jeden bazar. Na plotě kolem pozemku žlutá cedule hlásá: AUTO - AGRO - BAZAR. Uprostřed pozemku stojí nějaká vlečka a vedle něj ruská stíhačka MIG 15. Tak nevím, do jaké kategorie patří, jestli AUTO nebo AGRO. Tento legendární proudový letoun byl vyráběn i u nás v Aero Vodochody pod označením S-102 a S-103. V době největší slávy děsil Američany, ale stal se i osudným pro Jurie Gagarina.

Další zastávka na občerstvení je v Telči. Město ležící v kraji Vysočina jehož historické jádro je významnou památkovou rezervací. Není divu, že je zapsáno i do Seznamu světového kulturního dědictví UNESCO. Patří totiž k nejcennějším na Moravě. Historickému náměstí dominuje renesanční zámek jehož interiéry a exteriéry využili filmaři k natočení několika pohádek. Například Pyšná princezna - zámek byl sídlem krále Miroslava. Ve filmu byla viděna spíše zámecká zahrada. Dále tu točili oba díly Z pekla štěstí. V zahradě za kašnou proběhlo hodování, kde Markytka okusila kousek masa a na renesančním náměstí Zachariáše z Hradce přistával drak. A nakonec arkádami na zahradě procházel průvod v pohádce Jak se budí princezny.

Na náměstí působím jako nějaká atrakce. Turisté, ale i stálí obyvatelé, si mě prohlíží se stejným zájmem jako moji motorku. Možná to bude tím, že mám stále na hlavě nasazenou kuklu.

Telč opouštím východním směrem na Třebíč. Těsně před Třebíčí mě jeden blázen v bíle Octavii předjede takovým stylem, až se leknu. Nejenže jsem to nečekal, ale navíc je tu zákaz předjíždění. Nechápavě kroutím hlavou a Octavie se vysokou rychlostí vzdaluje.

V Náměšti nad Oslavou se setkám s Petrem. Domluvili jsme se na tomto místě už v noci. Petr bohužel nemohl se mnou vyrazit už v pátek, díky pracovním povinnostem, tak si chce alespoň trochu vynahradit jízdu v blízkosti své domoviny. Petr navrhuje, abychom jeli k jeho kamarádovi, který se k nám přidá.

Před odjezdem zkusíme spárovat interkomy. Spojení funguje fantasticky. Interkom jsem si pořídil, abych mohl na cestách s Petrem mluvit během jízdy. Tím odpadá zbytečné dojíždění aby zastavil, když potřebuji natankovat, nebo se můžeme navzájem upozornit na zajímavé místo. Dlouho se však neraduji, můj interkom funguje pouze do Velké Bíteše. Došla baterie. Včera jsem ho používal k navigaci a přes noc jej zapomněl nabít.

Z Velké Bíteše jedeme pro Petrova kamaráda Martina a pak společně pokračujeme do Černé Hory. Zde zastavíme u benzinky. Zdržíme se asi hodinu, a protože se začíná kazit počasí, raději se rozjedeme ke svým domovům. Já se vydám do nedalekého Rájce-Jestřebí.

Rájec-Jestřebí je město v okrese Blansko asi 5 km vzdálené od Blanska. Bývá také označováno jako Severní brána Moravského Krasu. Na východním konci města se nachází klasicistní zámek francouzského typu vybudovaný v letech 1763 - 1769. V zámku je k vidění orientální porcelán, sbírka křišťálových pohárů nebo knihovna, která patří k největším zámeckým knihovnám v ČR.

Domů už to mám nedaleko. Projedu Žďárnou, Protivanov a Vícov. Po cestě je vidět, že tu před nedlouhou dobou vydatně pršelo. Na silnici je čerstvá vrstva vody, kterou kola motocyklu rozstřikují do strany. Na mě zatím nepadla ani kapka. Pro jistotu si v top case vezu nepromoky a doufám, že je nebudu muset použít. Přemýšlím, kde bych symbolicky ukončil Velikonoční jízdu a napadá mě Plumlovský zámek. Zámek je vidět už z dálky a je to jedinečný orientační bod, který nelze přehlédnout.

V Plumlově objedu zámek a zamířím za Podhradský rybník ke kempu Žralok. Zde odstavím motorku na trávník a můžu zhodnotit jak vyjížďku, tak vybavení motocyklu, které jsem během zimních měsíců doplnil.

Sedadlo - původní sedadlo bylo už z výroby hodně tvrdé. Když se na něj někdo posadil, okamžitě tu tvrdost pocítil, jako by seděl na holém prkně. Nechal jsem si tedy sedadlo přešít a vycpat. Sedadlo dostalo lepší tvar a nyní se na něm i příjemněji sedí.

Deflektor - ten jsem doplnil den před samotnou vyjížďkou. Musím uznat, že jízda s tímto komponentem je daleko příjemnější. Veškerý vítr odvádí nad hlavu a nedochází tak k nepříjemnému třepání hlavy, při jízdě ve vyšších rychlostech.

Navigace - navigace, kterou jsem si pořídil, nebyla dostatečně intuitivní, co se ovládání týká. Připadalo mi zmateční, a proto jsem se snažil ji co nejvíce využívat. Během zastávek jsem měnil různá nastavení a cíle, abych nakonec našel to nejlepší co mi bude vyhovovat. Zároveň jsem ji spároval s interkomem, takže veškeré pokyny teď slyším i v přílbě.

Interkom - z něj mám největší radost. Pomohl při jízdě podle navigace a i když krátkou dobu, díky vybité baterii, s komunikací s Petrem. Takže funguje jak má a jsem s ním spokojený.

Vyhřívané rukojeti (gripy) - ty se osvědčili hlavně v pátek. Kdybych je neměl, daleko bych asi nedojel. Během páteční jízdy, bylo místy 3 - 4°C a já i přes zimní rukavice cítil jak mi křehnou prsty. Reguloval jsem si vyhřívání na 50, 75 i 100% a i s tímto zařízením jsem nadmíru spokojený.

-ALADAR-